Fontána

Přechválený a nadhodnocený film, který je mnohem prostší (nejen narativními postupy, ale i svým myšlením), než jak se tváří. Fascinující obrazy a zvuky ve službách jednoho zdánlivě složitě odvyprávěného mýtu, jenž nakonec zklamává svou doslovností a paradoxně i obyčejností svého vlastního finále. Zcela nesouhlasím s přívlastky "komplexní" a "filosofický", protože když se v tom člověk trochu hnípe, opravdu objeví až přílišnou jednoduchost. Což by nevadilo u obyčejného filmu (Rekviem za sen), ale u spirituální cesty za podstatou všehomíra to prostě ruší. Audiovizuálně opojné, herci skvělí, intimní momenty vesměs odzbrojující. O to víc mrzí ladně zastíraná prostota. 70% (02.03.2007)

Tak ve srovnání s Matkou se mi Fontána až tak moc nelíbila, ale přesto jde o zajímavý a netradiční film, který zaujme, ale koule vyloženě neurve. Skvělý Hugh Jackman a krásná Rachel Weisz, biblické odkazy, skvělé scény s Mayemi, hezké obrazy i slušná výtvarná stránka, ale přišlo mi to trošku roztahané i na 90 minut, Není to můj žánr, takže neutrální 3 vyzařují spíše spokojenost. 65% (08.11.2017)

Netřeba se rozepisovat. Fontána je nejgeniálněší a nejlepší film, jaký jsem kdy viděl. Vizuální forma úžasná, scénář dokonale přesvědčivý, abstraktní (rozuměj "šílené") scény prostě berou dech, v životě jsem neviděl tak jiskřící romantiku, jako mezi Hugh Jackmanem a Rachel Weiszovou. Jestliže maximálním hodnocením je 100%, pak Fontána si zaslouží minimálně 160%. P.S Scéna ve vaně je nejcivilněji ztvárněný vztah dvou lidí, jaký jsem kdy viděl. Mé okamžíté osobní Top 1!! Jak to jen pujde, pudu na to znova. A znova. A znova!!! (05.05.2007)

Počin, který se zcela vymyká jakémukoli škatulkování či hodnocení. To, co jsem viděl, je totiž nadfilm, který je jedinečný a takový asi i navždy zůstane. Darren Aronofsky stvořil dílo, kterým redefinoval kinematografii a na které ještě současné publikum není připraveno (viz minimální tržby v USA a katastrofální distribuční strategie u nás). Fontánu je možno brát jako strhující romantické drama o obětování, pomoci a naději, jako okouzlující filozofické dílo, které se ale nesnaží (jak se někteří mylně domnívají) hledat smysl života, ale ukazuje cestu hledání nesmrtelnosti a nakonec se na ni můžete podívat jenom jako na geniálně natočený, skvěle zahraný a fascinující hudbou podbarvený zážitek. Za pár desítek let nám příští generace budou závidět, že jsme ji mohli vidět v kině a definitivně ji tak docení. (12.04.2007)

Johann Gottlieb Fichte povedal, že každý človek si vyberá takú filozofiu, ktorá mu vyhovuje. Tento subjektívny idealizmus by sme mohli vztiahnuť práve na reakcie ľudí na Fontánu. Jedni v nej budú vidieť mystično, transcendenciu, popretie nesmrteľnosti a zobrazenie lásky ako zmyslu života, my ostatní si povzdychneme „ach, zas niekto objavil teplú vodu.“ . I keď treba povedať, že to objavovanie je audiovizuálne (temer) dokonalé. V prvom rade , naše západné myslenie založené na chápaní života ako niečoho čo je pre človeka samozrejmosťou akosi nechce chápať, že pokiaľ neexistuje smrť bez života, nemôže existovať ani život bez smrti (samotným pojmom smrť sa predsa definuje koniec toho, čomu hovoríme život). Nuž a s otázkou nesmrteľnosti sa Aronofsky pobil síce štýlovo, ale štýlom zakrýva jednoduchosť a zrejmosť výsledku tohto zápasu. Jediné čo mi na forme Fontány vadilo boli na môj vkus prikrátke zábery zhruba v prvej polovici filmu, najmä keď strih záber utne predtým než stačí vygradovať. Inak mi dominantný pohyb kamery po horizontálach a vertikálach dával skutočne dojem čohosi neobvyklého; zelená farba yucatánskeho pralesa výborne kontrastuje so zlatou Shibalby i obyčajnosťou reality (pokiaľ teda za realitu ustanovíme rok 2000). Bohužiaľ v snahe urobiť film prehľadnejší a sofistikovanejší sa príliš sústreďuje na opakovanie jednotlivých vokajškom podobných a vnútorne spätých symbolov a tým nabúrava dojem filmu pre „vyspelejšie“ publikum, schopné dekódovať i rafinovanejšie resp. v rámci diela menej frekventované symboly.Táto „prešpekulovanosť“ v konečnom výsledku zráža môj celkový dojem smerom k tak trochu kalkulu so snahou osloviť väčší okruh divákov. Záverečné časti filmu prakticky akurát spomalene kopírujú guľometný strih záverečných scén Requiem či pytagorejskú posadnutosť hľadaním podstaty sveta ako čísla v závere Pi; či je takáto forma syntézy troch línií vhodná pre meditačný film ostáva na posúdení diváka. Fontána je nepochybne audiovizuálne výnimočný počin, avšak od režiséra ktorý ma v Requiem donútil k totálnej fyzickej nevoľnosti skrz vnímanie „obyčajného“ filmu som čakal omnoho väčšie dosahy a presahy. Tento film totiž žiadne transcendentno ako niečo, čo nie je možné uchopiť rozumom, neobsahuje. 9/10 (22.05.2007)