Obsahy(1)
Po tridisatich rokoch zatúži Marianne opäť vidieť svojho bývalého manžela Johana. Vyberie sa ho navštíviť do jeho vidieckeho domu, kde žije spolu so synom z druhého manželstva, Henrikom a vnučkou Karin. Karin je už dospelá, ale Henrik sa ju stále snaží ovládať. Dáva jej lekcie hry na violončelo a sníva o tom, že Karin jedného dňa dosiahne úspech, po ktorom sám vždy márne túžil. Vzťahy medzi otcom Johanom a synom Henrikom sú napäté, obaja sú však veľmi naviazaní na Karin. Domáca atmosféra je o to dusivejšia, že rodina ešte stále neprekonala smútok zo straty Henrikovej milovanej ženy Anny. Anna pred dvoma rokmi zomrela na ťažkú chorobu, ale v živote svojich blízkych je i naďalej bolestne prítomná. Hoci Marianne sa k Johanovi vrátila kvôli starým spomienkam, čoskoro je vtiahnutá do zložitých vzťahov medzi otcom a synom i otcom a dcérou. Sarabanda je umeleckým testamentom režiséra Ingmara Bergmana, ktorým sa naposledy dotkol svojich ťažiskových tém: lásky, smrti, nenávisti a rodiny. Po tak mer tridsiatich rokoch sa v ňom vrátil k hrdinom filmu Scény z manželského života, ktorí z pohľadu osemdesiatnikov vidia jeden druhého i okolitý svet trochu inak. Projekt vznikol v úzkej spolupráci s Bergmanovými dvornými hercami, priateľom Erlandom Josephsonom a bývalou partnerkou Liv Ullmannovou. Je koncipovaný ako séria epizód, v ktorých sa vždy konfrontuje dvojica postáv. Táto štruktúra sa riadi prísnou hudobno-matematickou logikou. Na ňu odkazuje aj titul Sarabanda, prebraný z hudobno-tanečnej barokovej formy, ktorá vo filme znie v Bachovej suite č. 5 pre violončelo. (oficiálny text distribútora)
(viac)Videá (2)
Recenzie (21)
Bergmanův tehdejší věk už na tom je znát, protože ten scénář není vždycky dotažený a je tu i pár dialogů s úplně stejným problémem (a jedna je extrémně chladná jak od (tfuj na mě, že ho u nějakého Bergmanova filmu zmiňuji) Lanthimose), ale i tak to podle mě fungovalo skvěle. Bergman to sice natočil v 85, ale postavy tu má tak moc dokonale napsané a vedené včetně psychologie postav, že by to tak skoro žádný současný režisér vůbec nezvládl, včetně těch mladých. I přes to divadelní ladění je to navíc dost podmanivě natočené a veškeré scény a dialogy jsou díky tomu velmi působivé a některé samozřejmě taky silné, ale velký podíl na tom mají i slušné herecké výkony a ta většina dobře napsaných dialogů. Zapracovat se na tom opravdu ještě dalo a závěr taky není zrovna tak silný jak by mohl být, ale pořád je tenhle Bergmanův film dost solidní a dle Sarabandu mám pocit, že nejspíš (naštěstí!) nepatřil mezi ty slavné režiséry, kteří se časem vyčerpali a jejich poslední díla byla dost slabá. A je to za mě jenom dobře, ale nechci to zakřiknout - přeci jenom, z jeho posledních filmů jsem zatím viděl jenom tohle. 4* ()
Ať se děje, co se děje, Bergman si točil pořád to svoje i v novém tisíciletí a pořád to má něco do sebe. Tolik mnou kýženého blockbusteru v jeho podání se už asi nedočkám, ale už jsem se s tím smířil. Saraband je velmi pomalý film, snad i v rámci Bergmanovy tvorby je to velmi pomalý film. Komunikace mezi postavami funguje převážně na principu dlouhosáhlých monologů, které mi nepřišly příliš reálné a které by byly bývaly dokonalou nudou, nebýt zpestření v podobě povahy Johanova syna - Henrika, který jako jediný přináší do rodinné idylky trochu napětí a filmovosti. Snímek mě zaujal dokonale se v průběhu zlepšující kvalitou. Mluvení Liv Ullmann do kamery bylo v počátku strašně rušivé a nevěrohodné. Je to k nevíře, ale zhruba od poloviny začíná mít film docela spád. Ale i tak to není hlavní důvod, proč nakonec dávám přes větší kritiku ještě poměrně kladné hodnocení. Tím je obsah dialogů a fakt, že je psal 85-ti letý člověk pro své dlouholeté, téměř stejně staré, kolegy. Nebylo těžké si význam rozhovorů o smrti či smyslu života převést přes filmové postavy do reálných lidí a bylo velmi zajímavé zjišťovat, jak to vidí takto nadaný člověk na sklonku svého dlouhého života... ()
