milancecil

"Musíš přerušit ten řetěz zla. A čím? Láskou" určitě bych nechtěl být nikdy spojován s jakoukoliv institucionalizovanou vírou, nikdy, vždyť ta přece funguje na principech, které právě tu víru jako volnou, svobodnou duchovní sílu potlačuje, právě proto budu až ve ztvárnění Willema Dafoea spatřovat toho skutečného, pravého posla víry, až on dodal postavě Krista tu potřebnou přesvědčivost, až on mi připadá se svým tak mimořádně působivým, silným charisma osobností dostatečně věrohodnou a mocnou tak, že právě jen jeho bych mohl bez odporu následovat, kráčet s ním na jeho pouti a snažit se až s nenasytnou lačností zachytit každé jím vyslovované slovo, každou tak zvláštně posilující větu, jako by měla být už ta úplně poslední, co od něj za jeho krátícího se života zaslechnu, ano, právě s takovým zaujetím jsem jeho smyšlený příběh sledoval, jako jeden z jeho věrných, pozorně naslouchající souputník, jakoby se zaujetím nadšeného žáka, který následuje svého oblíbeného učitele, s takovou povznášející radostí a odhodláním, neúnavně, přes hlad, žízeň, přes strádání, abych pro sebe, pro svůj vlastní, další život získal co nejvíce z jeho pozoruhodné moudrosti, z jeho tak hlubokých myšlenek, ano, je to jistě mimořádný příběh a vůbec přitom nezáleží na jeho pravdivosti, to není přece důležité, tu skutečnou váhu má jen to, co jeho osoba způsobila, jen to co přetrvává věky v srdcích a následných činech jeho souvěrců, jen v jejich činech pokračuje mezi lidmi dál ta mimořádná, tak očistná a osvobozující síla lásky a milosrdenství, bravo !!!

Tak na tento film jsem byl od počátku opravdu velmi zvědavý a mohu říci, že mne v žádném směru rozhodně nezklamal, to ne, i přes převahu kritických hodnocení zde, mohu shlédnutí určitě dalším vážným zájemcům doporučit, myslím, že minimálně už pro to výborné herecké pojetí hlavní postavy Anthony Hopkinsem, vždyť co může být za větší poctu, než se pokusit přesvědčivě ztvárnit právě takovou velkou osobnost, jako bez pochyb je třeba jen v historii Hollywoodu režisér Alfred Hitchcock, jistě velmi rozporuplně vnímanou, ale nepopiratelně velmi významnou a provokující osobu americké kinematografie, alespoň tak nějak jsem o něm krátce pochopil z právě jemu věnovaného filmu, jinak samozřejmě více posoudit nemohu, ale patrně se od tohoto momentu pokusím dozvědět více, třeba právě tak se lze na smysl tohoto biografického filmu podívat, že měl na jeho život upozornit, tak jako mě a pak přimět opravdu vážnějšího zájemce k hlubšímu poznání a širšímu pochopení jeho určitě velmi bohatého tvůrčího života a třeba i temnějšího pozadí vzniku jeho jistě nevšední tvorby, prostě mohu jen opakovat, že pozornost náročnějšího diváka si film zaslouží, i když se soustřeďuje výhradně na okolnosti kolem vzniku jen jednoho jeho filmu, ale o to pro něj důležitějšího, vždyť kterým se zapsal tak mocně do divácké paměti, než právě hororem Psycho, průlomovým filmovým dílem, i když oficiálně nikdy neoceněným, tak pro zájem a popularitu mezi diváky jednoznačně nezapomenutelným a stále, i po desítkách let pozornost poutajícím. Více o filmu na mém blogu.

