honeysuckle

Nejdříve ty zápory (a že jich není málo): nemožný šišlající čert; nevhodné sexuální narážky; příliš sebevědomý hrdina, který bohužel neumí ani hrát; děj bez stupňování zápletky a vyvrcholení; příliš dějově nadbytečných postav, které byly evidentně do scénáře začleněny jen proto, aby mohl Troška obsadit své oblíbené herce (poustevník, čarodějnice); přehrávající Laurinová; svatá, co se nechová jako svatá; ubohý konec se starým trikem s natahováním vlasu (na tohle jsme čekali hodinu a půl?) - napůl jsem čekala, že se Luciper začne otřásat smíchy a hrdinu pošle do háje s tím, že tenhle už zná (a to téměř doslova: copak jste zapomněli, že Fr. Němec si roli přelstěného ďábla vyzkoušel už před x lety v Chytré princezně?). Přesto přese všechno je tento Troškův počin (společně s Nejkrásnější hádankou) alespoň koukatelný. Klady: hudba, kostýmy a výprava, povedená kamera, hezké triky, persona Františka Němce, Eva Josefíková - na to, jak točí Troška mizerné pohádky, má talent na výběr krásných a talentovaných princezen.

Ano, čerti se zde nepitvoří, ale bouchat šampaňské by bylo předčasné. Nápad, že čerti jsou „v civilu“ na pohled neroznatelní od lidí a rohy, ocasy a kopyta si nasazují jen při výkonu povolání, není vůbec špatný (třebaže to vyvolává otázku: mají andělé v tomto světě také sundavací křídla a svatozáře?), ale čekala bych, že bude zdůrazněno, že jejich skutečná moc vychází z nich samotných a čertovské atributy nosí jen, aby splnili očekávání smrtelníků. Místo toho se bez svých kouzelných propriet nedokážou hnout z fleku, a to doslova. Pozemskému zloduchovi vlezou sami až do vězení, kde následně jen odevzdaně čekají na popravu a filozofují o smrti. Tato absence šedých buněk se možná dá tolerovat v případě osazenstva čertovské pobočky (koneckonců, řadoví čerti v české pohádce nemusí být žádní myslitelé, viz např. Omnimor s Karborundem), ale nikoliv pak u vládce pekel, nadto ztvárněného Ondřejem Vetchým. Přitom se z této situace dalo snadno scénáristicky vybruslit sdělením, že jen schválně čekali, kam až jejich věznitelé zajdou, aby si tak pojistili jejich hříšné duše. Nebo třeba aby tak dali příležitost hlavnímu hrdinovi, aby sám iniciativně nalezl řešení a napravil, co zpackal. Ale to ne, to už by bylo na pány scénáristy moc komplikované. Co říct víc? Byla to nuda, expozice byla příliš dlouhá, motiv s vynálezy stokrát ohraný, politické narážky moc okaté. Písničky fajn, ale nevhodně umístěné. Krásná Judit Bárdos je po většinu filmu bolestně pasivní; Honzík Cina je tu opět trochu za naivku, doufám, že jednou v pohádce dostane rafinovanější úlohu. Celkově se mi líbila vizuální stránka, pár herců (Vetchý, Cina, Bárdos, Plodková), některé dílčí nápady a písničky. V tuto chvíli slabší dvě hvězdy, možná se na to jednou v daleké budoucnosti mrknu ještě jednou.

I po několikerém shlédnutí u tohoto filmu marně nacházím něco, za co bych hodnocení zvýšila. Tenhle film ze všeho nejvíce postrádá kvalitní scénář a dobře rozvržený děj. Ani po hodině filmu není totiž jasné, kam příběh směřuje, a naopak ty nejdůležitější momenty se odehrají během pár sekund a divák nestíhá. Z logických děr v následujících větách zmíním jen ty nejzásadnější. Král se po letech vrátí z války, propadá depresi, že je jeho země v troskách, a upíše svoji duši ďáblu výměnou za záchranu království, protože je mu patrně zatěžko s tím něco dělat. Jeho „oběť" nemá efekt, země je na tom stále stejně. Být králem, tak tuhle pekelnou službu reklamuju. Princezna Anička je hezká a milá, ale taky se o vládnutí nestará a radši pobíhá po lukách s kořenářkou Apolenou. Král i princezna věří ministrovi Lábusovi, jeho ženě a později i zákeřnému Kvidovi, aniž by bylo jasné čím si tito nepříliš rafinovaní zloduši důvěru zasloužili a proč je hned král (nebo princezna) nevypoklonkoval ze země. Do toho je tam Janžurová, která má na čerty páku – bylinkovou zahrádku, do které tito chodí fetovat. Nemá to žádný valný smysl. Ústřední dvojice je sympatická, ale na plátně jsou vlastně minimálně. Nejasné jsou i skoky v čase, pohyby postav a celé finále s princeznou v pekle a záchranou duší obou králů je zhuštěné do deseti minut. Filipův velký plán a trik se smlouvami nejsou v žádném momentu uspokojivě vysvětleny a i dospělý divák tápe – jak tomu mají rozumět děti, nevím. Mimochodem, i to, že je Filip princ čerti věděli, tak proč to dříve neřekl Aničce a nevaroval krále? Proč ty zbytečné morbidní a nechutné momenty (párátko, pití močůvky, mučení v pekle etc.)? A co měla Holubová s těmi husami a proč si to chtěla rozdat s čertem?! Čert možná ví proč, ale já ne.

