podoustev

Originálně, perfektním způsobem zpracovaná biografie, chladně nepatetizující, která svým objektivním postojem připomínala spíš hraný dokument. Oceňuji zpracování ve stylu nové vlny – kupodivu tu nepůsobilo samoúčelně. Dlouhé a zdánlivě prázdné záběry, které soudě dle šumění kina spoustu lidí znervóznily až přinasraly, mě zkrátka bavily a pomohly nasadit snímku onu nefilmovou podobu. Dobrým tahem tvůrců bylo obsazení neprovařených tváří v čele s Michalinou Olszańskou, jejíž Hepnarová je živá, přítomná a především nečernobílá. U mě jednoznačně plný počet.

Čirá, ryzí srdcovka, v mém filmovém žebříčku dosud nepřekonaná – ač jsem od té doby viděla desítky dalších, více i méně kvalitních filmů. Mrazivé spojení krutosti a štěstí, óda na sílu touhy po životě, přizpůsobení se podmínkám a nutnost vytvořit si emoční pouto. Ano, celé zpracování nemilosrdně vtahuje, doslova útočí na divákovy emoce – časté jsou záběry na divokou horskou krajinu v kombinaci s hudbou Petra Ostrouchova, která děsí a uklidňuje zároveň a zaryje se vám hluboko do morku kostí. Možná proto, že jsem žena… i po čtvrtém shlédnutí Želar zůstanu na další den konsternovaně uvězněná v jeho dozvuku, myšlenkami daleko mimo vlastní realitu.