Pole snov

Čakal som skôr niečo blbé o blbom americkom športe, ale nakoniec som videl skvelý film, ktorý ma naozaj prekvapil. Prekvapil ma svojou magickou atmosférou, skvelou hudbou, dojemným i vtipným príbehom aj hereckými výkonmi(trochu mi akurát nesadla herečka hrajúca Rayovu manželku, ale Costner hral super). Už úvodný Rayov monológ bol výborný, po Rayovom prvom stretnutí s Shoeless Joe Jacksonom som sa už od filmu nemohol odpútať až po krásny záver. Paráda. (06.07.2008)

Asi jsem čekal příliš, doufal jsem v podobně kouzelný film jako je Legenda o slavném návratu, ale Hřiště snů mě tak neokouzlilo. Možná proto, že golf je mi mnohokrát bližší jak baseball, možná proto, že se Hřiště snů až moc vnucuje a snaží se vybudovat magickou atmosféru, ale úspěšně jen tak napůl. 60% (30.03.2014)

Nikdy bych nevěřil, že film s baseballem (ne o baseballu), plný nostalgie po starých časech (reprezentovaných zde předválečnou érou), které jsou tu jakousi metaforou pro hledání toho, co jsme téměř všichni během dospívání ztratili, a hrající na podvědomí spoustou nevyřčeného "něčeho magického", na mě bude fungovat. Phil Alden Robinson vyladil k dokonalosti herecký orchestr, který mu byl svěřen. Nejvíc vzpomínám na Burta Lancastera, který je v každičké sekundě o malý ždibíček geniálnější než ostatní. Ultimate "feel good" movie bez řešení partnerských vztahů a souvisejících blbin. A souhlasím s Františkem Fukou, že tohle je plnokrevné moderní fantasy srovnatelné s Miyazakim. 90% (13.09.2011)

Svou nepolevující tajuplnou atmosférou a chováním hlavního hrdiny mi Hřiště připomnělo realističtější Vykoupení z věznice Shawshank, ale zatímco u Shawshanku je na konci poměrně jasné, proč ke všemu docházelo tak, jak k tomu docházelo, zde vyvstává mnoho otázek, které brání spoluprožít dojemné finále. K hřišti snů vedou dvě cesty, snazší a obtížnější, obě jsou silně ovlivněné baseballem (kterým by v jiné historce mohla nahradit jakákoliv v čase neměnná záliba). Jít po té snazší znamená sledovat (nepříliš) sentimentální drama dvou postav a jednoho splněného snu. Zdolávání obtížnější cesty nastoluje otázky… spoustu otázek. Řekněme, že filmu klasifikovanému jako fantasy neklade realita žádná omezení, tudíž si může dovolit plynulé přecházení mezi přítomností a minulostí, mezi světem mrtvých a živých. Zvědavost mi ale nezabrání bádat nad tím, proč věci fungují zrovna takhle a ne jinak. Ve světě bez pravidel se ztrácím. Z jakého důvody někteří „návštěvníky“ vidí a jiní nikoliv? K čemu musí dojít, aby lidé otevřeli oči a mysl? Tohle není ve filmu nijak vysvětlováno a se zvláštní samozřejmostí se očekává, že všichni diváci přijíždějící v samém závěru „uvidí“. Jenže co vlastně? Dobrovolně zapomenutá a dozajista přelomová šedesátá léta, k nimž je neustále odkazováno? Své nenaplněné touhy? (Ne)obyčejný baseballový zápas? Další otazníky zatěžují důvody, z nichž ke všemu dochází. Těžko odhadnout, kdy jde o osud a kdy o náhodu. Zda-li má být daný člověk v danou dobu na daném místě, anebo nemá. Neodchází snad Terrence Mann (na rozdíl od Joea Jacksona fiktivní postava) před koncem filmu napsat knihu o Rayově otci a neuzavírá se tím pomyslný kruh podobně jako v Donnie Darkovi? Můj přístup je na podobný typ filmu asi příliš racionální. Neprozíravě vyžaduji stabilní informace ohledně nestabilních jevů. Tak jako tak jsem si Hřiště snů nádherně vychutnal. Každou vteřinu napjatý, k čemu dojde vteřinu následující, od srdce fandící chlápkovi, který se poprvé v životě rozhodnul udělat něco spontánního. Zčásti proto, že mu to někdo řekl, zčásti proto, že to tak jednoduše cítil. Třeba právě v tom tkví nesmírně prosté, nesmírně povzbudivé poselství filmu – jdi za svým srdcem. Apendix: S až opovážlivou nadějí vzhlížím ke druhému zhlédnutí, které, jak věřím, zážitek stejně jako u Shawshanku vynese do nebeských výšin. 85% Zajímavé komentáře: tron, Ichabod (17.07.2009)

Věřím, že kdybych Hřiště snů viděla o pár let dřív, dala bych mnohem vyšší hodnocení. I takhle jde o vážně dobře natočený film, který má co říct a rozhodně má kouzlo. Ale nějak mě to nechytlo za srdce tolik, jak jsem čekala. Mrzelo mě, že spoustu motivů nebylo vysvětlených a já tak dumala, co, proč, jak a neužívala si zbytek filmu. Oceňuju myšlenku, že člověk si má jít za svým snem, i když je šílený. Konec byl ale na můj vkus až moc přeslazený a dokonalý. (28.10.2012)