Tlakomor

Jedinou věc, za kterou dokážu docenit Francii jakožto stát, není výroba zkyslého vína či poražení Němců v první světové válce. Ne to opravdu ne. Ale je to napsaní té nejlepší novely o „redemption story“ v dějinách světové literatury. Příběh vypráví o životech několika málo lidí žijící ve Francii na přelomu roku 1800 snažíc se přežít pozoruhodnými způsoby (především prostitucí) a vymanit se z okovů společnosti za pomocí nastávající revoluce. Většina postav zde umírá za doopravdy příšerných okolností, které si nedokážete ani představit, ale i přesto vás stále inspirují ve všem co udělali, aby pomohli druhým a skutečně změnili svět. Samotný muzikál dokáže tyto myšlenky vyprávět až s podezřelou lehkostí a dokáže ve mně vyvolávat emoce na které nejsem opravdu z muzikálů zvyklý. Smutek, bolest a hlavně odhodlání a duch revoluce díky kterým se budete cítit jako by jste vy sami byli součástí revoluce. Písně jakožto jsou „I Dreamed a Dream“, či „Do You Hear the People Sing“ patří k hlavním momentům celého muzikálu, a můžu vám zaručit, že pokud je spatříte na vlastní oči jen tak na ně nezapomenete. Ale dost už opěvování již xkrát opěvovaného. Chápete ne, je to muzikál. Ne? Prosím zabijte mě. Pojďme se raději zblízka podívat co funguje a co ne v teto hollywoodské adaptaci z roku 2012. Mohl bych zde začít mluvit o tom, jak tento film má pramálo společného s původním muzikálem „Les Misérables“, ale to nemám doopravdy zapotřebí a pouze se zde pokusím vypíchnout pár mých poznatků. Hlavní moje výtka jsou samotní herci. Chápu, že z marketingové hlediska je obsazování známých herců výhrou, ale „cmone“. Když vidím wolwerina (Hugh Jackman) zpívající bok po boku s gladiátorem (Russell Crowe) o tom, jak trpí a o bolestech které je sžírají, opravdu to na mě nefunguje. Zkusil bych pro příště zvolit herce méně známé a více talentované. Jako další velkou výtku zde vidím celkový vizuál filmu. Snímek doslova křičí tím, že výtvarníci filmu nevěděli, jak udělat Francii v roce 1800 a tak zde použili opravdu hnusné kulisy a přes celý film dali škaredý zelený filtr. Abych zde tento snímek ale pouze nehanil, musím mu uznat, že splňuje to, co by měl. Emoce byli předány, viděl jsem polonahou plešatou prostitutku zpívat a viděl jsem umírat drzý židovský děti. V závěru si myslím, že tato hra zkrátka nepatří na filmové plátno, a pokud si ji chcete dopřát se vším všudy doporučil bych návštěvu divadla či zachovalé záznamy z her již odehraných. Osobně doporučuji záznam z „10th Anniversary Concert Live at Royal Albert Hall“, kde účinkují i takové legendy jakož jsou například Jeff Leyton či Jan Ježek. 50%

Nebudu vám lhát, sem jeden z tich lidí, kteří když vidí člověka tmavší pleti nebo ženu vykonávající práci u které je za potřeby myslet, ihned se mu naplní hlava předsudky. Totéž platilo i o filmu Thelma a Louisa. Premisa 2 hlavních hrdinek (Louisa Seweyer a Thelma Dickinson) mi už zpočátku zněla směsně. Dvě ženy, vydávající se na chatu, aby si odlehčili od svých stereotypních dnů a zpackaných životů se z ničeho nic stanou vražedkyněmi a nejhledanějšími osobami napříč Amerikou? “Oh hell nah“. Když budu mít potřebu vidět dvě nezávislé ženy, které dovádí, sletim si radši do kategorie lesbičky. Už už sem klikal na tlačítko zavřít, přičemž jsem si všiml, kdo se vlastně o tento film postaral. Režie Ridley Scott, hudba Hanz Zimmer, mladý Brad Pitt. To jsou ta jména, která mě nakonec donutila se na tento film podívat a rovnou můžu říct, že nelituji. Hned od prvních minut, kdy se představili hlavní postavy a oblast ve které se snímek odehrává jsem věděl, že mi tento film sedne. Pravá nefalšovaná “road movie“ s geniálními herci, a ještě geniálnějším scénářem doplněna o dokonalou, a hlavně originální hudbu Hanze Zimmera. Dokonce se až stydím říct, že tento film jen tak nedostanu ze své hlavy, a to hlavně díky dnes již ikonické závěrečné scéně. 80%

Když se v dávných dobách narodil chlapec, jediným způsobem, jak z něj ukovat správného a silného může bylo ho neustále tlouct a ponižovat. V dnešní době jsou bohužel tyto praktiky považované za nemorální až barbarské, a tudíž musíme najít jiné východisko. Naštěstí díky snímku Johna McTierna z roku 1987 nemusíme chodit nikam daleko. Mé první setkaní se snímkem Predátor proběhlo za velmi zvláštních okolnosti. Můj otec nevědíc si rady s mojí výchovou sáhl do své sbírky kazet a vytáhl jeho jediné eso v rukávu. Při opakovaném pouštění hlášek jako jsou například: „teď nemám čas krvácet“  či „je čas vytáhnout bezbolestnou“, jsem věděl že zvítězil. Tento film je esenciální v žánru akční/sci-fi. Banda žoldáků s naprosto dokonalou chemii mezi nimi (Mac a Blain) se ocitá v jungli (ano v opravdové jungli a ne před zeleným plátnem jako například ve snímku predátoři z roku 2010), kde si na ně uspořádá hon mimozemský lovec hlav. Díky Silvestriho dnes již legendární horrorové hudbě a faktu, že i ti nejlepší z nejlepších se ocitají jako lovná zvěř, vzniká perfektní atmosféra, která funguje i dodnes. Pokud jste tento snímek neviděli měli byste se nad sebou doopravdy zamyslet a pravděpodobně jste neúspěšný nuly, který mají na hlavě man bun a učí občanskou výchovu na střední škole. 100%