Tento nádherný film budu vždy považovat tak více méně o mě samotném, nikdy mi totiž nebylo nijak zvlášť obtížné se ztotožnit s postavou ztvárněnou skvělým Kevinem Spaceym, takovým ztracencem na Zemi, který se jakoby na tuto planetu jen tak z přesně nevymezené badatelské zvědavosti zatoulal, ano, tak se často cítím i já, jako někdo, kdo je tady jen tak dočasně na průzkumu a pak, až přijde ten pro něj správný únikový čas, se vrátí na svoji rodnou, ve velmi vzdáleném vesmíru ukrytou planetu, a to pro místní vědu nepochopitelně vkódovaný do nadsvětelnou rychlostí se pohybujícího paprsku, opustím stejně jako on tělo nějakého, původně mnou vybraného, zde žijícího nešťastníka, ano, jistě je vše tak nepochopitelné, velmi těžko pro vás diváky uvěřitelné, vždyť i takový odborník, lékař Dr. Marc Powell váhá, s kým se to vlastně ve své psychiatrické ordinaci setkal, má věřit neuvěřitelnému, tak moc se rozumu vzpírajícímu vysvětlení existence toho charismatického muže nebo má skutečně před sebou psychicky narušenou, strádající bytost, trpící nějakým velmi závažným, posttraumatickým stavem, máme tu jedinečnou možnost společně s ním prostupovat postupně do nejhlubšího nitra tak velmi zajímavého, laskavého, k prostředí léčebny přátelsky vstřícného člověka, šířícího mezi ostatní, skutečně vážně postižené naději, klid, ale i odhodlání, kdo to tedy je? Kdo je tedy ten muž? Ano, toto bude pro mne navždy ten nejsilnější moment, kdo on vlastně je? Nikdo s jistotou nedokáže odpovědět a tak to patrně má i zůstat, nikdy přesně nezodpovězené a tedy trvale provokující, vybízející k dalšímu a dalšímu, stále soustředěnějšímu vnímání tak výborně vystavěného příběhu, ano, je to nádherné dílo, které mne už bude navždy provázet a ke kterému se budu obracet pro posilu. Zajímavý komentář: roseinka

"Život je jen na Zemi. A ne na dlouho" ano, už ne na dlouho, alespoň nás v tom nepokrytě, velmi silně, až surově Lars von Trier utvrzuje, jak jinak než sobě vlastními, velmi pečlivě volenými výrazovými prostředky, až zžíravě intenzivní sugescí, které prostě nemůže a jistě ani Larsova divácká klientela nechce odolat, vzdá se a podlehne jeho až jakési tyranské moci, jeho rafinované krutosti, opět bude se zvláštním trpitelským potěšením snášet všechno to jeho, tak promyšleně zesilované trýznivé utrpení, ano, nic jiného nám stejně jako aktérům jeho apokalyptického příběhu nenabízí, jen stále více a více stísňující atmosféru, trpíme s nimi a stejně jako je, nás pohlcuje i ten jejich stále neodbytněji se stupňující hrozivý pocit neodvratitelného zmaru, naprosté zkázy a zániku, sice se brání tomu všemožně uvěřit, ale konec přesto k nim přichází, zatím potichu, plíživě, minutu po minutě a původně jen polemizovaná hrozba se více a více mění ve stále zřetelnější, nevyhnutelný osudový střet dvou kosmických těles, srážku planet, Země s Melancholií. Právě toto tragické dějové vyústění nepochybně v Larsově podání až mysticky symbolizuje směřování mezilidských vztahů jakoby také destruovaných jakousi ohromující ničivou silou v nitru nás všech, ano, jako bychom v sobě měli takového, za naší oslnivě zářící osobností, jako za Sluncem skrytého původce hrůzného zániku, který vystupuje v jakémsi momentě prozření, který nám právě v příkladných událostech on bravůrně předvádí, kdy jsou už všichni sebou vzájemně unavení, nešťastní, zklamaní a nemají už sílu si nijak pokrytecky vzdorovat, pak nastává ten okamžik zdrcující pravdy o každém z nás, pak dochází k té osudné kolizi, která nás zničí, ano, je to výjimečný film od výjimečného tvůrce, od člověka, který se svou nemilosrdnou tvorbou prosadil jako jakýsi zvláštní, vyvolený posel pravdy o nás samotných, bohužel velmi trudné pravdy, který nás s pomocí svých neobvyklých dramatických témat jakoby chtěl cíleně vyprovokovat k pokročilejšímu, mnohem hlubšímu zamyšlení, než jak jsme ze zvyku ochotní o sobě a ostatních obyčejně přemýšlet, abychom díky němu postoupili na nějaký vyšší stupeň chápání, nejen detailů, ale i třeba zatím skrytých souvislostí, ano, Lars von Trier nikdy nebude tvůrce masové divácké přízně, jak to opět dokládá i rozkolísané, rozporné hodnocení zde. Zajímavý komentář: Fridecka

