Give Me Pity!
Videá (2)
Recenzie (1)
Při sledování jsem často myslel na giallo – nikoli coby přímou inspiraci, ale jako paralelní referenci k uchopení tohoto výsostně atypického počinu. O nejvýraznějších giallo filmech můžeme říct, že jejich kriminální rámec a širokoúhlé kompozice s výraznou barevnou paletou zavdávají k autorskému formálnímu řádění za hranicí tuctovosti i limitů realismu. "Give Me Pitty!"pak v principu ke stejnému cíli využívá rámec formátu televizní estrády a 4:3 obrazu stylu starých televizních beta kamer. Svým přejímáním a podvracením televizního formátu i jeho remixováním, nabouráváním a cíleným rozkládáním může počin Amandy Kramer evokovat hranou tvorbu stanice Adult Swim. Ale přitom zůstává zcela osobitý a unikátní, protože zdejší záměr se nelimituje na zhulenecky zacyklenou absurditu. Zdejší vyprávění totiž skrze centrální impozantní one-woman-show (s pomocí 3 epizodních figur a 3 tanečníků-chroští) pojednává vlastně o vraždě sama sebe, respektive své osobitosti na cestě za slávou v předdefinovaných škatulkách. Skrze groteskní stylizaci film expresivně zpřítomňuje proces hraní rolí pro slávu v přejímaných bizarních mantinelech cílového media, který není vlastní pouze zdejší ústřední hrdince, ale i všem lidem, kteří skrze svá veřejná alterega domněle žijí své vlastní každodenní prime time shows na sociálních sítích. ()