MrKrahujec

Tak tenhle film je přímo natřískaný všemi možnými (a občas i nemožnými) hudebními, historickými i filmovými odkazy (kromě téměř celé tvorby Beatles jsem jasně rozeznal i cosi od Joni Mitchellové, Simona a Garfunkela a mnoha a mnoha dalších), z těch by se daly vyčíst kromě Perného dne a Žluté ponorky (samozřejmě) určitě i Formanovy Vlasy a snad možná i Forrest Gump a co já vím co ještě. Třebaže mě to místy (celkem dost) mátlo, nemůžu říct, že by celek nebyl působivý.

Tohle mělo být jako co? Parodie, nebo ukázka unikátního filmu, natočeného nevidomým režisérem a napsaného negramotným scénáristou? Docela jsem měl chuť po shlédnutí této "adaptace" přepadnout oba hlavní tvůrce v noci v posteli, pořádně je zmlátit, částečně jim zdemolovat byt a zanechat tam lísteček: Byla tu Agatha Christie! Každý soud by mě musel osvobodit.

No, za moc to nestálo. Přitom kupodivu nelze říci, že by to bylo špatně natočené, nebo snad dokonce špatně zahrané; tady je to horší: tohle bylo především úplně špatně (až dětinsky) napsané. Trintignan, Deneuve i Brasseur by se mohli klidně uhrát k smrti, ale z téhle slátaniny se opravdu nedalo udělat nic, ani kdyby si člověk dal nohu za krk... Jedinou postavu nešlo nazvat skutečnou postavou, všichni neustále jednali naprosto protichůdně a dokonale roztříštěně - tenhle scénář snad musel být vážně napsaný v úplné opici. Je to škoda, zvlášť vůči režii, kameře i hercům, kteří (zdá se) dělali, co se dalo.

Tohle se samozřejmě dost obtížně hodnotí. Verdiho hudba prostě ani nemůže být jinak, než za *****, ale to zpracování je už, mírně řečeno, úsměvné. I náš Petr Weigel tento žánr dotáhl na daleko vyšší úroveň. Takže zase kompromis, ach jo!

Tohle tedy je třeba Spielbergovi přiznat: že dovede s nezbytnou porcí hrané komerčnosti pracovat tak dokonale, že by se bezmála zdálo, že to ani tak moc hraná komerčnost není. Samozřejmě, tohle téma je pořádně velký kus (už na samém začátku mi táhly hlavou takové inspirace, jako Čapkovo R.U.R., Bradburyho Marťanská kronika, Clarkova Vesmírná odysea, či Aldissův Nonstop - Aldiss se nakonec ukázal skutečně jako autor předlohy) a Spielberg ho nejspíš ani nemohl vytěžit bezezbytku. Budiž mu přiznáno, že by to nejen asi nešlo, ale že by si nejspíš u masového diváka právě tím trochu přitížil. Zaplaťpánbůh to nebylo ani nutné.

Tak na tuhle pohádku vždycky tak trochu jako zapomínám, když si chci vzpomenout na nejlepší světové filmové pohádky a dost mě to mrzí, protože tahle k nim patří naprosto právem (což dle mého soudu například tolik vzývaná Pyšná princezna ne) a to především díky Marii Horákové v roli princezny. Takhle totiž mají vypadat právě pohádkové princezny a rozhodně ne jako sexy topmodelky, na což se bohužel i ve světě dost tvrdě najelo. Tahle Šípková Růženka se plně vyrovná nedostižné Libuši Šafránkové, která už dnes představuje jasný ideál a vzor. No a samozřejmě, jinak v téhle pohádce opravdu nikdo nic nepokazil, což je taky vzácnost.

Na Olivera Stonea to bylo vážně trochu režijně nevyrovnané. Začátek totálně nemastný-neslaný, jak z nějaké televizní inscenace, pak trocha té dychtivě očekávané velkoleposti, to zas ano a konec zas tak nějak s prsknutím a zasyčením zhasne... Čím to?

Takový jakoby pokus klasickou němou grotesku nejen rozmluvit, ale rovnou i rozezpívat. Výsledek lze sice směle označit slovy Karla Kryla: blbinkání na kvadrát, ale jistou roztomilost si to kupodivu zachovalo. A v současné době je to i příjemně retro.

Teď trošku nadhodnocuji, ale to je jen tím, že mi tenhle film tak neodolatelně připomněl zapomenutý český románový klenot "Dům o tisíci patrech" od Jana Weisse, že jsem si chvílemi dokonce říkal, že to snad je opravdu ten román už konečně zfilmovaný (čehož se v duchu dovolávám přes třicet let). Takže tato okolnost zase vrátila tu jednu hvězdičku, kterou bych teoreticky strhl za to, že tento příběh je přece jenom trochu méně symbolický a zacílený, než ten Weissův, ale prostředí a postavy - 100%! (z čehož plyne i to, že Dům o tisíci patrech bohužel nikdy zfilmován nebude, protože ty triky a animace musí být minimálně na této úrovni a to samozřejmě u nás nikdy nikdo nezaplatí).

No vida, a já už myslel, že je s tím doopravdy a definitivně konec, tedy s klasickým (lehce hravým) science fiction ve stylu starého dobrého H.G. Wellse, Julese Verna, anebo, pro mě za mě i takového Karla Čapka, ba dokonce i Voltaira, či samotného Cyrana de Bergerac. Kdyby to nebylo podle comicsu, tak bych klidně na nějakého takového lehce zmodernizovaného Wellse hádal. A to i přes ten, nebo přesněji právě pro ten všudypřítomný humor a svádivě divokou nadsázku.