Začátek slušný, ale od momentu ztráty vody to s touhle pohádkou začalo jít z kopce. Nejhůře překvapivě vyznívá nejednoznačnost samotné Dešťové víly (v podání Lenky Vlasákové) – na začátku se na radě živlů rozčilovala, že se Květuška s Ondrou nemohou vzít, i když se mají rádi, ale posléze nic nenasvědčovalo tomu, že by jim chtěla aktivně pomoci. Naopak. Projevuje se krutě (vodu nabídne jen Květušce, ne její hodné rodině nebo dětem; Květušku nechává plnit těžké úkoly, třebaže se Květuška neprovinila), cynicky (protože sama lásku prý ztratila najednou vykládá, jak to vlastně nemá cenu) a sobecky (Květušku si chce sama nechat jako novou nej kámošku, proto jí nechce dovolit vrátit se domů). Květuška se nejvíce projevuje fňukáním, pláčem a rozmazanou řasenkou, není to rázná holka z vesnice, kterou by člověk v úloze hrdinky české pohádky očekával. Celé Ondrovo putování je zbytečný zabíječ stopáže a nepřispívá ani Ondrovu charakterovému vývoji, ani příběhu jako celku. Nemluvě o tom, že Gottwald je opravdu neuvěřitelné dřevo a Ondra jako postava je non-stop v módu „mouchy snězte si mě". Ústřednímu páru ani tu lásku příliš nevěříte – Květuška váhá jestli obětovat svůj nebo Ondrův život a on se místo hledání své lásky radši vrátí domů. Zbytečného je toho ale v této pohádce více, třeba celá epizodka s kouzelnými bylinkami (která stejně sloužila jenom jako záminka pro „humorný" výstup Nárožného a Skořepové), loupežníci (kteří svoji oběť probudí, aby se s ní mohli poprat) nebo scéna s vesnickým holičem (proč se šel Ondra nechat oholit před tím než šel domů? to se bál, že by ho rodiče nepoznali?). Ani hudbou se mi Dešťová víla nezavděčí – Hapka většinu soundtracku zrecykloval ze Snu o krásné panně (1995) a Sněhurky (1992) a celému hudebnímu podkresu chyběl nějaký veselý motiv. Ke kladům tohoto filmu bych zařadila kostýmy Evženie Rážové, krásné exteriérové lokace (i když byly trestuhodně nevyužité), herecké výkony několika málo jednotlivců (Skořepová, Nárožný, Zindulka, Kubánková, Skopeček, Krejčíková...) a fakt, že Troškovy uječenosti jsou přece jenom ještě o třídu níž. Cieslarovým nejlepším přispěním žánru tak zůstává jeho dvacet let stará televizní pohádka O Šedivákovi.

Příjemná fantasy romance, která si bohužel po parádním rozjezdu nedokázala udržet svižné tempo a místo rozvíjení vztahu dvou lidí prostřednictvím dialogu nám připravila spoustu krásně nasnímaného pobíhání po pláži a rachtání v moři. Příliš jednoduchý příběh na to, aby se mohl řadit vedle epických fantasy formátu Pána Prstenů nebo dejme tomu dobrodružných pohádek jako je Bílý medvědí král (který je námětem Drakovi blízký). I tak se jedná o lehce nadprůměrnou podívanou s nádherným vizuálem a sympatickým ústředním párem.

