Kapitán Volkonogov uprchl

Příběh se odehrává roku 1938 v Leningradu, který je prezentovaný jako ošklivé industriální semeniště stranické doktríny. Kapitán Volkonogov pomáhá přimět nevinné nepřátele státu k falešným přiznáním v „inkvizičních procesech“, ovšem svědomí jej dožene a rozhodne se k radikálnímu kroku – uprchne a hledá odpuštění u pozůstalých, které jej má přivést do posmrtného ráje. Během sledování vyvstává několik inspiračních zdrojů – motiv vykoupení připomene maďarského Saulova syna, zatímco stíhací linie, kdy je kapitánovi v patách nelítostný major, místy připomíná únikové dovednosti Jasona Bournea. V popisu tehdejší šílené doby, kdy byl každý potenciálním zrádcem s kulkou připravenou provrtat mu hlavu, je film pro změnu cynický, drsný a černohumorný. U scény, kdy místní „legenda“ předvádí, jak dokáže popravit čtyřicet lidí denně s jedinou kulkou pro každého, máme nutkání ušklíbnout se nad temnou absurditou a současně nás mrazí. Občas jde o podivný žánrový mišmaš a scénář má díry v logice, ale na dvou hodinách má Kapitán Volkonogov uprchl výborné tempo a nabídne svěží alternativu ke konzervativním hollywoodským konkurentům. (18.07.2022)

Kapitán Volkonogov sice ještě nebyl k smrti odsouzený, přesto uprchl - a dobře udělal. Tenhle snímek vyvolal už před začátkem festivalu kontroverze, částečně byl totiž sponzorován ruským ministerstvem kultury. Samotný obsah by však měl jeho zařazení ospravedlnit - příběh se totiž vrací do roku 1938, období předválečných stalinských čistek, jež paralyzovaly celou ruskou společnost. Volkonogov (v uhrančivém podání Jurije Borisova, kterého karlovarští fanoušci mohli chválit už loni za Kupé č. 6) je dobře pracujícím členem vojenské policie, přesto je odsouzen k popravě. Na poslední chvíli uteče a pod tíhou svědomí se rozhodne hledat odpuštění u těch, jejichž blízké pomáhal vraždit. Všeprostupující paranoia společně se sebezáchovnou otupělostí však vede k hluboké společenské mizérii, prorůstající každým jedincem. Lidé hledají ve státu jistotu, potřebují věřit tomu, že to, co se děje, dává nějaký smysl; paralely se současnou situací jsou tedy více než patrné, jak ostatně podtrhuje i u titulků použité moderní zpracování ruské lidovky. Film je místy absurdní v duchu Ztratili jsme Stalina či Chrustaljove, vůz!, nesklouzává však k vyložené vtipnosti - pouze si dobře uvědomuje, že tehdejší dění bylo tak mrazivě nepřirozené, že není možné jej podat zcela vážně. Takhle by dnes mohlo vypadat Unaveni sluncem, kdyby se Nikita Michalkov nezbláznil a umírnil svou kdysi poetickou duši. (05.07.2022)

„ŘEKNI: ODPOUŠTÍM TI!“…  Vovku přestalo bavit vyslýchání nevinnejch občanů a protože chtěl jít do nebe… Příběh o cestě za odpuštěním, která je trnitá stejně jako ten systém. Dějově úsporný, rusky drsný. Dobrej festivalovej film, kterej ukazuje, že Rusko je v podstatě furt stejný… /// -------------- POD ČAROU: ------------------------------------------------ 1.) Kvůli nasazení filmu do programu 56. ročníku Karlovarského filmového festivalu protestovali ukrajinští filmaři. 2.) Thx za titule „Piorun“. ///                         PŘÍBĚH  ****  HUMOR  ne  AKCE  *  NAPĚTÍ  * (30.09.2023)

[vzpomínky na LFŠ] Šikovně uchopená aktualizace ruského strachu, kdy oněmi všudypřítomnými strašáky nejsou již v auťácích poschovávaní muži v kloboucích, ale naposilkovaní plešouni v teplákovkách. Baví mě skutečnost, že stalinistické období Sovětského svazu je pro všechny natolik nepochopitelně bizarní etapou dějin, že příběhy z něj schovávají do komedií, nespolehlivých vypravěčů či jako v tomto případě, do sureálna s červenou vzducholodí nad hlavou. (03.08.2022)

Chvilku mi trvalo zvyknout si na kostýmy NKVD a jejich holé palice a když se mi to konečně povedlo, začalo to být jako na houpačce. V jednu chvíli film nabízí neuvěřitelně silné scény umocněné jak výkonem Jurije Borisova, tak neosobní bezcitností státních zabijáků a v tu druhou film nabízí jen artovou nudu jak co do obrazu, tak co do dialogů. Tohle asi nebyl úplně film pro mě. 50% (28.02.2024)