Příběh jeptišky

Další z filmů s náboženskou tématikou, který vlastně nemá co dát, byť je dle skutečné události. Film plný dlouhých obřadů a marných snah stát se opravdovou jeptiškou. Snímek může maximálně odrazovat potencionální uchazečky, jiný smysl nevidím. Pro mne z obsahové stránky obrovské zklamání. Navíc podle mě ukázka toho, jak může církevní instituce hasit plamen srdce zažehnutý pro službu Bohu. (což nakonec film sám ukázal) K filmu obecně: Aundrey byla sice fenomenální, zato scénář (až na pasáže z misie) naprosto zoufalý. (20.10.2017)

Skutečný, byť umělecky zkrášlený životní příběh Marie Louisy Habetsové (1905-1981) byl pro Audrey blízký zejména svým odbojovým - byť ve filmu jen naznačeným - vyzněním (sama Hepburnová působila v odboji rovněž přes svůj věk na hranici holčičího a dívčího období). Katolická církev a její mystéria jsou tu představena plně - věcně, nekarikovaně, ve vyváženém poměru světla a stínu aktivit řeholních komunit zatížených doživotním celibátem a ústraním. Středověk v první polovině dvacátého století - jak film prokazuje - nezmizel; za zdmi klášterních areálů žil v mnohém v podstatě nerušeně dál. Skutečně evropská, silná povaha se v korzetu, přijatelném pro více tvárné jedince, dusila; v mnohém přitom záleželo na způsobu, jimiž staletá dogmata byla prosazována. Tento portrét je silný právě tím, že je portrétem sine ira et studio (portrétem prostým hněvu a podjatosti). Audrey, jedna z největších hereček všech dob, i tady prokázala vícerozměrovost svého robustního talentu ve škále a tóninách, které pro dobové diváky musely být mimořádným překvapením. Totéž lze říci i o vnímavé a pozorné, místy až pietní Zinnemannově režii. Věrohodnost prostředí a kulis, mimořádná pozornost věnovaná uměřené podobě filmu výpravou, tento katarzní (očišťující a pročišťující) zážitek jen dále posiluje a rozvíjí. PŘÍBĚH JEPTIŠKY má nesporně silný nadčasový náboj. Pro současného člověka náboj až očistný. (04.12.2012)

Tento životopisný snímek je sice udělaný působivě a důkladně, ale mě osobně hluboce nezasáhl. A pokud mě něco na filmu zaujalo, tak to nebyl vyprávěný příběh, ale tvář katolické církve. Která se sice ohání Kristovým jménem, ale jeho odkaz je již dávno zapomenutý a z katolické církve se stala vysoce účinná organizace. Je pokrytecké a snad i arogantní vydávat svoji vizi vidění světa a pokřivené pokračování Ježíšových rovnostářských myšlenek za jedinou správnou životní cestu a vše ostatní odsuzovat jako kacířství a rouhačství. Co katolické církvi vždy šlo, bylo budování monumentálních chrámů, které měli návštěvníka křesťanské svatyně především ohromit. A stejné je to i s obřady. To se promítává i do současné doby, kdy s velkým a dychtivým očekáváním sledujeme precizně promyšlené ceremonie ke všem možným událostem. V náboženství již nejde o samotnou víru, ale o vyvolání obdivu a poslušnosti. O vykazování a prokazování úcty zavedeným tradicím. Pomoc lidem není na prvním místě, na tom je okázalé vzdávání holdu bohu. Jak pokrytecké, jak zkažené! Ale i tato organizace má ve svém středu jedince, kteří se snaží především pomáhat a pracovat ve prospěch těch nejobyčejnějších. I když černoši mají stále sloužit především jako nosiči zavazadel představitelům katolické církve, kteří, i přes svoji okázale ukazovanou skromnost, vyžadují prokazování úcty. Hlavní postavou je belgická řádová sestra Luke alias Gabrielle van der Mal (Audrey Hepburn) se svým talentem, posláním, podřízením, poslušností i pochybností. Jako dcera svého otce chce především dokázat, že je hodna pokračování rodinné tradice a svou cestu do Afriky bere jako své zasloužené poslání. Z dalších rolí: schopný a pracovitý lékař v Belgickém Kongu Fortunati (Peter Finch), přísná i laskavá matka představená v belgickém klášteře Emmanuel (Edith Evans), obětavý Gabriellin otec a vyhlášený chirurg Van Der Mal (Dean Jagger), Gabriellinina spolužákyně z klášterního zaškolování Simone (Patricia Bosworth), schizofrenní Archanděl Gabriel (Colleen Dewhurst), či nevěřící a nechápavý Illunga (Errol John). Afrika byla v době koloniálního panování země mnoha možností i země zaslíbená pro bělochy. Ať žije nesobecká pomoc druhým! Ať je zatracena pokrytecká přetvářka! (02.03.2016)

Příběh sestry Luke, který pojednává o boji se svědomím mladé řeholní sestry, jež je zkoušeno přísnými pravidly řeholního řádu. Děj se odehrává ve třicátých letech 20. století v Belgii. Belgie má rovněž jako jedna z koloniálních velmocí území na africkém kontinentu a to v Kongu. Konžská misie je potom životním snem mladé řeholnice Luke. Luke - Audrey H. - je opět dokonalá (třebaže jsem si ji v roli jeptišky nedokázal představit). Postupně s ní prožíváme počáteční kroky při vstupu do kláštera, pravidla noviciátu a všechny duchovní a niterní zkoušky, s nimiž se tato sestra potýká. Velká změna v tempu a v jakési jednotvárnosti nastává tehdy, když se sestra Luke přesouvá na misii do Konga. Tady mě velmi překvapila výpravnost celého snímku, jelikož se ocitneme v opravdovém africkém prostředí, kde se sestra Luke střetává s dalšími pochybeními ohledně poslušnosti vůči řádu. Poslušnost ji později opět zavede do mateřského kláštera v již okupované Belgii nacisty... Celý příběh je v podstatě o vnitřním souboji v duši mladé řeholnice Luke. Ta řeší zásadní otázku, zda-li je proti Boží vůli poslechnout hlas srdce (který však nestojí proti křesťanskému chování) na úkor přísných pravidel uvnitř řádu... Po celou dobu jsem pociťoval jakousi sklíčenost, která paradoxně vrcholí s poslední scénou filmu. Co mě nejvíce udivuje, je fakt, že jsem o tomto ohromném filmu dosud neslyšel a podle počtu hodnocení o něm neslyšelo i mnoho dalších. Po delší době jsem měl u titulku THE END zase ten blažený pocit ze silného filmového zážitku... a výkon Audrey H. mě zase utvrdil v tom, že je to nejen ta nejkrásnější, ale i nejlepší herečka všech dob. 10/10 (01.09.2010)

17. Zlatý Glóbus za rok 1959 - cena (1) - *Speciální cena - Fred Zinnemann + nominace (5) - Nejlepší film (drama), Nejlepší herečka (drama) - Audrey Hepburn, Nejlepší herečka ve vedlejší roli - Edith Evans, Nejlepší režie - Fred Zinnemann, Nejlepší film (podporující porozumění) - Fred Zinnemann (16.01.2009)