Vesměs dobří herci (dvojice Ptáčková-Ondříček se osvědčila natolik, že si pak spolu zahráli ještě v O princezně se zlatým lukem), pěkná výprava a exteriéry, ale scénář hodně drhne. Zamilovaná dvojice král - Dúhenka jsou už po půl hodině pohádky nahrazeni druhou dvojicí Pramka a Rosenky, kteří nejsou ani zdaleka tak sympatičtí. Drsný zloduch Vládce pramenů svou dceru nejprve vydíráním odloučí od manžela a dcery, aby jí pak po letech vyčítal, že je její dcera rozmazlená, když vyrůstala bez matky.... Celá zápletka kolem prokleté Rosenky pak působí hodně křečovitě (kdo se obětuje za koho, aby to co nejvíc demonstrovalo lidskou lásku Vládci pramenů přímo před nosem?). A když se konečně děj na konci vrací ke králi a Dúhence, tak se ani nedočkáme jejich shledání [titulky, konec].

Tak Zelenka se asi už pohádky točit nenaučí a jeho nejlepším pokusem tak navěky zůstane RumplCimprCampr. Nevím, jak se mu podařilo natočit pohádku, kde motivací hlavního hrdiny je láska, ale přitom nemá s princeznou v celé pohádce jediný dialog během kterého by se nějak blíže poznali (vzpomínáte si na 'Princeznu se zlatou hvězdou', kde spolu princ s princeznou jen chvíli hovořili v zahradě a přesto jsme jim věřili lásku na celý život?). Chemie mladé dvojice je prakticky neexistující a je velká škoda, že scénář vůbec nedal prostor tak talentované mladé herečce jako je Kubařová. Naopak Zelenka opět protěžuje Bohdalovou, jejíž otravná figura super chamtivé rádkyně zbytečně ubírá prostor všem ostatním postavám... No, darmo mluvit. K těm pár kladům patří výkon výtečného pana Preisse, povedené triky (scény s vesmírem) a docela pěkná hudba. Pokud hledáte kvalitní zpracování křesadla, zkuste alternativu: http://www.csfd.cz/film/293917-modra-lucerna/

Po výstižném komentáři uživatele Marthos už nemám co dodat. Snad jen, že prostředí zámecké "zahrady" bylo dost pochmurné. Tahle pohádka si zkrátka pěkné exteriéry zasloužila, škoda, že je rozpočet nedovolil.

Tohle není pohádka o Jabloňové panně, Ester Geislerovou uvidíte jen asi ve dvou scénách. Tohle je one-woman show Vilmy Cibulkové, která hraje macechu-čarodějnici. Souhlas s komentářem uživatelky Jezinka.Jezinka - až na to, že já nevidím důvod, proč dávat více hvězdiček. Největší problém jsem měla s postavou knížete (K.Dobrý) - na začátku egocentrický blbec, který pod vlivem čarodějnice zblbne ještě víc (až do té míry, že jde chytat holoubka do studny). Pohnutky čarodějnice mi byly také trochu nejasné (Ošidí knížete, aby se mohla stát vládkyní - a následně zemi začne pustošit? Čemu sakra chtěla vládnout? A proč vlastně, když byla tak mocná?). Poznámka: Běla s holoubkem měli víc scén a lepší chemii než kníže s Jabloňovou pannou.

Marně hledám nějaké to zrnko vlastní invence tvůrců. Ústřední motiv nadpřirozeného průvodce hlavního hrdiny, jenž díky němu dospívá a nakonec dojde vytouženého štěstí byl použit už mnohokrát a lépe (O Janovi a podivuhodném příteli, O svatební krajce). Tady je ještě ona nadpřirozená bytost mentálně hendikepovaná a místo štěstí nosí problémy, být Johankou tak sudičku okamžitě reklamuju. Hned v natahovaném úvodu zapříčiní její útěk z domova a pro jistotu srovná její dům se zemí, to asi aby se náhodou nechtěla vrátit. Johance štěstí nepřeje ani později a zamiluje se do největšího pitomce v celém království, kterým je shodou okolností samotný princ. Romance a la Tři oříšky pro Popelku bohužel nefunguje, princ je na konci stejné ucho jako na začátku a ještě Johanku sprdne poté, co ta zachrání jeho sestru před nechtěných sňatkem. K tomu všemu jim hraje naprosto otřesný hudební doprovod (opravdu si nepamatuju že by některá pohádka z posledních let měla horší soudtrack). Potěšily mě snad jen půvabné a sympatické herečky: Dominika Zeleníková jako Johanka, Kristína Peláková jako princezna a Szidi Tobias jako královna. A jako fanynka pěkných kostýmů oceňuji recyklaci svých oblíbených šatů ze starších pohádek. Z letošní nadílky (2015) se věru nemohu rozhodnou jestli bylo horší tohle nebo Strachův Svatojánský věneček.