Piata pečať

Parádní psychologická povídka. U Páté pčetě ale dodržení Santovy knižní předlohy pro mě nevedlo ke stoprocentnímu vyvrcholení. [SPOILER] Při zasazení děje do reálné situace bych spíš věřil tomu, že to vězeň ten odskáče jinak. I když pouhý pohled do jeho očí musí být těžký, zachránit si život takto, to by udělalo 99 lidí ze sta. Takže škoda té symboliky. (30.01.2012)

Gondoskodás, SPOILERY! Je lepší snášet opravdu hrozná příkoří, která na vás jako na poddaném vykonává tyran, ale mít uklidnění v tom, že všechna tato zvěrstva neděláte vy, máte čisté svědomí? Nebo je lepší být z boží vůle vládcem s pevnou rukou, kterému nikdy nedojde, že koná něco špatného? Čtyři přátelé, hospoda, Maďarsko skrčené pod vládou Šípových křížů a jeden zdánlivě obyčejný večer, který způsobí, že se hrdinové místo pouhého filozofování budou muset opravdu pro jednu nebo druhou možnost rozhodnout. Rozhodnutí, které je díky paradoxu symboličnosti ("pouhá" facka) a doslovnosti (ruce od krve) o to problematičtější. Jedním jediným gestem je dosavadní přesvědčení diváka o charakterech jednotlivých postav obráceno na ruby. Nabízí se sklon relativizovat - hodinář je díky své péči o sirotky jediný, jehož život má opravdovou cenu - závěrečná metafora s padajícími domy je ale přesto výmluvná a ještě zdůrazňuje těžkost obětování morálních zásad. (28.11.2011)

Fábriho adaptace stejnojmenného románu Ference Sánty patří k nejlepším maďarským filmům, které jsem měla možnost vidět. Přestože ve mně zanechal maximální dojem, i po druhém zhlédnutí mám problém s artovou stylizací, jednoduše zbytečný přetlak metafor, tím spíše, že Hieronymuse Bosche a jeho estetiku hříchu nemusím. "Pátá pečeť" není dokonalá, ale dopad otázek a dojmů na diváka je stoprocentní, a navíc v mnoha ohledech vysoce převyšuje většinu filmů, které normálně hodnotím 5 hvězdičkami, nemluvě o morálním poselství. Nic není tak jednoznačné, jak se na první pohled jeví. (09.12.2011)

Lidská tvář fascinovaná kusem masa, v nějž se za chvíli promění. Promění se v něj rukou fašistických řezníků, nebo rukou vlastní? Musíme se totiž obdivovat již tomu, jak dokázal Fabri tuto proměnu zachytit klaustrofobickou sevřeností šerosvitné kamery v první části filmu. Otázka jak správně naložit maso není tak těžká, jako ta, zda je horší stát se kusem masa trpně snášející svůj osud pod nožem řezníka, nebo se sám stát bezcitným pánem světa. Film totiž ukazuje, že ani jedna pozice není morálně výš. Nepřestávající zvrat morální nadřazenosti přehazuje vinu a blaženost svědomí hned z jedné, hned na druhou postavu. Jen aby ten, kdo se nejvíce a vědomě blíží pozici otroka s čistým svědomím, nezatíženým tíhou světa, stal nejpodlejším udavačem, a aby se nezúčastněný cynik stal nevědomým přitakávačem síly života pro druhého, kterou musel na první pohled popřít, aby ji získal. Jako kdyby morální antipody nebyly v ničem odlišné, a to ani v tom, že "zlo" tkví ve "vědomí". (12.12.2017)

Velice znepokojivý snímek, který akcentuje jak druhou světovou válku, tak především to, jak se sebou lidé jednají, co všechno si říkají, anebo ještě spíše, co všechno si neříkají. Na první pohled je to jen pravidelné setkání několika kamarádů, ale ve skutečnosti se jedná o mnohem temnější hru, která graduje v poslední třetině. (07.06.2016)