Hikari wo Oikakete
Follow the Light
Obsahy(1)
Středoškolák Akira se po rozvodu rodičů přestěhuje do rodného města svého otce Akity. Na svou novou školu si nemůže zvyknout, utápí se v depresích a vzteku vůči všemu kolem. Jednoho dne však spatří na obloze pohybující se „zelené světlo“. Začne je pronásledovat a narazí na kruh uprostřed rýžového pole, kde potkává Maki – spolužačku, která se škole vyhýbá. Díky společnému tajemství se sblíží a jejich kdysi mdlé životy získávají konečně barvu. Jejich škola je však pro nedostatek studentů na pokraji uzavření. Svět dospělých se ocitá v chaosu. Co se záhadné „zelené světlo“ snaží Akirovi a jeho vrstevníkům říct? (Zlín Film Festival)
(viac)Videá (1)
Recenzie (1)
Film je často v různých databázích vedený žánrově jako sci-fi. Spíš než sci-fi je to však lidské a sociální drama s lehkým mysteriózním prvkem – na pozadí příběhu se postavy setkávají s tajemným světlem na obloze, domnělým UFO. Záhada UFO a kruhu v obilí však není středobodem filmu, funguje jako jakýsi symbol toho, čím si postavy v malé odlehlé vesničce procházejí a jak se každá z nich staví k palčivému problému úpadku a vylidňování této vesnice. Film je tedy ve svém jádru ukotven v realitě a co víc, zaobírá se aktuální tématikou úpadku okrajových/venkovských oblastí Japonska. V tomto filmu jde konkrétně o vesnici v prefektuře Akita (severní oblast Japonska, tzv. Tóhoku). Sama jsem donedávna bydlela a pracovala v Japonsku ve vesnici Godžó (pref. Okajama), kde se řešil velmi podobný problém – mezi malebnými rýžovými políčky bylo stále víc opuštěných, chátrajících domků, a mezi místními převažovali starší lidé důchodového věku, zatímco těch několik málo mladých se snažilo místní komunitu podpořit, pořádat akce k propagaci této lokality a všemožně se přičinit k rekultivaci, obnově života v této oblasti a také oslovování městských obyvatel s tím, že migrace do venkovských oblastí má svůj smysl. Svým způsobem jsem tedy mohla vnímat tuto problematiku na vlastní oči. Tento film z prefektury Akita ukazuje situaci realisticky (postavy si samy upřímně přiznávají, že život v Tokiu je „jednodušší“ a že místní problémy upadající vesnice je ubíjejí natolik, že by to nejraději vzdaly…), nicméně, aniž by se krásy a přednosti vesnice idealizovaly, filmu se daří ukázat i to hezké a zacílit na pozitivní vyznění. Onen výše zmíněný symbol světla (UFO) totiž nakonec funguje především jako symbol naděje do budoucna – naděje, že věci můžou být jiné a lepší. Ve chvíli, kdy už je nejhůř a postavy by nejradši vše vzdaly, zafunguje symbol světla také jako stmelovací prvek. Hlavní postava Akira uzavírá situaci důležitým proslovem a řešení problému je nasnadě – namísto útěku je třeba postavit se věcem čelem, převzít zodpovědnost a přiložit společně ruku k dílu. Jen s touto iniciativou může vzniknout něco dobrého. Osobně si myslím, že jakkoli je prvek UFO ve filmu s takovouto tématikou zvláštní, vlastně zde zcela plní svůj účel, film ozvláštňuje a hezky doplňuje. Moc se mi tato kombinace líbila. (Na závěr ještě pár opravných poznámek k textu zlínského festivalu, který je trochu „mimo“. Zaprvé, Akita je prefektura, kam se Akira s otcem vrátili/přestěhovali. Není to jméno otce. Zadruhé, Akira se rozhodně neutápí v depresích ani ve vzteku (zajímalo by mě, kde to tvůrci textu vzali…). Je to pouze stydlivý a uzavřený kluk, který rád o samotě kreslí, a moc dobře se zatím nezná se svými novými spolužáky ve škole. Toť vše. :) ) ~(4,3★)~ ()