Kto to tam spieva

Úplně si nejsem jistý, jak moc to Šijan zamýšlel jako podobenství o zániku tehdejší Jugoslávie a zrození nové (přičemž ten zánik způsobila druhá světová) a jak moc šlo o poetickou lehce absurdní road movie tragikomedie. Já totiž mám pocit, že se snažil o obojí a nějak divně se to v tom všem pere. Především to podobenství v tom není úplně nejlíp zpracované - stará Jugoslávie je přítomná po celý film, různorodí cestující se střídavě moc nemusí a někdy si zase rozumějí (jak to tak v životě většinou bývá), ale náznak konce předpovídá jen stále častější přítomnost války jak v životech cestujících, tak v samotném filmu. Probíhá to tam, ale jen na pozadí. Zatímco mezi postavami žádný takový "vývin" není, maximálně tak těsně před koncem. Zas tak velký problém to pro mě ale není, protože nějak promyšlené to je tak jako tak a v tom si mi ten film líbí. Horší je však to, že si mě nedokázal úplně získat a největší podíl na tom asi má ta hudba, která tam hraje často a mě osobně prostě nesedla. Ne vždycky, ale většinou jo. Ale i tak ty slabé čtyři dám - pobavit to dokázalo, nějak promyšlené to je a celkově ta cesta autobusem po polích a poničených statcích má svoji kouzlo a poetiku. Slabé 4* (26.06.2021)

,,Že jim není hanba!" ,,Ale proč? My jsme sem přece přišli a šmírujeme je!" ,,Ale stejně!" Tento menzelovsky krásný snímek je příjemný míšenec mezi Hoří, má panenko a Postřižinami. A také ukázkový příklad toho, že málo peněz není argument pro kvalitu filmu. Na jeden autobus, pár lidí a jeden výbuch snad sežene peníze každý... (10.09.2006)

No, takhle. Kustirica to neni, ale něco to do sebe má. Parta lidí jede z nějaký řitě do Bělehradu zrovna v době, kdy Německo zaútočí. Komediální drama o jedný cestě, kde se v buse sejde několik různejch lidí a do toho zpívají dva ciká...ehm, teda Romové. Je to vtipný, dramatický, hořký, malinko trapný i zajímavý. Další z dobrejch jugoslávskejch snímků. (01.04.2010)

Kdo to tam zpívá režiséra Slobodana Sijana, který proslul zejména v komediálním žánru, nese pověst jednoho z nejlepších jugoslávských filmů a jako k takovému jsem k němu přistupoval. Snímek je založen na oblíbeném schématu omezeného prostoru - v tomto případě autobusu jedoucím do Bělehradu a několika vzájemně se konfrontujících postav, z čehož vznikají ať už psychologické drobnokresby, tak úsměvné či tragikomické snímky. Měl jsem však pocit, že Kdo to tam zpívá si chce ukousnout z každého krajíce kousek - a není tak ve výsledku ani jedním. V zemích bývalé Jugoslávie se ale těší ze statutu kultovnosti, takže problém bude asi spíše v každém jednom divákovi. (19.01.2013)

Jakmile cikáni dohráli svoji poslední písničku a skončily titulky, úplně jsem se zamiloval do jugoslávské kinematografie. Moje první seznámení s kinematografií této země tedy dopadlo skvěle. Naprosto jsem žasnul jak může příběh, který se odehrává pouze v autobuse, být tak strašně zajímavý. Je to především naprosto geniálnímy typy charakterů. Žádné umělé postavy, ale dokonalé úkazky typů běžných lidí. Připomínalo mi to i Menzelovskou poetiku filmů jako třeba vesnička. Miluju typickou poetickou českou kinematografii a jelikož ta jugoslávská je v mnoha věcech hodně podobná je jasné, že miluju i ji. Rozmýšlel jsem se mezi 4 a 5, ale i za ten krásný humor musím dát 5. (26.10.2006)