vecnevysmata

Neskutečná slátanina. Nemůžu téměř uvěřit, že autor je zároveň i režisérem skvělého snímku Corpus Christi. Nevím, jestli v roce vzniku se Místnost sebevrahů jevila jako něčím originální a objevný film, je to možné. Po deseti letech to každopádně vyprchalo a zbyly jen mělké postavy a děj bez ústředního tématu. Trochu mi to připomnělo slovenský film Poločas rozpadu, který jsem taky nedávno viděla. Každopádně, pokud chcete vidět něco o kyberšikaně, český seriál #martyisdead je nepoměrně kvalitnější. Toto byla ztráta času a dokoukala jsem to vyloženě na sílu.

Oceňuji současné téma, kéž by podobně uměla současnost zpracovávat i česká tvorba. Námět není originální, ale zpracování je velice realistické - ano, toto by se skutečně velmi jednoduše mohlo stát vám či vašim sousedům. Mám takové příběhy ráda. Nejvíc mě bavil začátek, kdy jsme objevovali postavy a jejich vzájemné vazby. Poslední dva díly, kde už víme, o co zde jde a tušíme, jak to skončí, mě tolik nebavily. Nicméně na to, že se o hokej nezajímám a nic o něm nevím, mě to až překvapivě chytlo. Zajímavé je také prozření, že i ve vyspělém Švédsku existuje rasismus, úplatky a černota všeho druhu. - nějak jsem doteď o Švédsku v této rovině neuvažovala.

Slibný začátek, celkem napínavý děj, u 3. a 4. dílu jsem uvažovala o čtyřech hvězdách, ale závěrečné nanicovaté dva díly tyto mé úvahy okamžitě zazdily. Tvůrci jako by se nemohli rozhodnout, zda cílovým publikem má být generace Z, nebo její rodiče, a tak se to snaží hrát na obě strany - což pochopitelně nemohlo dopadnout dobře. Mladí si nakonec stejně řeknou "ok boomer" a staří se utvrdí ve svém přesvědčení, že dnešní mládež je k ničemu. Cyril Dobrý i Miloslav Pecháček jsou slibné objevy, Lenku Krobotovou vidíme nejspíš v životní roli, ale roztěkaná kamera je někdy už příliš a stejně tak otravná je hudba, včetně titulní písně Marie Rottrové (wtf?). Úplně jako pěst na oko pak působí podivná osvětově vzdělávací okénka, např. na téma "většina Vietnamců jsou slušní a pracovití lidé" (ne, nekecej, vážně???). Na konci jsem měla pocit, že scenárista nechal většinu postav zabít, aby náhodou nemusel vymýšlet, co s nimi. Už vůbec pak nechápu klišé na téma "když žena chce dělat kariéru, odpor ze strany manžela a nedůvěru mužských kolegů holt musí očekávat". Je 21. století, opravdu se bez toho neobejdeme? Nedivím se, že se u nás moc žen do zajímavých pozic nehrne, když se jim podobná nálož dostává od veřejnoprávní televize, která by se naopak měla snažit působit progresivně. Facepalm.

Neúnosně natažená konverzačka připomene Woodyho Allena, ovšem bez Woodyho Allena (a tudíž bez humoru). Absurdity amerického právního systému jsou sice někdy vykresleny vtipně, ale o komedii se rozhodně nejedná. Vlastně vůbec nevím, jaký to měl být žánr. Upřímně už mám po krk variací na téma "rozvod je zlo". Herci v hlavních rolí jsou skvělí, o tom žádná, ale nedovedu si představit, která síla by mě mohla donutit koukat na to podruhé.