I velcí režiséři se nepochybně vyvíjejí, i když již dosáhli věhlasu a velikosti filmových titánů, stále zrají a hledají, což je jen a jen dobře pro nás, jejich nadšené, obdivující diváky, rád sleduji právě ten vývoj tvůrců, jak se posouvá jejich tématické zaměření a hlavně způsob následného zpracování, jak postupně vstupují do zatím jejich tvorbou nezasažených žánrů, jak do nich přinášejí svůj jedinečný tvůrčí vklad, stejně jak se stalo v tomto případě, už na začátku jsem měl v sobě velké očekávání, co mistr svérázné akční zábavy přinese v příběhu otroka z období krátce před Občanskou válkou v místech, kde surově vládl otrokářský řád se svými zrůdně nemilosrdnými pravidly, čekal jsem násilí, brutalitu, vše to, co si právě s tímto krutým tématem snad nejvíce spojuji a co se mi dostalo???Úžasný příběh, až jaké si povznášející, mytologické vyprávění o statečném, hluboce milujícím muži, který ač je svým, tím nejnižším původem otrok, tedy pouze jen jakási dočasně svému vlastníkovi užitečná bytost, postupně se proměňuje, má veliké, až osudové štěstí v podobě svého zachránce, svého vysvoboditele, sice z počátku jen zištně jednajícího lovce odměn, Dr. Schultze, přesto jen díky němu v sobě odkrývá hrdou, tvrdě trestající a mstící se mocnou sílu, která mění radikálně běh pevně zavedených pořádků a to až s drastickou razancí, ano, tohle je už jiný Tarantino, i když jeho obecně známý rukopis je i v tomto díle stále jasně zřetelný, nechybí tedy ani ty očekávatelné krvavé řežby, hodně krvavé, opět působící svou výraznou, až šokující nadsázkou, ale již nejsou tím pro film nosným, již převažuje spíše hodnotný, seriózní obsah, i když jeho vizuální síla tím nijak netrpí, ano, mé nadšení ani tentokrát nepolevuje a již teď se těším, kam se mistr vydá se svým výjimečným talentem příště. Zajímavý komentář : karinakari, Lysistrate

Začal bych tím, že tento film jsem chtěl po opakovaném shlédnutí filmových upoutávek původně úplně minout, ani recenze ostatních uživatelů mne ke shlédnutí nijak nelákaly, ale tak jako už mnohokrát mé rozhodnutí nakonec zvrátila uživatelka Fridecka, hlavně svým zarputile protichůdným hodnocením, teď se mohu spokojeně vypsat ze svého, rozhodně nevšedního zážitku, ano, byl nevšední a žánrové zařazení mezi díla fantasy je určitě nejpatřičnější, vždyť už jen to umístění děje do tak zvláštního, diváckou představivost provokujícího prostředí, do dvou gravitačně oddělených světů jedné planety, tak symbolicky nerovnost mezi dvěma společenskými komunitami ještě nikdy nebyla znázorněna, kde vám společensky nadřazení jsou opravdu nad vámi, k vám hlavou převrácení, ano, zdá se to z počátku bizarní, ale zvykl jsem si a přijal tuto hru na rozdělení dvou světů s vlastní gravitací, příběh sám pak je jen jakousi velmi vtipnou dějovou hříčkou podřizující se striktně právě těm zvláštním společenským a zároveň tedy i fyzikálním zákonům, v něm se dva mladí lidé chtějí, bez ohledu na pravidla svých tak vzájemně odlišných světů, spojit a zůstat navždy spolu, je to tak krásné a ten přetrvávající hřejivý pocit, jako bych měl na sobě právě tu Adamovu speciální vestu naplněnou destičkami z inverzí hmoty, se kterou on tak statečně, vedený silnou touhou po své lásce Eden, pronikal do pro něj zakázaného světa tam nahoře nad ním, nad logikou toho všeho prosím detailně nepřemýšlejte, sněte a pokud tak jako on milujete, pak vás toto vyprávění může jen posílit, vždyť ta pravá láska přece nezná nepřekonatelných překážek, když miluješ, tak tě nezastaví přece nic, ani gravitace!!!!

"Nikdy nikdo nenapsal scénář o květinách", tedy až do chvíle, dokud díky mimořádně usilovnému snažení žurnalistky Susan Orleanové nevznikla kniha, úžasné, velmi obdivované dílo o světě orchidejí a o muži, jejich sběrači a pěstiteli, velmi zvláštním, nekonformním, svérázně podnikavém, o muži, který právě těmto královnám říše květin věnoval významnou část svého ne příliš uspořádaného života, ano, dokud nevznikla právě tato kniha a nezaujala filmovou produkční společnost, tak život úspěšného scénáristy Charlieho Kaufmana mohl mít úplně jiný, mnohem poklidnější a třeba i šťastný běh, bohužel, ta kniha změnila vše a dramaticky, i když se z počátku nabídka na její adaptaci zdála jako velká, až výjimečně velká příležitosti pro vývoj jeho kariéry, postupem se pro Charlieho mění v děsivou životní můru, v něco, na čem raději nikdy neměl začít pracovat, nikdy, ale stalo se a jeho prvotní nadšené odhodlání a sebevědomí se mu zmenšuje a zmenšuje, zoufalství naopak narůstá, stejně tak jako netrpělivost zadavatelů, propadá se až za jakousi mez běžného profesního fungování a původně ambiciózní životní výzva je pro něj už jen trýznivé trauma, které díky výbornému hereckému výkonu Nicolase Cage máme i my, vnímavější diváci možnost prožít, cítit to nejniternější zoufalství scénáristovi krize, ano, není mu vůbec těžké uvěřit všechny ty jeho svírající pochybnosti, vše to tak bolestivé soužení, kterým si den po dni, hodinu po hodině útrpně prochází, žasneme a často ani nechápeme, v jak propleteně složité události se mohla jedna taková knižní adaptace změnit, opravdu vynikají film, sice náročný a nesnadno na prvních několik shlédnutí uchopitelný, snad právě proto se pro mne stal opakovaným mimořádným zážitkem a postavu Charlieho považuji za jednu z nejlépe zvládnutých rolí Nicolase Cage, opravdu se jedná o filmový skvost a já mohu jen nadšeně zvolat, bravo!!! Zajímavý komentář: jezurka42

