Obsahy(1)
Film se odehrává v době voleb v roce 1973 těsně před vojenským pučem v Chile. Dívka z chudé rodiny María (Beatriz Lapido) se seznámí s boháčským synkem Juanem Carlosem (Rodrigo Ureta) a je to první láska. Chodí spolu po klubech a zažívají atmosféru možné revoluce. Postupně však začnou do popředí vystupovat i problémy, které mladé lidi rozlučují. Mariina kmotra a matka vztahu nepřejí, nepřejí mu ani samotné sociální rozdíly mezi mladými lidmi: zatímco María bydlí v komunálním bytě, kde přespává kromě jejích sourozenců i řada známých, rodina Juana Carlose má vilu. Na základě dialogů a situací scénář často důmyslně rozkrývá absurditu komunikace. Průvodcem děje je rovněž telenovela se svými kýčovitými zápletkami. (garmon)
(viac)Recenzie (2)
Prvních třicet minut je trochu jak kdyby Godard – jsou to pozdní šedesátky, mladí lidé, tápání dívky, cinéma vérité, trochu politiky, aktivismu, místních hippies. Pak se to v kontextu dívčiny rodiny úplně promění a film chytá atmosféru retra jak kdyby něco mezi Duchem úlu, Vzpomínkami na žlutý dům od Monteira, ale i různými retro filmy našeho Kachyni. Typy, prostředí s akcentem na sociální drobnokresbu; k tomu tu občas probleskne dramaturgie trapnosti a humoru jak od Formana, připomnělo mi to Taking off, možná i Hóří. Ti staří kontra mladí, pragmatická poživačnost a morálka peněz ku nevybouřenosti, idealismu a zelenosti mládí. Vtip v tom určitě je a je dobře subverzivní, ba občas surreálný. Politické proklamace, ale i oficiózní projevy dospělých pak připomínají nejen Číňanku ale i stylizovanou debilitu autorit jako z Fassbinderova Rio das Mortes anebo Proč posedl amok pana R. Má to krásnou kameru, hodně dlouhé kruhové záběry s pointou, má to občas velmi zvláštní střih a vůbec dramaturgii záběrování: tři paralelní rozhovory, které sledujeme na jeden záběr, jen přecházíme od jednoho k druhému. Skvěle zrežírované! A má to i velmi zvláštní hudbu – kapela Los Jaivas, takový chilský folk, proklamativní texty, někdy politické, harmonická schémata nesou stopu psychedelické hudby, navíc tedy různé ty jihoamerické flétničky a štěrchátka, občas to běží i v pentatonice a někdy to chytá až rockovou tvrdost – ten Amér je tam cítit. Ruiz používá skoro celé písničky, stačí mu pozorovat slečnu – ale je to taková trochu indiánka. Krásně rostlá. ()