Winston

Herecká exhibice Jiřího Langmajera utopená v záplavě nevkusného humoru, přestřelených zápletek a do očí bodavého product placementu s občasnými světlými momenty v podobě sportovně-kulturních aluzí ... Každá další série pak navíc působí (paradoxně vzhledem k vývoji děje) jako sestup o divizi níž // S01 - 55 % ... S02 - 45 % ... S03 - 40 %

Ve svých intencích jistě nezvyklý snímek, který mírně narušuje obecné postupy, na které jsme zvyklí z jiných animovaných počinů, čemuž jistou měrou přispívá i fakt, že Persepolis vychází z autobiografické komiksové předlohy od spolurežisérky Marjane Satrapi ... Již názvem snímek poukazuje na jedno ze svých nosných témat, totiž bohatou historii íránského lidu, která je plná válek a utrpení, vedle čehož autorka staví své vlastní životní peripetie a humorně je glosuje skrze rozdílné rastry podle toho, v jakém věku se zrovna jako vypravěč nachází (zamyšlení nad tím, kolik verzí nás samých je obsaženo ve vzpomínkách). Krom toho, že je snímek téměř celý černobílý (konkrétně retrospektivní pasáže, které tvoří většinu stopáže), je také svou formální stylizací bližší spíše snímkům artovým než běžným animovaným a vykazuje některé postmoderní znaky (např. žánrová hybridnost - syntéza animovaného příběhu s dokumentaristickými rysy; metafikčnost - zamýšlení se nad vlastním médiem a zpochybňování reality; či značná eklektika), jež svěže ozvláštňují jeho vyznění a prohlubují interpretační pole ... Satrapi do svého, ženským pohledem parafrázovaného příběhu kóduje nepřeberné množství myšlenek a tezí, z nichž nejvýrazněji vystupuje tematizace nesvobody islámských žen a kladení emancipačních a migračních otázek. Samotnou kapitolu pak tvoří hodnotový střet západu s východem. Hlavní hrdinka je již v útlém věku konfrontovaná nejen s poltickými otázkami, nýbrž také v jednoduchých a značně zkreslených fragmentech se západním myšlením, uměním (zejména s hudbou - vydařené jsou pasáže znázorňující evoluci jejího vkusu) nebo stylem oblékání ("PUNK IS NOT DED":), tyto hodnotové rámce jsou ovšem, jak jsem již poznamenal, velmi primitivní, jelikož proudění západních vlivů do těchto oblastí světa je omezeno pouze na ten největší mainstream, což také dokazuje i to, co vlastně hrdinka vnímá a používá jako symbol vzdoru i alternativnosti, například tedy nosí placku Michaela Jacksona (všimněme si, že interpreti zde spíše reprezentují ony západní hodnoty než samotnou hudbu) připnutou na punkové bundě, z čehož by v našich krajích vyznívala jakási pachuť pozérství a absentoval hlubší význam sdělení, což dokládá i pozdější scéna, kdy Marjane ve Vídni poznává současnou tamější alternativu, která ji ovšem příliš neoslovuje ... Nevyhnutelná kritika západu je ve snímku orientovaná především na koloniální pohled ("divoši"), skrze který se Marjane pro své okolí stává spíše exponátem, jakožto i na vyprázdněnost tamější kultury a myšlenkových vzorců (zlehčování války, drogové závislosti, znuděnost cestováním...), pohledem autorky je nám nabízeno mentální vystřízlivění ze zidealizovaných představ o dokonalé západní společnosti, kde zažívá pocity zmaru, absurdity ("k čemu je přežití války, když jste zrazeni v lásce?") a odcizení, tento pocit však nezmizí ani při jejím přesunu zpět do domoviny, je traumatizovaná, stále prožívá nesvobodu a propadá depresím (scéna u psychiatra krom kritického podtextu přesně vystihuje to, jak se Marjane nejspíš cítí - neposlouchána a neschopna nalézt svou identitu ani místo na tomto světě), přesto se však v konečném součtu se svými osudy vyrovnává vcelku se ctí, nadhledem i nerušivým optimismem ... Snímek střídá tematické polohy, nepostrádá vážnost i nenucený vtip, nabízí stručný vhled do íránské historie pro nepoučené, spolehlivě boří některé kolektivní představy a jak jsem již výše zmínil, je také prosetý všemožnými popkulturními referencemi (krom již zmíněných např. Derrick, Bruce Lee, Jane Fonda, ...), které mi jakožto poučenému západnímu diváku vyvolávaly mimovolné úsměvy na tváři. O absolutním hodnocení z mé strany tedy není pochyb.

Absolutní dominance vizuální složky nad všemi ostatními je jistě tou nejpůsobivější devízou Cuarónova opusu magnum, jehož kvality jsem zpětně docenil až při 3D projekci, která mne přenesla ze zalidněného kinosálu do chladného a nemilosrdného prostoru mimo Zemi, kde člověk sám se svými myšlenkami tváří v tvář přírodě svádí boj o přežití na hranici svých možností ... Kvituji minimální užití střihu, díky němuž jako by film přerůstal spíše v simulátor našeho vlastního vesmírného dobrodružství, stejně tak podbarvení minimalistickými ambientními melodiemi Stevena Price, jež filmu dodávají až meditativní rozměr ... Sdělením je možná příběh o něco chudší než u ostatních podobně motivovaných snímků, vše ostatní ovšem nemá konkurenci ... PS: Zajímalo by mne, proč je vlastně snímek řazen do kategorie sci-fi, osobně jsem za celou dobu jeho sledování žádný prvek, jenž by mu tuto škatulku přisuzoval, nezpozoroval... Snad jen nerespektování přírodních zákonů a Sandřina "nesmrtelnost", ale to by pak musel být sci-fi každý druhý film :)