Kaylar

Přiznám se, že film mě moc neoslovil a cestou domů z kina jsem přemýšlela, zdali jsem vše vůbec (správně) pochopila.... Dospěla jsem k názoru, že se mi to podařilo patrně jen částečně. Předchozí režisérův snímek byl pro mě lépe uchopitelný a na film My jsem, obávám se, málo přemýšlivě založená.

Chvíli jsem váhala ohledně hodnocení, nakonec jsem udělila tři hvězdičky. Vnímavější divák si ve filmu najde spoustu toho, co není vidět, ale cítit... Post-apo svět je beznadějný tak akorát, nepříjemné horko a atmosféra nedůvěry lidí vůči lidem z filmu přímo čiší. Divák si jen stěží najde nějakou kladnou postavu, ostatně já také neshledávám důvod, proč to vůbec činit...Uvěřitelná pointa logicky zakončuje celý film.

Kvůli zajímavě působícímu námětu jsem od filmu kdovíproč očekávala něco víc... Takto jsem přes dvě hodiny koukala na Jennifer Lawrence, která (byť je kráska) se tváří neustále stejně. O nějakém napětí jsem si mohla nechat jen zdát. Ve filmu se vyskytují různé těžko uvěřitelné a nepřesvědčivé sekvence a předpokládám, že za pár týdnů bych nebyla schopna definovat základní zápletku. Pokud srovnám s nedávným a námětově příbuzným Atomic Blonde: Bez lítosti, tak tento film se mi zamlouval daleko více než Rudá volavka.

Integrace vyléčených zombies do zdravé společnosti je zajímavě znějícím tématem pro film, ale... Pro fanoušky hororů film nic moc nepřináší, neb o horor se opravdu nejedná. Spíše jde o takové sociální drama s aspekty, které nutí zapřemýšlet. A samozřejmě s postavami, které jsou pro sociální drama, řekněme, trochu netradiční. Dojmy mám však i tak rozpačité.

No, musím upřímně přiznat, že Keiru Knightley moc nemusím. Na druhou stranu uznávám, že už jsem ji viděla v několika zajímavých kusech, takže mi zase až tak nevadí. Historický kostýmní film Vévodkyně k nim nyní přiřazuji. Film o ženě, která se narodila ve (pro ni a její smýšlení) špatné době, by měl po divácké stránce uspokojit i milovníky ztvárnění životních dramat. Ke své ostudě dodávám, že jsem se až po shlédnutí filmu dozvěděla, že film představoval skutečně žijící osobu a nejednalo se o vymyšlený životopis.

Do kina v Kolíně jsem se na maratón neotřelého humoru Dejvického divadla moc těšila. A nutno konstatovat, že zklamaná jsem nebyla a dílko považuji za notně povedené. A ten nápad odvysílat celý seriál v jeden večer v atmosféře kina, ten opravdu oceňuji.

Byla jsem zvědavá, jak se Rodriguez s tématem popere a bohužel musím konstatovat, že výsledek je pro mě značně rozpačitý. Předvídatelná milostná linka kyborg x člověk je jak vystřižená z červené knihovny, a tak film nezachraňuje ani charismatický Waltz. Zdá se, že většina nákladů na film byla vyplýtvána na vypiplání vizuální stránky, která je sice hodně povedená, nicméně se nějak zapomnělo investovat do kvalitního scénáře. To je však častá bolístka většiny filmů posledního období. Uvidíme, zda se případné očekávané pokračování nějak vyvine.

Fenomén escape rooms dorazil i na filmová plátna a v tomto podání dle mého názoru zajímavým způsobem. Film svižně ubíhá, rozhodně nenudí a nemusí se ho obávat ani ti diváci, kteří nevyhledávají v kině brutální hororové zážitky.

Až takhle slabé jsem to nečekala. Navzdory atraktivnímu prostředí filmu, které by si v reálu hororuchtiví fanoušci patřičně vychutnali (mě nevyjímaje) byl prakticky celý děj značně předvídatelný a nepřekvapující. Uspěchaný a těžko uvěřitelný závěr tuto nezáživnou "podívanou" korunuje.

Můj pětiletý osmikilový kocour, který ode mě setrvale loudí granule pro koťata, také vypadá dojemně a srdce by se nad ním ustrnulo. Nicméně jsem nucena konstatovat, že věrnost psa jménem Hačikó je poněkud jiná liga. Moje subjektivní hodnocení filmu je na nejvyšší příčce - všechny složky filmu jsou v souladu, od hudebního doprovodu až po civilní herecký projev Richarda Gerea i ostatních herců. A samozřejmě vizuálně přitažlivý psí hrdina nenásilně vyloudí víc než jen malou dávku emocí z každého jen trochu vnímavého diváka.