Kto to tam spieva

Netroufám s soudit, ale možná právě odsud rostou kořeny poetiky Emira Kusturicy či Danise Tanoviče. "Kdo to tam zpívá" má všechny atributy sebereflektující balkanské metafory – dokonalou typizaci postav bez zbytečné redukce jejich individuality, neuvěřitelně lehkonohé střídání tragických a komických poloh (a samozřejmě jejich prolínání), hudebními vsuvkami báječně zrytmizovaný filmový narativ a úzký kontakt vypravěče na diváka. Podobenství Jugoslávie před 2. světovou válkou vmáčknuté do minimalistického prostoru autobusu a malé stopáže roadmovie směr Bělehrad. Výtečná volba hereckých typů i jejich výkony. Specifický soundtrack, který dodává filmu nezaměnitelnou tvář. Balkánský sarkasmus s přechody do černého cynismu a s ním sousedící tragiky. A zároveň všudypřítomný soucit s osudem svého národa. Všechno to, co dělá balkánskou kinematografii neodolatelnou pro mou maličkost. (28.08.2006)

Jeden z nejpříjemnějších, nejzábavnějších a nejživějších filmů. Nebudu se ohánět slovy podobenství, či metafora. Tento půvabný snímek především odhaluje srbský naturel v jeho celé nahotě. Neústupnost, nepoddajnost a svéhlavost. Hrdost, mužnost a teatrálnost. Jejich pře jsou důmyslné hry mužství, kdy se do slov, gest i pohybů promítá celá krása i smutek života. Vynáší se trumf za trumfem, vyslovují se vzletnější a ohnivější slova, gestem se snaží o zjednání respektu, aby se nakonec dospělo ke společné a vzájemně uspokojivé shodě, vyhovující oběma stranám. Neexistují překážky, vše se dá překonat, zaplatit, či obkroužit. A ta jejich schopnost šmelinaření a rozpoznávání situací, kdy je možné si přivydělat. Samozřejmě má tato zatvrzelá hrdost i své stinné stránky. Například strach nahánějící touha po krevní mstě. A tak cesta necesta starým rozhrkaným autobusem zábavně utíká i představitelům rolí. Celé bandě velí provozovatel autobusové linky Krstič (skvělý Pavle Vujisič), neoblomně drží otěže ve svých rukou a těžce nese náznaky odporu. K ruce má svého synka Miška (Aleksandar Bercek), neúnavného a nadšeného řidiče. Je tu zpěvák (zajímavý Dragan Nikolič), snažící se udělat dojem na jedinou ženu, nevěstu (Neda Arnerič). Je zde provokující chytrák (Danilo 'Bata' Stojkovič), absolvující část cesty vodou. Je zde starý a hrdý veterán (Milivoje Tomič), držící si své zásady. A stále vyhazovaný nebezpečný lovec (Tasko Načič), a chronicky nemocný muž (Boro Stjepanovič), a ženich (Slavko Štimač), toužící po sexu. A vše dokreslují dva cikánští muzikanti (Miodrag Kostič a Nenad Kostič), zažívající stejný přístup, jako kdekoliv jinde. A tak plyne obrázek do země vepřových zabíjaček, pravoslavné pietní úcty, hrdosti, temperamentu a života. Někomu zdá se divoký, alespoň žijí a prožívají celý ten nádherný život. S vášní, s láskou, i s nenávistí a odhodláním. (06.01.2015)

Roztomilá komedie z prostředí jugoslávského venkova v době těsně před počátkem druhé světové války. Příběh se točí okolo cestujících autobusu do Bělehradu a je vystavěn především na výborně zahraných postavách. Ty představují nejrůznější charakterové typy a stereotypy Jugoslávie své doby a najdeme mezi nimi například dvojici cikánských zpěváků, mladou manželskou dvojici, hrdého otce se synem v armádě, arogantního sběratele lidových pořekadel nebo kněze. Jednotlivé scény poté stojí na kladení postav cestujících do nejrůznějších komických situací a jejich specifických reakcí na ně. Jako intermezza mezi jednotlivými částmi filmu slouží specifický zpěv cikánských zpěváků. (02.01.2008)

"5. apríl 1941. Niekde v Srbsku..." Tragikomická ne-vojna v 26 obrazoch. Geniálne jednoduchá balkánska jednohubka tak trochu v štýle Kusturicových filmov, ktorá si pohráva s jemnou spoločenskou a politickou satirou prostredníctvom skupinky pitoreskných charakterov na ceste autobusom cestovnej agentúry Krstič, otec a syn do Belehradu. Pestrá mozaika zábavných postáv sľubuje záplavu humorných situácií a parádnych vtipov, ale citeľná prítomnosť vojny či choroby brnkajú aj na dramatickejšiu strunu. Dalo by sa povedať, že je oproti Kusturicovej tvorbe Ko to tamo peva umiernenejším počinom, ktorý nielen paroduje, ale aj ostro kritizuje spoločenské vrstvy a vzťahy medzi postavami, predsudky, ignoranciu, zlozvyky či negatívne ľudské vlastnosti (v hlave mi utkvela najmä scéna skupinového pozorovania milencov v tráve, ktorú po vyzradení otočí "fúzatý ujo" na milencov so slovami: "Že sa nehanbíte!"). Záver to celé korunuje a poukazuje na hlúposť, egoizmus a realitu vojny, ktorú si mnohí neuvedomujú. Zatiaľ najlepší juhoslávsky film, aký som videl. 90% (11.05.2014)

Symbolická, satirická, veseloherní a trpká upomínka na příchod války do srbského kraje (6. dubna 1941) je scénáristou, populárním dramatikem Dušanem Kovačevićem, a debutujícím režisérem Slobodanem Šijanem vybudována na půdorysu epizodického road-movie a tragikomedie charakterů. Průvodčí Krstić, jeho poblázněný syn řídící vůz, veterán z války, zpěvák šlágrů, zapisovatel lidových vyprávění, nepříjemně chrchlající nemocný muž, lovec, novomanželé nebo bratrská dvojice zpívajících cikánů se postupně setkávají v rozhrkaném autobuse cestou do Bělehradu a překonávají jednu groteskní a nečekanou překážku za druhou, stejně jako vypjaté konflikty, vzájemné spory a sílící nárůst nesnášenlivosti a agrese. Ve svižném tempu a zcizován dynamickým rytmem cikánské písně spěje snímek metaforicky k zobrazení nesjednocené a nesmířené společnosti, jež si tváří v tvář válečné krizi nese do boje především skepsi, nespokojenost, neštěstí a osudovou tragiku. (03.01.2013)