Kto to tam spieva

Cestovný film na balkánsky spôsob plný bláznivostí. Viete pozerať na film, ktorý je farebne dosť monotónny, je z vidieckeho prostredia a je to len brodenie sa poliami a lúkami plnými bahna za vojny, kde sa vojna prejaví až na konci, nie je zrovna pre mňa. Smútok otca za synom, záverečná tragédia aj napriek upozorneniam a vložky v podobe cigánskej muziky boli pre mňa najvýraznejšie momenty filmu. Ak mal tento film zobrazovať 40. roky 20. storočia, tak mu to vyšlo, lebo som mal pocit, že to bolo natočené omnoho skôr ako v roku 1980. Niektoré tragikomédie z Balkánu sa mi páčia, iné nie. Veľmi vnútorne hlboké to nebolo a tiež som sa nesmial, skrátka to na mňa pôsobilo ako krátka oddychovka z minulosti. (19.03.2013)

,,Že jim není hanba!" ,,Ale proč? My jsme sem přece přišli a šmírujeme je!" ,,Ale stejně!" Tento menzelovsky krásný snímek je příjemný míšenec mezi Hoří, má panenko a Postřižinami. A také ukázkový příklad toho, že málo peněz není argument pro kvalitu filmu. Na jeden autobus, pár lidí a jeden výbuch snad sežene peníze každý... (10.09.2006)

Skvělá road movie na srbský způsob aneb co vše se může stát na cestě rozhrkaným autobusem z jedné srbské vesnice do hlavního města Bělehradu. Výborné postupné vykreslení rozmanitých charakterů cestujících doplněných podmanivou heligonkovou odrhovačkou, která rámuje celý snímek. Takže stačí sehnat 200 dinárů na jízdenku a můžete se vydat taky na cestu... (29.05.2012)

Symbolická, satirická, veseloherní a trpká upomínka na příchod války do srbského kraje (6. dubna 1941) je scénáristou, populárním dramatikem Dušanem Kovačevićem, a debutujícím režisérem Slobodanem Šijanem vybudována na půdorysu epizodického road-movie a tragikomedie charakterů. Průvodčí Krstić, jeho poblázněný syn řídící vůz, veterán z války, zpěvák šlágrů, zapisovatel lidových vyprávění, nepříjemně chrchlající nemocný muž, lovec, novomanželé nebo bratrská dvojice zpívajících cikánů se postupně setkávají v rozhrkaném autobuse cestou do Bělehradu a překonávají jednu groteskní a nečekanou překážku za druhou, stejně jako vypjaté konflikty, vzájemné spory a sílící nárůst nesnášenlivosti a agrese. Ve svižném tempu a zcizován dynamickým rytmem cikánské písně spěje snímek metaforicky k zobrazení nesjednocené a nesmířené společnosti, jež si tváří v tvář válečné krizi nese do boje především skepsi, nespokojenost, neštěstí a osudovou tragiku. (03.01.2013)

Jakmile cikáni dohráli svoji poslední písničku a skončily titulky, úplně jsem se zamiloval do jugoslávské kinematografie. Moje první seznámení s kinematografií této země tedy dopadlo skvěle. Naprosto jsem žasnul jak může příběh, který se odehrává pouze v autobuse, být tak strašně zajímavý. Je to především naprosto geniálnímy typy charakterů. Žádné umělé postavy, ale dokonalé úkazky typů běžných lidí. Připomínalo mi to i Menzelovskou poetiku filmů jako třeba vesnička. Miluju typickou poetickou českou kinematografii a jelikož ta jugoslávská je v mnoha věcech hodně podobná je jasné, že miluju i ji. Rozmýšlel jsem se mezi 4 a 5, ale i za ten krásný humor musím dát 5. (26.10.2006)