Saraband je důstojným odcházením Ingmara Bergmana ze svého známého světa filmu. Scény z manželského života jsou odrazovým můstkem k preludování vlastní představy rozhodujícího konfliktu v krokovém rytmu lenivě těžkopádného tance sarabanda. Lascivní divokost života se skrývá v tajemství rodinných traumat. Kultivovaná lehkost jazyka je stylovou značkou vyjadřování, používá filozofické nadání k posuzování úzkostných strachů člověka, zaobírá se smrtí, křehkou hranicí mezi láskou a nenávistí, osamělostí, touhou a prázdnotou. Do střetů se formuje generační rozhraní, požadavky, očekávání, nadvláda, pocit zodpovědnosti a vlastní vize budoucí zkušenosti a možnosti naplnění. Niterný strach jedince je rozhodující při jeho utváření osobnosti. Hlavním předmětem zájmu je Karin (velmi zajímavá Julia Dufvenius), nejmladší a nejdůležitější aktér rodinného sváru. Je rozpolcena mezi svou představou dospělých tahů budoucnosti a tíživým pocitem zodpovědnosti k bezmocné osamělosti svého otce. Je hnána vztekem nepochopení, boří pevné obranné zdi, aby z trosek povstala posílená naděje. Hlavní mužskou postavou je Henrik (zajímavý Börje Ahlstedt), Juliin opuštěný otec, neschopný vyrovnat se se ztrátou své ženy. Život je strach a utrpení, pocit ublížení se nedokáže přenést přes svoji beznaděj. Jedinou známou jistotu zamyká na petlici, to ostatní je hodno nenávisti. Důležitou postavou je Johan (stále vitální Erland Josephson), Henrikův otec a Karinin dědeček. Cynická zatvrzelost je ochrannou slupkou osamělosti duše, se kterou se vzdoruje pochybnostem i pocitu životní prohry. Pochopení se mísí s jízlivou jedovatostí, vítězstvím jsou jen malé okamžiky štěstí a vzájemné pospolitosti. Průvodcem životního zmoudření a klokotání je Marianne (sentimentální Liv Ullmann), bývalá Johanova manželka a závan vzpomínky dávného pocitu nejúplnějšího štěstí. Smíření bývá znakem moudrosti stáří. Minulost je prostředkem k boji s vlastním strachem. Zmínit se musí také Martha (Gunnel Fred), Johanova a Mariannina dcera, uvězněná v nemohoucnosti psychické nemoci. Strach má své opodstatnění a bez hlasu volá o pomoc. Saraband nemá za svůj cíl šířit zkázu. Je pochopením tlumeného hlasu, který počítá životní zisky a ztráty a rovná je do souvislostí. Saraband je útěkem z uvěznění a svobodná vůle rozhodování. Saraband je vkusnou připomínkou jedinečnosti Ingmara Bergmana. ()
Velmi volné pokračování Scén z manželství svého předchůdce kvalitativně minimálně dorovnává!! Dokonce se přiznám, že tento film mě strhnul a zaujal daleko víc, než např. ténaticky spřízněná Podzimní sonáta... Samozřejmě, že je to celé spíše jevištní a po čase budí scénář dojem, že je poskládaný jen z několika monologů a že postavy si jen navzájem vylévají duši (navíc nejsou na scéně nikdy víc než dvě postavy)...to ale vůbec nevadí, protože tento film je ve své jednoduchosti, křehkosti a intimitě některých scén doslova geniální... Pravděpodobně Bergmanova Labutí píseň...:( PS. : Nejsem si jistý,ale neběžel tento film ve Švédsku spíše v kinech, než v tv? ()
Vzájomné nevraživosti, spomienky na bývalé vzťahy, na tých čo tu už nie sú, trpké vyrovnávanie sa s poznaním, za čo to tu vlastne všetko stálo (áno aj hovno odznie) v komornej dráme vypätých citov. Seba analýza a pribúdajúce šediny v tomto prípade neviedli k stareckej zmúdrelosti a vyrovnanosti ale k utvrdeniu sa vo výlučnosti. Popri nezmieriteľnom konflikte medzi otcom a synom, je to najmä ich obojstranné konštruovanie plánov, určujúcich ďalšie smerovanie mladej pokračovateľky rodu. Na ňu samotnú sa myslí len v tom známom: „však my jej chceme len to najlepšie“. Empatia sa vytratila v sebastrednej láske a nádejach na skvostnú profesnú dráhu, ktorá má vyžehliť zlyhania predkov. Ale ako spieva Mišo Kaščák: „Príliš sme si zvykli opakovať chyby, teraz máme na stole jedovaté hríby.“. Smaženica z nich chutí trpko. Nie nemusí byť smrteľná (hoci tu sa už ústrednej dvojici nachýľa), ale preženie dôkladne. Staručký muž v nočnej košeli od prehánky zvírených nenávistí, samoty, nádejí a sklamaní zúfalo zavýja nadránom v kuchyni. Vtedy pomôže osvedčená terapia: teplučká posteľ a blízka osoba v nej. Nebol ale celok - kumulácia negatívnych emócií len posledným zlostným pľuvancom zostarnutej režisérskej veličiny na svet? Náhle osvietenie slnečným lúčom (použité podobne ako v staršom Bergmanovom filme Hostia Večere Pánovej ) a zmierlivý záver, ukazujú omleté, ale predsa východisko, že všetko zlé je na niečo dobré. Trpkosť predchádzajúcich silných výpovedí to však neznížilo. ()
Reklama