revere

Nejprve se mi zdálo, že bude stačit přečíst oficiální text distributora, prohlédnout si poster a zhlédnout poslední tři minuty filmu. Nakonec nelituji, že jsem si - i po prvních dvou krocích - pustil film od začátku. Ze Sáry Learyové v podání Kathleen Turnerové už trochu vykukuje budoucí Barbora Roseová, ale působí na mne přesvědčivě. Přesvědčil mne ostatně celý příběh. Možná i proto, že jsem ho už trochu znal a to bohudík, a vlastně i bohužel, nejen z propagačních materiálů distribuce. Raději se vyvarujte obojího: jak podobné životní zkušenosti, tak i těch propagačních materiálů. Ale film bych doporučil.

Marnost nad marnost. Ztracená existence v šedivém světě plným záporných postav, k nimž jsem střídavě cítil soucit a odpor. Franck Poupart mi připomněl břídila z románů Patricka Quentina, jemuž dal Patrick Dewaere až děsivě skutečnou podobu a Alain Corneau jej uvrhl do bezbřehé mizérie, z níž nelze za nic na světě vybřednout. Všechna ta špína ulic, místností, osudů a charakterů se mi zadřela za kůži a už tam asi zůstane navždy.

Devět let po Zuckerově Duchovi... za okouzlující Demi Moorovou tu supluje rutinovaný Gérard Jugnot, za médium Whoppi Goldbergové dokonce zaskakuje televize, která hlavní hrdiny "nějak vcucne" a nezapomenutelné efekty, provázející odchod z tohoto světa, téměř paroduje tajtrlíkující lavička v parku. Vtip tu nahrazují nekonečné variace prolínání postav předměty a jinými postavami. Jakoby se ho tvůrci nemohli nabažit, přitom však svědčí o jejich bezradné snaze oživit jinak zoufale čitelný děj a emoční prázdnotu. Obvykle nerad srovnávám, ale tenhle film si o to, ke své smůle, řekl příliš hlasitě.

Dějovou kostřičku to má chatrnou jako vodňanské kuře. Řetěz náhod, který táhne příběh, má články zvící kol žebřiňáku. Scénáristův smysl pro humor nedohlédne dál než na špičku Hoffmanova nosu. Nacionální patos z výkřiků typu „Ti lidé dole jsou AMERIČANÉ!“ sladce odkapává. Škoda že „tam dole“ nejsou cizinci. „Ti lidé dole jsou přece RUMUNI!“ by z úst amerického hrdiny znělo méně afektovaně a nepřipomínalo by tolik Hitlerovy výroky o Árijcích. Závěrečné drama by žák základní školy shrnul takto: Plukovník Daniels v helikoptéře řízené příležitostným pilotem ztrapní elitu amerického letectva, létá křížem krážem Amerikou bez tankování, oslovením „hoši“ na nouzové frekvenci rozněžní dva tvrdé bombometčíky speciálního komanda tak, že svrhnou implozívní pumu mimo určený cíl. Z malé opičky – bacilonosiče během několika minut navaří hektolitr séra, které nejprve podá své umírající exmanželce, s níž se ještě trochu pomazlí, než se vydá na pomoc dalším stovkám nemocných. Jeho milovaná se za chvíli uzdraví, je ještě krásnější, než dříve a zázračný opičí vývar nejenže zahubí vražedný zmutovaný virus, ale její zcela zničené ledviny, játra, slezinu a další orgány uvede do původního bezvadného stavu. Zde se příběh liší od realistické verze Červené Karkulky písničkáře Michala Knébla, kde „… babička s Karkulkou jsou sice zachráněné, jsou ale už trochu natrávené.“ Hvězdné obsazení bohužel nic nezachrání.

Bylo to naivní, málo vtipné, děsivě předvídatelné, stereotypně zahrané. Jakožto romantické komedii mi scházelo pár dějových zvratů, zádrhelů, nedorozumění, co se snad už nestihnou vysvětlit, dobíhání už už odlétajících letadel... Všechno šlo až nepříjemně hladce a jak to šlo po celý film, tak to i dokonale dopadlo. A tak se trochu stydlivě přiznávám, že jsem se z nějakého nejasného důvodu až nepřiměřeně dobře pobavil.

Chcete být milionářem? Vezměte osvědčený televizní soutěžní pořad, do křesla posaďte ideálního (chudého, naivního, sympatického) soutěžícího, zinscenujte jeho vítězné tažení a máte napůl vyhráno. Úspěch a štěstí člověka z lidu rozproudí sledovanost stejně spolehlivě, jako slzy dojetí. A pokud si scénář soutěže napíšete sami, nemůžete prodělat. Proložte to medailonem o soutěžícím. Čím větší chudák, tím lépe. Indie, jejíž přívlastek se v podvědomí západního občana poslední dobou mění z duchovní na šokující, je tomu vhodnou kulisou. Pozor, šokujte jen do té míry, aby průměrnému Američanovi nazačal rotovat hamburger v žaludku. Provažte to milostným dramatem v obsazení zlý černokněžník, zakletá pricezna, neúnavný princ a mraky překážek … Uzavřete to šťastným koncem bez trvalých následků (jedna jizvička se povoluje) a … právě jste se stal milionářem! Jako Danny Boyle.

Příběh Františka Seidla alias Šímy mi už dlouho připadal jako silný materiál. Komunistům se ideově nehodil hrdina, který zahýbal nemocné manželce, nenosil domů peníze a jednoho ze svých tří synů, byť v hádce, zabil třemi(!) ranami nožem. V tomto ohledu mu scénář filmu osobní profil poněkud vylepšuje. Což je možná škoda, neboť se tak zmenšil prostor pro duševní přerod této kontroverzní postavy. I tak musím konstatovat, že ve mně osud Rodenova Šímy přetlačil emoce ze samotné lidické tragédie. Není jednoduché zpracovat scény tak notoricky známé a zároveň je velmi obtížné je nezaujatě sledovat. (Zvláště pak, jste-li z Kladna a do Lidic chodíte s dětmi na procházky.) Trochu kýče, například stroboskop při pochodu ozbrojené rojnice na způsob béčkového psa baskervillského, jsem tvůrcům odpustil. Pro skvělý casting, od Rodena, který je poslední léta na roztrhání, přes několik nadějných neokoukaných tváří až po Joachyma Assbocka, který už hrál snad všechny gestapáky a esesáky světa. A pro bravurně zpracované "mávnutí motýlích křídel" coby předehry k tragédii. A především pro zjevnou, někdy tedy až příliš zjevnou, snahu o poctivé, důsledné a přitom důstojné zpracování. A ještě jedno plus za to, že své spielbergovské inspirace v závěru filmu udrželi na uzdě a scénu lidického areálu tak nezaplavili dojatí přeživší a pozůstalí s růžičkami v dlaních.