seoirse

Na dokument "Děti úplňku" o rodinách dětí s nízkofunkčním autismem jsem byl docela zvědavý - přeci jen, článek Petra Třešňáka, který stal na začátku zrodu filmu, považuju za učebnicový příklad žurnalistiky, kdy osobní investice a zaujetí autora pomáha pochopit problém a nikoli naopak. Výsledek mě zas až tak úplně nepřekvapil - na film se samozřejmě nekouká příjemně, ale vyloženě explicitní nebo vyhrocenou situaci taky nezachycuje (mimo pár archivních záběrů). Problém filmu je, že byl od začátku točen s konkrétním záměrem a docela přímočaře to sleduje. Tzn. na jedné straně vidíme každodenní řeholi a strastí rodičů, kteří mají "děti úplňku" doma a vypadají tak nějak smírlivě zničeně, jako když v Karlíkovi a továrně na čokoládu vyhodí pana Bucketa z továrny na zubní pastu. Na druhé straně je celkem vysmátý terapeut, vykládající v zařízení, kde klienti (byť viditelně postižení) nepůsobí jako variace na Tasmánského čerta a dokonce vám řeknou, jak se mají a co snídali. Pokud je poselstvím filmu to, že stát by měl mít na zřeteli i kvalitu života těchto lidí skrz existenci kvalitních a personálně zajištěných zařízení, souhlasím s tím. Ale na osobní rovině jsem si z dokumentu odnesl akorát pocit "buďte rádi, že máte zdravé děti. Nebo žádné."