Nazarin

V prvé řadě si je třeba uvědomit, že se jedná o adaptaci povídky španělského liberálního kritického realisty Benita Peréze Galdose (z Buňuelovy dílny je i další zpracování jeho díla, a to Tristana), která dokonce vyšla v českém překladu (a jeho další práce, zvláště velmi kritická Doňa Perfecta, jsou také známy českému čtenáři). Možná je pro leckoho matoucí, že hlavní postava Nazarin je sympaticky altruistická a připomíná Krista, ale to, co španělské liberály, anarchisty a komunisty hlavně iritovalo, byla teologie hodně zahořeněná ve středověku a baroku, s kombinací askeze a třpytivosti, podporování pověrčivosti. V Mléčné dráze podává obraz španělského typu římské církve Buňuel ve frašce, v Nazarinovi skrze zrcadlo obětavého kněze. (13.02.2013)

Velmi trpký snímek, natočený metodou co největší surovosti, obyčejnosti a stupňované autentičnosti, jež zobrazuje svět kolem nás snad ještě ošklivěji, než jaký ve skutečnosti je. Proto možná až příliš nepříjemný, myšlenkově však neuvěřitelně bohatý. Zamyšlení nad obtížností následování Krista, nad tím, kolik překážek se soustavně staví do cesty tomu, kdo chce evangelium žít opravdu naplno a takovým způsobem, který nepřipouští žádných pochyb, kompromisů, ohledů a přizpůsobování. (15.11.2006)

Doporučuji komentář S. Greydana (http://www.decentfilms.com/sections/reviews/nazarin.html ), který dobře popsal, jak je Bunuelův snímek posledku k náboženství skeptický a že ukazuje křesťanství jako bezvýznamné navzdory tomu, že příběh Nazarína pojednává o svatém knězi bez vší ironie a výsměchu. Otec Nazario je skutečným, radikálním následovníkem Krista, ale jeho svědectví je představeno jako marné, nezanechává ve světě ani v lidech stopy. Film je naštěstí prost vší jednostranné ideologičnosti a může se stát podnětem k mnoha úvahám. Vatikán dokonce roku 1995 zařadil Nazarína mezi patnáctku zvláště významných filmů o náboženství (http://www.decentfilms.com/sections/articles/vaticanfilmlist.html ). (23.12.2007)

Jakoby Luis po té 30-ti leté filmové dovolené po Andaluském psovi ještě pořádně nenabral tempo, které ho zdobí v jeho pozdějších filmech. Tohle bylo zoufale prázdné a nudné. Čtu tady, že je to myšlenkově bohatý snímek, trochu pochybuji, ovšem budiž, jsou to ale už myšlenky stokrát slyšené, ničím překvapivé, pro mě nezajímavé. Je hezké, že se Buñuel neustále zabývá problémem náboženství (respektive křesťanství), ale zde použil, k mému nemilému překvapení, víceméně nekritický přístup. Těžko říct, zda jde o podobný umělecký záměr, jaký udělal třeba Pasolini ve svém Evangeliu podle Svatého Matouše, nebo tehdy skutečně proti církvi tolik neměl. Herecké výkony ženských nic moc, hudba opět nic, škoda absence surrealismu. Navíc jsem fakt nebyl schopen udržet 100% pozornost, jak moc mě to nebavilo. (14.12.2007)

Uznávám, že Buňuelovy filmy, v nichž se naváží do církve, stojí na skutečně propracovaných a logických argumentech. Nazarin názorně předvádí život kněze přísně se řídícího podle evangelií římskokatolické církve. Bohužel pro něj však žije v krutém světě a tak je již od počátku sám sebou odsouzen k záhubě. Hlavní myšlenkou je, že člověkm který by chtěl upřímně žít podle kázání Krista, nemá šanci v reálném životě obstát. S tím se nedá než souhlasit. Film je asi provokativní, ale jak pro koho. Jelikož mě otázky víry úplně míjejí, necítil jsem při filmu nic víc než souhlasné zadostiučinění. Rozhodně mi zde scházely věrohodnější herecké výkony a celkově pak ona semozřejmá řemeslná zručnost s niíž dokázal Buňuel tvořit své pozdní filmy. (02.02.2012)