Jak je důležité míti Filipa

Oscar Wilde a jeho dokonale vybroušený jazyk i společenská satira - to už by režisér musel být úplný neumětel, aby zkazil dokonalou předlohu. Jiří Bělka naštěstí neumětel není a televizní inscenaci zrežíroval velice dobře. Navíc herecké hvězdy, které své postavy hrají přesně tak, jak by měli ve skutečnosti vypadat, k tomu není co dodat, můj oblíbený spisovatel a jeho dílo převedené z grácií tomu odpovídající. 100% (02.01.2010)

+3* životopisným filmem o Oscaru Wildovi to začalo, jeho divadelními hrami to pokračovalo a duelem s Filipem to skončí. Mám tu srovnávací komentář asi spisovatelova nejhranějšího díla (Vějíř lady Windermerové si nechám třeba na důchod :-). Základ jeho úspěchu je zápletka a brilantní dialogy, které na televizní obrazovce vždy prozradí svůj původ na divadelních prknech. A jak je zvykem u tohoto klasika, tak to je i hodně kostymově výpravné. Starší český bratříček je poněkud chudší, ale o to víc se přibližuje své divadelní předloze a nabízí herecký koncert oblíbených herců. Oproti tomu britská verze působí živěji a rozšafněji. V obsahu rozdíly nejsou, jen britská je možná zbytečně vysvětlující a proto i delší. Obě stojí za shlédnutí a vítězem se tím pádem u mě nestává ani jedna a každá mi přinesla příjemný zážitek, za který však své čtyři hvězdičky těsně nedám. [ PŘÍBĚH: 2 /// SMYSL: 1 /// ATMOSFÉRA: 1 /// TEMPO: 1 /// ORIGINALITA: 1 /// NÁLADA: 2 /// ART: 1 /// STYL: 1 /// CASTING: 2 (3*MAX) ] (18.12.2019)

"U důležitých odpovědí je rozhodující věcí styl, ne upřímnost." Pokusím se zformulovat, proč této verzi Filipa straním před jinými, které jsem viděl. Operetní strojenost protagonistů na první pohled zapůsobí protivně, jako zastaralé přehrávání. Má ale svou platnost v režijní koncepci a později se bohatě zúročí. Herci tak totiž nehrají proto, že by jim snad secesní kostýmy a kostrbaté bonmoty nedovolily ztvárnit lidi z masa a krve, ale proto, že samy Wildeovy postavy se chovají strojeně. Hrají tedy někoho, kdo SI hraje NA někoho. Ve Wildeově světě jsou společenské konvence normativním evangeliem a zhřešit proti nim spontaneitou si nikdo nedovolí. Nakolik přesvědčivě jsou hrány jednotlivé společenské role, závisí na věku a protřelosti každé postavy. No a vtip je v tom, že když zápletka "vykolejí" z předpokládané dráhy, postavy se pokoušejí chovat stejně konvenčně i v situacích, na které je žádný obecně uznávaný řád nepřipravil. Zmítány emocemi, vypadávají ze svých rolí jako gramofonová jehla z drážky desky, včas si to uvědomí, zase se zkusí vrátit do té "společenské" verze sebe sama a vymýšlejí si stále absurdněji znějící vysvětlení pro to, co se děje a za jakých okolností je to přijatelné. Příkladně Stellu Zázvorkovou máme zafixovanou převážně z rolí až neomaleně spontánních žen z lidu; peskují své okolí, zatínají pěstičky, dovolávajíce se poslušnosti a nikdy nemají daleko ke křiku, kterým si zjednají kázeň. Lady Bracknellová jim nezůstává nic dlužna svým charakterem trhovkyně, ale ten rozeznáváme jen implicitně. Navenek je to kvazinoblesní dáma, která se nepotřebuje vnějškově prosazovat. Má ty své pompézní róby a šperky, které jsou výmluvné jako generálské distinkce, a proto se všemi jedná s blahosklonnou přezíravostí té, která si to může dovolit. Spodní tóny řeči ji ale usvědčují z potlačované agrese a popuzenosti z toho, že se věci vymykají její kontrole. Josef Abrhám, zahanbený jejím rutinovaným výslechem, cedí "zdvořilé" odpovědi skrz zaťaté zuby, Libuše Šafránková prokládá švitořivou koketerii hrdelním hlasem nelíčeného zklamání atd. atd. Zkrátka pod tou předstíranou nonšalancí a nedbalostí prosvítají sympaticky lidské vlastnosti. :-) Tato dvojí hra dodává beztak vtipným Wildeovým štychům ještě přidanou hodnotu, kterou v jiných zpracováních nenacházím. Tak proto 100% (01.01.2010)

Klasická hra z pera anglického spisovatele Oscara Wilda "Jak je důležité míti Filipa", zde zinscenovaná pod režisérskou taktovkou mně dosud neznámého Jiřího Bělky za účasti takových hvězd českého filmového nebe, jakými jsou pan Abrhám, Hanzlík či dámy Šafránková a Zázvorková, zaujímá zcela právem výsadní postavení v komediálně divadelní tvorbě, a jako taková si zasluhuje být často adaptovaná - toto tvrzení zakládám na spekulaci, že s vyšším počtem adaptaci (reprodukci) se umělecké dílo (v tomto případě divadelní hra, tedy to, na nějž se mé tvrzení vztahuje nejvíce) dostává do povědomí širší divácké obcí. Ano, tato spekulace musí nutně počítat s diletantstvím režisérů, s špatným hereckým ansáblem, chcete-li to obecněji, musí počítat s jevy, kteréžto mohou nenávratně poškodit pověst originálu, tedy na místo toho, aby přednesli genialitu předváděného (adaptovaného, reprodukovaného) divákovi, stejnému divákovi svými chybami hru zprotiví. Jsem tudíž rád, že zde se s ničím podobným nesetkáme a film (no film?) přináší diváku stejný prožitek, jako by ho viděl na jevišti v nekonkrétním anglickém městě předminulého století, tedy jako by sledoval originál - toto tvrzení zase předkládám na základě vysoce nad osmdesáti procentního ohodnocení zdejších uživatelů. 75% (13.07.2013)

S Filipem se pan Wilde opravdu vytáhl, česká verze je velmi dobrá a mně nezbývá než citovat sdělení, která mne oslovila: 1) "Nejsi zasnoubená. Až budeš s někým zasnoubená, tak se to dozvíš od otce nebo ode mne.", 2) Muž, který se má oženit, má vědět všechno nebo nic. Co víte vy? - Já nevím nic.", 3) "Nerad bych vypadal jako zvědavec, ale může mi někdo sdělit, kdo jsem?" Já tedy nechci nic prozrazovat, ale vypadá to Jacku, že ty budeš Filip. (10.01.2018)