Moja afganská rodina

Supr filmek, na to, že se jedná o českej výtvor, tak i graficky je to moc fajnově udělaný. Nedosahuje to takových vizuálních kvalit jako třeba Valčík s Bašírem, ale je to hodně pěkný. Co krapet pokulhává v obrázcích, je nahrazeno v přímým a drsným příběhu, kterej nemůžu pochopit. Nebo takle, já to vlastně chápu, že ty lidi tam sou uplně jiný, ale já bych do tědlech končin nejel ani za milion dolarů, natož pak dobrovolně, vdát se za jarabáka, který sou všichni stejně na palici. (11.08.2023)

Je to pochopitelně pouhá shoda náhod, ale Michale Pavlátové se podařilo snímek dokončit a poslat do distribuce v ideální dobu, kdy budou ještě v živé paměti dramatické události pádu prozápadního režimu živeného z amerických a evropských peněz. Výtvarná stránka sice není novátorská, ale zaplať pánbůh za to, protože animovaný film u nás už řadu let stagnuje pro nedostatek financí. Proti příběhu, který vychází ze zkušeností Petry Procházkové a informací sesbíraných z jejích kontaktů s afghánskými ženami se nedá moc namítat, snad jen je nutné podotknout, že scéna, kdy Afghánky masově běží vstříc svobodě, je pouhou iluzí. Procházková se setkávala s těmi několika málo procenty lehce či více pozápadněných žen, které (a zdaleka nikoliv ze sta procent) touží po nějakých těch západních výdobytcích, ale převážná, ba drtivá většina Afghánek je v té pohodlné kleci domácností vlastně docela spokojená. Celkový dojem: 75 %. (05.09.2021)

Knihu Petry Procházkové jsem zatím nečetla, věřím ale, že se jedná o silné čtení, které možná nejde věrně natočit, čili výhradám čtenářů rozumím. Mně se animák líbil moc, a to jsem skeptická a plná předsudků, (pokud se někoho dotknu, sorry) díky několika emotivním zkušenostem z blízkého okolí, kdy dcery, neteře, sestřenice našich přátel odjely do Anglie studovat jazyk a hlídat děti, narazily si v baru prvního Afghánce, který je ovanul pižmem, ty "šťastnější" zůstaly zabalené v hadře v Evropě, rodí děti, jak na běžícím páse, drží huby deset kroků na ulici za pakem, jehož kultura nedozrála ani do jakési modifikace středověku, přerušily vztahy s rodinou, skáčou kolem kravského ocasa věčně vyvaleného na gauči, ale známe i borky, které zmizely v hliněných chýších, kdesi v prdeli v Afghánistánu, v obou případech to naprosto zničilo všechny, kdo ty holky znal, o akceptaci západní civilizace, pokroku a 21.století nemůže být řeči, čili rodinné tragédie mimořádně náročné, známe i některé, kterým se podařilo vrátit třeba z Maroka, nebo muslimské Juginy, ty ženské si zkusily svoje, no ale za blbost se platí, a pod tíhou těchto zkušeností mi nikdo nevysvětlí, že bych měla být vůči těmto spojení vstřícnější..., čili nic proti jedincům, kteří se vynasnažili u nás žít způsobem, jako my, není jich málo, ovšem za jejich děti a vnuky už ruku do ohně nedá nikdo, ostatně sociologické studie mluví jasně, zkrátka ty holky jsou střelené, pokud to některé klaplo, její štěstí jí přeju, no mě by nedostali pod čepec, ani s nějakým katarským frajírem, ani s pistolí u hlavy. Mad musel být skutečně slunce Heleny a její mateřská láska budiž nám všem příkladem. Co ta žena pro to dítě udělala, si asi nikdo z nás nedovede představit. Krásně animované, hezky namluvené, dostatečně výstižné, mohli i přitvrdit. (04.12.2022)

Obsahuje drobné spoilery... Animované filmy nejsou můj šálek kávy a mou vášní/lákadlem úplně není ani blízko/středovýchodní kultura. Pokud jste jako já nečetli předlohu Petry Procházkové a podle anotace snímku tak trochu naivně čekali, že osudy Evropanky, která se vdává do Afghánistánu, budou tentokrát mnohem šťastnější, že z toho střetu dvou odlišných kultur vyjde oproti jiným snímkům či knihám na tato témata výrazně vítězněji ta "naše", úplně se nedočkáte. Opět tu, ač asi v trochu mírnější podobě, můžeme sledovat, že i pro muže s velkým srdcem, jak je popsán Nazir, je velmi obtížné, ne-li nemožné, odpoutat se ve svém domovském prostředí od všech těch často tak diametrálně odlišných rodinných, náboženských, společenských zvyklostí a zachovat si tvář, kterou poznala jeho žena, když ještě byli v Evropě. Takže v tomto směru snímek za mě nepřináší nic moc nového a za sebe musím přiznat, že ač se snažím být chápavým a tolerantním člověkem, tak pro některé věci se mi pochopení hledá prostě dost obtížně a filmy o nich pojednávající, pokud nepřichází s něčím novým, už kolikrát moc nevyhledávám, protože se u nich pak akorát rozčiluju (nad nespravedlností, nepochopením, někdy i nad tím, jak k té situaci přistupují/mají pro ni pochopení ženské hrdinky-ač chápu, že musí být někdy extrémně těžké a někdy až životu nebezpečné se vzepřít). Příběh v Mém slunci Madovi ale ozvláštňují animace, které, ač jak jsem zmínila, jim obecně moc neholduji, mi připadají velmi zdařilé. Ačkoliv se díváme na kreslené postavičky, dokážou vzbudit emoce, což se někdy nedaří ani "živým hercům", takže to považuji za velké pozitivum. Atmosféru pomáhá budovat a příběh dělat zajímavějším také třeba přítomnost důležité postavy, takové staré moudré duše v dětském těle, Mada, a nebo také působivá hudba. Takže v komplexu jde o zajímavý umělecký zážitek, který stojí za to si dát (i když, pokud jste nastaveni podobně jako já, se u toho zase budete asi i rozčilovat). 70 %. (21.06.2023)

Přijetí snímku je ovlivněno respektem k autorce knižní předlohy. Příběh o těžkém životě žen v islámských zemích totiž nic objevného nepřináší, ale jde o chytrý kalkul, což potvrzuje i nominace na Golden Globe. Dojímat se nad osobou, která naivně bojuje s kulturními odlišnostmi, chce pořádnou dávku pokrytectví. Jednoduchá animace má svoje kouzlo. (10.07.2022)