Diwebrain

Pamatuji si ještě, jak jsem při sledování Planety teror, po zhlédnutí traileru na Machete, nadšeně prohlásil: „Pane jo, to by byl ale film." Perfektní trailer na Machete nastartoval velké očekávání od Planety teror, které ale zbytek filmu absolutně nenaplnil. To jsem ještě netušil, že mě pan režisér Rodriguez poslechne a o několik let později vyplodí o zabijákovi Machete další samostatný film. Při vzpomínce na nadšení z prvního setkání s tímto mexikáncem, bylo moje očekávání veliké, jak se ale při sledování filmu ukázalo, zbytečně. Film prostě nešlape, je to šeď, šeď, nuda, šeď, šeď a ani hvězdné obsazení v čele s odhalenými kráskami Jessicou Albou a Lindsay Lohan ho nezachrání. Všemu nasazuje pomyslnou korunu závěrečný souboj mezi Machetem a hlavním padouchem v podání Stevena Seagala. Od naprostého výbuchu film zachraňují jen některé vcelku dobré až vtipné hlášky a roztomilý Robert De Niro v roli „zlého“ senátora.

U filmu, kde bez několika soubojů, které ovšem ale zrovna patří k tomu nudnějšímu z filmu, nenaleznete žádnou akci, který má tak absurdní zápletku a chabý příběh, byste čekali, že bude totálním propadákem. To ale Scott Pilgrim v žádném případě není. Ono si to totiž tak nějak zvláštně sedlo a funguje to. Scotta Pilgrima beru jako filmovou parodii na karate hru, zasazenou do nějakého, jedno jakého příběhu, aby bylo vlastně co točit, která to ovšem nepřehání s humorem za každou cenu a podbízením divákům, ale baví hlavně svou absurditou. K tomu si přidejte stylové vizuální efekty, dobrou hudbu a oproti předpokladům je tu prostě skvělý film, který ale asi není pro každého. Kdo ho dokáže nebrat vážně, ten se u něj skvěle pobaví. Nejlépe ho pro mě charakterizují slova, která jsem pronesl, když jsem film viděl poprvé: „Je to tak blbý, až je to dobrý.“