ricola

Marii Stuartovnu provází příjemná Donizettiho hudba. Po dějové stránce je tato opera spíše nudná, hlavní důraz je kladen na pocity a atomosféru. Co ovšem záznam z MET řadí mezi nezapomenutelné zážitky je výkon americké mezzosopranistky Joyce DiDonato, která svým zpěvem dokáže jedinečně zachytit postupně měnící se nálady prvního dějství a dokonale si tak připraví půdu pro závěrečnou konfrontaci obou královen. Chvíle, kdy jako Marie Stuartovna pokleká před Alžbětou a prosí ji za odpuštění je nejsilnějším chvílí celé opery. Záznam povznáší nad průměr i tenorista Matthew Polenzani. Jevištní zpracování je spíše strohé a temné a podtrhuje celou tragedii.

Málo uváděná Rossiniho opera, která trpí vysokými nároky na hlavní představitele, což by ovšem neměl být problém pro MET a taky naštěstí není. Hlavní trio Flórez/DiDonato/Damrau patří k nejlepším zpěvákům, kteří se v současné době na operní scéně pohybují a v tomto záznamu je to znát. Všichni tři jsou také výborní herci, takže závěrečná "postelová scénka" ve třech patří k tomu nejlepšímu, co bylo v rámci přenosů z MET odvysíláno.

Další, ne tak často uváděná Rossiniho opera, která vyžaduje výjimečné belcantové zpěváky. Obsazení je v této opeře mimořádné i na MET, takže všech sedm klíčových postav je na tom výborně jak herecky, tak i pěvecky. Za zmínku stojí samotná Popelka v podání Elíny Garanči, jedné z nejlepších současných zpěvaček a také její dvě sestry, které operu obohacují vynikajícími duety a přináší nejvíc komických prvků. Scéna na první pohled nepůsobí nijak pohádkově, spíše lacině a vše je pojato jako komedie, což je u Popelky sice nezvyklé, ale v momentě, kdy Popelka je asi o hlavu vyšší než princ, se asi nic jiného nedá dělat. Navíc to celému představení to pak dodá punc výjimečnosti.