caesius

Viděno ve francouzském originále, a také tak hodnoceno. Ten český dabérský průšvih v podání J.Krampola by se měl zničit do poslední kopie a tvářit se, že k jeho vzniku nikdy nedošlo.

Nevím, ale věnovat 83 minut naprosto ničím zajímavé postavě, která nic neumí, v ničem nevyniká, není kladná ale ani záporná a jejíž problémy snad ani nikoho nezajímají, mi nepřijde jako dobrý filmový motiv. A nezachrání to ani ta nepromyšlená a až scénáristicky naivní závěrečná kriminální zápletka.

Pokud bylo záměrem režiséra stvořit ve své podstatě zcela zbytečný film, s nezajímavou ústřední postavou a s nulovou myšlenkou, pak je bezesporu génius, neboť se mu takové zadání podařilo naplnit zcela do puntíku. 10 % za amerického policistu a starostlivou matku, jinak sledování bílého projekčního plátna by bylo o mnoho záživnější.

Le Grand Meaulnes patří mezi filmy, které jsem měl dlouho připravené ke zhlédnutí. A tenhle tam byl hooodně dlouho, dokonce až tak, že jsem zapomněl, proč jsem se na něj chtěl vlastně podívat. A bohužel jsem na to nepřisel po celý čas filmu. Kamera a exteriéry hezké, hudební složka však nezajímavá, herecké výkony nevěrohodné. Nepřidá mi například nejvhodnější řešit přirozené zestárnutí dětské role tak, že dvanáctiletému klukovi nalepím knír. Pro lepší pochopení děje je zřejmě vhodné přečíst si Fournierovu předlohu, což já neudělal, a tak jsem se zoufale chytal v ději každého stébla, kterých ale nebylo mnoho a většinou jsem se beztak potopil i s nimi. Výsledek 50 %, ale protože jsem dokoukal až do konce (ani nevím jak), tak tedy 60%.

Tam, kde bych se šoural se smrtí v očích a s uctivou pokorou po všech čtyřech svých končetinách, se pánové projíždějí na kole... Svou precizností výborná a efektní kamera vč. leteckých a zpomalených záběrů, zajímavé exteriéry, imponující výkony aktérů, vhodné a logické vyvážení sklady scén seznamujících diváka s daným místem co do jeho lokalizace, místní kultury, klimatu a scén prioritně s FR, to vše tento snímek zpřístupňuje i těm divákům, kterým tento sport nic moc neříká (tj. i mně). Jediné, co mi zážitek trochu rušilo, bylo zvukovou složkou uměle zvýrazňování již tak silných scén (pádů, vzdouvajících se závějí štěrku a prachu atp.) někdy dosahující až subjektivně nepříjemné hranice kýčovitosti. Ale přesto jsem si každou z 82 minut užil, v rámci své kategorie hodnotím nejvýše a film tak vřele doporučuji.

Když jsem v rámci 47th KVIFF usedl v divadelním sále PUPP, nabyl jsem po prvních minutách filmu velmi intenzivní dojem, že jsem se vrátil v čase přesně o jeden rok, dokonce do stejného místa a na stejnou židli, kde se zřejmě i na stejném plátně rozehrál prakticky stejný příběh o téže věci jako před rokem (tehdy: Vulkán). U tohoto druhu námětu si nejsem vůbec jistý, zdali je příčinou jeho vzniku nutkavá potřeba tvůrců vzbudit v divákovi uvědomění, že jednou může přijít období v jeho životě těžké, jehož překonání je podmíněné akceptací nejhoršího či naprostá zbabělost filmových tvůrců spokojit se se zaručeným vzbuzením základních lidských citů (v tomto případě však spíše citu pouze jednoho) k čemuž celým svým 125 minut dlouhým dílem bez jakýkoliv dalších ambicí směřují a jehož by dosáhli i 10 minutovým dokumentem z léčebny dlouhodobě nemocných. I přes nadprůměrnou kameru a herecké výkony obou hlavních protagonistů film pro mně znamenal místy až patologickou nudu. Amour dle mého nepřinesl nic nového, nic zajímavého a hlavně nic nepředvídatelného, čímž pro mě nade vší pochybnost naplňuje skutkovou podstatu audiovizuální zbytečnosti.