Skrytý pôvab buržoázie

Vyborne. Muj treti Bunuel a muj treti palec nahoru. Je to chytre symbolicke, absurdni a snove. Vlastne si Bunuel natocil vlastni Inception uz pred 40ti lety. Surrealismus v plne krase, navic ma Bunuel ocividne i dobry vkus na zeny, jen mi vadi jak opet naprosto ignoruje hudbu, v tom bysme si nerozumeli, Luisi. 8/10 (23.02.2012)

Zábavný sled scének skupinky naprosto zdegenrovaných lidí z vyšší společnosti. Bunuel se fakt předvedl. Vyloženě komické scény, které se povětšinou týkají jídla, prokládá zdánlivě nesouvisejícími situacemi, jako je biskup-zahradník, voják s krušným dětstvím nebo levicová teroristka, a četnými snovými sekvencemi, jak je jeho dobrým zvykem již od Andaluského psa. (22.03.2010)

Hodně zvláštní film. Když jsem ho v mládí viděla poprvé, připadal mi takový příjemný, lehce plynoucí a poněkud zmatený, ale proti peckám jako Zvětšenina nebo Sladký život, kterými jsem tehdy byla uchvácená, přece jen trošku nemastný neslaný. No jo, byla jsem mladé tele....Teď jsem díky ČT a jejich projektu Velikáni filmu (konečně, třikrát hurá!!!) viděla znovu a vida: to příjemné uplývání zůstalo, ale navíc už jsem si vychutnávala různé narážky a absurdity, a usmívala jsem se a přitom mi šel občas mráz po zádech. Stéphane Audranová jako prvotřídní snobka skutečně neodolatelně půvabná, stejně jako zločinec v rukavičkách (a nejen v tomto filmu) Fernando Rey. Jako estét musím opět ohodnotit to, jak jsou ve starých francouzských a italských, potažmo zde i španělských filmech vždycky výborné kostýmy, interiéry, prostě celková vizáž lidí, budov i měst, nadčasová elegance všude.... (20.02.2012)

Na tomhle snímku se mi nesmírně líbí, jak graduje jeho absurdnost, ale i jeho děj, kdy se skupina prostě není schopna společně navečeřet. S tím graduje i tvůrcův styl a jako kdyby Luis Buñuel dokazoval, jak je z reality celkem snadno možné udělat surrealitu. Uvěříte a budete se smát a budete o tom přemýšlet, když se vám bude chtít. (26.08.2015)

Pokud v Krásce dne sny pouze navodily atmosféru a decentně doplňovaly hlavní děj, zde jim Buñuel přikládá mnohem větší váhu a bezelstně stírá hranici mezi realitou a sny. Činí tak opravdu náramně, protože nemáte šanci během sledování odhadnout, co je skutečné a co ne (ostatně takové sny jsou u lidí nejhorší). Svým jemným humorem se vysmívá duchovenstvu a armádě - jako v pozdějším Přízraku svobody - a některé scény jsou dotáhnuty do naprostých absurdit (večeře v restauraci, kde ve vedlejší místnosti právě oplakávají zemřelého majitele). Buržoazie je podle Buñuela půvabná, a to daleko nápadněji, než by se mohlo zdát! (25.05.2006)