Seraphim Call

Co vzal yenn vcelku, projde rukama Subjektiva po kouskách, tedy dílech, vlastně dívkách. Se SPOILERY. 1) Kurimoto Yukina - Nastraží-li terorista ve filmu bombu, bývá obvykle nutné rozhodnoutí, zda přestřihnout modrý či červený drát. Odpočítává se na pečlivě vydesignovaném displeji, aby oběť nejenom tušila svou smrt, ale měla zajištěn v posledním okamžiku i estetický zážitek. S vrcholným nasazením bývají vyvedeny především nuly a jednička úplně vpravo. Pyrotechnici jsou si toho vědomi a zfetovaní adrenalinem ti znalci umění čekají na ten okamžik, aby mohli nálož zneškodnit. Kurimoto Yukina má sice své zvláštnosti, leč svému cechu se nehodlá protivit. Nebýt toho, že má problémy s extrémně nízkým tlakem a sám jediný chromozom Y ji připraví o vědomí, v kterém sní, díl by jen slepě zkopíroval známé epizodky s filmovou třaskavinou. Osobně časté omdlévání hrdinky vedoucí k nejistotě, zda stihne včas dorazit a likvidovat, ani její roboty, které jí umožňují minimalizovat styk s muži, za velkou vzpruhu pro divácký zážitek nepovažuji. *** za to, že mnoho kombinací komedie, melancholického dívčího rozpoložení a thrilleru asi nenaleznete. +++++ 2) Teramoto Tanpopo - Nejlepší díl seriálu. Ukázat i naprosto filmově nevzdělanému diváku, jako moc na "místě, kam postavíte kameru," závisí obrázek, který si v hlavě složí, považuji za malý zázrak. Ano, konečně každý pochopí, že "úhel pohledu" může poskytnout klíčovou informaci k pochopení dění na obrazovce. Stačí však přimíchat pár slov vyřknutých mladou, zcela nevinnou dívkou a rázem jste svedeni ze správné cesty, přitom naprosto poctivě, nepáchá se tu trapný podvod. Líbí se mi, že taková "výchova k filmu" je naprosto srozumitelná, jednoduchá a přece dobrá. Silné ****. 3) Chinami Ohse - Kombinace hřejivého příběhu o dospívání, v němž dívka získává schopnost rozhodovat sama za sebe a zároveň nerozhodovat za ostatní, s realistickým rodinným dramatem, které však postrádá náboj lidské nevypočitatelnosti. Spěje po očekávané cestě k tomu druhu dospělosti, kterou tušíte od samého počátku. *** 4) Kusunoki Hatsumi - Fascinace tělem, která ovšem působí netělesně, jelikož "kamera" působí tu chladně, ale i stud za tělo, přičemž stydlivě záběry alespoň trochu působit dovedou. Ano, milé dívenky, prý se jednou za život potřebujete naučit, že vaše tělo není jen pro vaše sportování, ale je i sexuálním či mírněji estetickým objektem. Nestyďte se za něj, všechno to shoďte. Prosím jen, aby vám důvodem nebyly řeči, které se snaží dosáhnout hloubky, na níž mají kratičké ručičky. 5-6) Murasame Shion a Murasame Sakura - V zákrutech mezi iluzí a realitou popularizovaných o pár měsíců měsíců dříve Matrixem či Existenz, možná narychlo přetavenými, snad vlivem v té době již znamých VR, ztrácí se dvojčata Shion a Sakura, stahujíc diváka s sebou. Postrčeny impulzem z vnějšku pátrají po duši své i duši té druhé. S pomocí složitých přístrojů, se stávají svými protějšky, leč složité přístroje jim nakonec odpověď nedají. Nakonec zůstanou odkázané jen na své vlastní schopnosti, nyní již smířené. Dvojdíl hraje poměrně zručnou hru se symetrií a asymetrií rozličných situací, nedovoluje diváku jednoznačnou interpretaci dění a láká jej na tajemné napětí panující mezi realitou a simulací i oběma sestrami. Slabé ****. 7) Hiiragi Saeno - Matematika jako metafora lidského života, vášeň i jeho naplnění. Tento díl si vypůjčil nejpopulárnější problém starověké geometrie, kvadraturu kruhu. Již v 19. století, jak i sám seriál potvrzuje, bylo dokázáno, že tento problém není řešitelný konečným počtem kroků. Oproti tomu řešení s nekonečným počtem kroků existuje nespočet, mnohá známá již od starověku. Mně osobně se líbí např. to využívající kvadratrix. I svůj život můžeme vnímat jako malý úsek na řešení nějakého velkého tajemství Vesmíru, které vyžaduje nekonečný počet kroků. Osobně se mi ta metafora nelíbí, protože provedení řešení kvadratury kruhu v nekonečně mnoha krocích, již nevyžaduje ducha, jen opakující se strojové úkony. Taková srovnání nás mohou na čas ohromit či pobavit, což se u mě nepodařilo, ale nikam nás neposunou. V díle se nicméně zajímavě pracuje s vyprávěním pod vlivem cest v čase. V určitých chvílích splývá flashback s plynulým pokračováním děje, jindy doplňující informace způsobí, že to, co jste považovali za výlet do vzpomínek, je jen obyčejnou časovou následností uvnitř odtrženého časoprostoru. Slabé ***. 8) Rindoh Ayaka - Díl, jenž vsadil na roztomilé třeštění hlavní hrdinky, která napůl nezodpovědně blbne, napůl zachraňuje svět od zlořádu - v obou případech přitom způsobí zmatek nad zmatek. Asi nejpitomější díl nehodný delšího rozboru. **. 9) Kurenai Kasumi - Dvojitě deziluzivní setkání dívenky s obdivovanou legendou. Podstaty bývají jiné než legendy, ale právě to je činí obdivuhodnými a následování hodnými, neboť následování možnými. Prozření naivky snící o jiné Kasumi člověk očekává 4x dříve, než k němu dojde a většinu času jen znuděně sleduje, jak se legenda v hlavě nechce nechat rozleptat a teprve vpravdě legendární čin ji rozbije. Silné **. 10) Matsumoto Kurumi - Opětovné setkání růžové naivity s rádobyhlubokou autenticitou. Dívka kreslící kýčovitou mangu je konfrontována se situací jí stvořené hlavní hrdinky a nahlíží na svoji nezkušenost, kterou nakonec akceptuje, což ji nějak pozitivně posouvá.Opět předpokládatelný výsledek, opět nadmíru použitá klišé, opět silné **. 11) Tachibana Urara - Duševní sebeterapie ve světě, v němž lze slyšet pouze obdivovaného, milovaného a mrtvého otce + sebe samou. Můžeme se na to podívat psychoanalyticky, jenže mě se nechce, ať si Tachibana o otci vyprácí sebevíc. Nakonec je to právě laskavý otec, nebo jeho představa, která jí umožní se od něj odpoutat natolik, aby mohla normálně žít. Silné **. 12) Všechny ještě jednou - Díl spíše do počtu. Dívky i ženy jím procházejí, aby dospěly ke společnému setkání. Sice nijak urážlivé, ale zbytečné. ** (22.08.2012) (menej) (viac)