Ebon

Staré robotické postapo z doby, kdy Japonci těžce ulítávali na velkých robotech. V nebojových scénách je pro mě vynikající atmosféra a “color“ postapo industriálu. Bojové scény trochu ruší levné triky, nekvalitní zadní projekce a chatrnost modelů robotů, což bylo už v době vzniku hodně oldschool. Ale atmosféra je pro mě úžasná, možná trochu ovlivněná nostalgií. Přechody z velkých bitevních scén do opatrného prozkoumávání budovy Kyronu5 s takřka strašidelnou minimalistickou elektronickou hudbou mě stále uchvacují.

Pro mě jedno z mistrovských děl Asijské animace společně s JIN-ROH. Na tomto snímku oceňuji hlavně atmosféru, která mi místy připomíná Blade runnera a je pro mě taková příjemně pomalá a zamyšlená. Druhá věc která se mi líbila a na čem je celý koncept Ghost in the shell a pokračování postaven, jsou filozofické úvahy kde je hranice mezi člověkem a androidem, či zda může android a potažmo umělý mozek získat lidskost či duši.

Z mého pohledu složitý film k uchopení, někdo v tom možná vidí zvláštní herní rubačku, či velkou akci sexy koček pospojovaných divnými scénami v ústavu. Já v tom vidím thriller o zneužívání, kam jsou úmyslně vloženy akční scény, které ale nejsou účelovým bojem v kontextu scén z léčebny. Jsou jakousi alegorií vnitřních tužeb a snů hlavní hrdinky, vysněným útěkem, ke kterým se upíná v těžkých situacích. Dokonce mi to přijde jako velmi zajímavá alternativa, než kdyby skutečně tančila. Mimochodem scénu ze zákopů první světové řízlou trochou steampunku hodnotím jako vizuálně velmi zdařilou.

Byl to prostě fenomén doby stejně jako céčka, nebo šmoulové, bez ohledu na kvalitu. Dnes se nad ním usmíváme, ale kdo tenkrát neměl tričko se Sandokanem, ten byl out. Stále si pamatuji, jak jsme si hráli na postavy ze Sandokana a holky se hádali, kdo bude Perlou Labuanu. Jméno Kabir Bedi znal každý.

Velice zajímavý kousek ze Sovětského svazu. Nejvíce mě překvapila absence politického podtextu, který byl ve všech Sovětských válečných filmech té doby. Ve snímku jsou mistrně ztvárněné postavy s nádherně propracovanými povahovými rysy. Sdílíte jejich strasti i radosti v úžasném představení Ruské povahy. Jediné co mě trochu zklamalo, byl závěr, prostě si nemohli odpustit udělat „Geroje“.