Ano vážení, určitě jsem na počátku očekával emocionálně velmi silné, až trýznivé drama s námětem živelné katastrofy, jak bylo celkem snadno možné vytušit již z filmové upoutávky, přesto jsem byl příběhem a celkovým stylem jeho vyprávění zaskočen, ano, nezmohl jsem se na více, než na soustředěné sledování tak hrozivě až šokujících událostí, na obrazové a hlavní měrou i herecké ztvárnění s tak naprostým, až dech beroucím perfekcionismem, že mi nezbývá nyní nic jiného, než prohlásit, že toto dílo patří a určitě ještě dlouhá léta patřit bude ke špičce svého žánru, žasnu, jakých hereckých výkonů byli všichni aktéři schopni, jak byli přesvědčiví a v kulisách postižených naprostou, těžce skličující destrukcí vytvořili společnou souhrou tak tísnivou atmosféru, že snad nemohl zůstat nikdo z diváků nezasažený, vše bylo tak bravůrní, tak věrohodně působící, teď mi jen v mysli běží stále dokola a dokola právě ty sekvence, které mne zasáhly nejspíše nejvíce, jak dokáže i v těch nejhorších podmínkách vítězit lidskost, ochota nezištně si pomoci, vzájemně se podpořit, úmyslně si neškodit, ani se nesnažit na takové tragédii s čímkoliv nepoměřitelného rozsahu nějak profitovat, ano, byla to děsivě hrůzná podívaná, ale přesto jsem z promítacího sálu odcházel s pocitem, že právě ta síla lidskosti i navzdory až beznadějně vyhlížející situaci, navzdory všem útrapám, bolestivému strádání neztrácí nic z té své tak úžasně obrodné síly a nakonec pomůže zvítězit právě těm, kteří s nepřízní urputně bojují, nevzdávají se a třeba naopak se ještě snaží jiné odvážně zachraňovat, pro ně pak na konci přijde ta nejcennější odměna v podobě shledání a spojení opět s těmi, kteří byli tak náhle, až drasticky od sebe rozděleni, doporučuji, i když s vědomím, že tento film bude vnímavého diváka opravdu bolet a možná ne jen po ten čas strávený v kinosále, možná ho zasáhne mnohem hlouběji, třeba tak jako mne, bravo!!!!!

"Když nedokážeš bojovat jako samuraj, můžeš umřít jako samuraj", ano, v tomto svérázně zvláštním, až provokativně působivém akčním drama se totiž umírá opravdu často, velmi často, tak jak si postupně, společně s hlavní postavou, s mladou ženou, i my diváci prosekáváme cestu nelítostné odplaty, jakési až rituální pomsty, kdy působené kruté násilí a surové zabíjení se přeměňuje až v jakési zbožněné, duchovně vyšší, očistné poslání, v jakési oprávněné odčinění zbavující prožité hanby a pokoření, kdy je vše jakousi vládnoucí vyšší spravedlností dovoleno, stejně tak jako jsou tím samým právem povoleny i způsoby, jak se smí z takové cesty kdokoliv odstranit, bez smilování, bez jakýchkoliv pozdějších výčitek, jeden za druhým, přesně tak jak si chladnokrevně ve svém smrtícím plánu ona cíleně nastavila. Byla brutálně zbita a při vražedném běsnění během svého svatebního obřadu jen s opravdu velkým štěstím, na rozdíl od ostatních svatebčanů, smrtí ušetřena. My společně, jen užasle, téměř bez dechu, sledujeme celé to její, nás tak fascinující počínání, které nám mistr svého svébytného žánru předkládá opět ve výrazově a kompozičně velmi pestrém stylu, především pak v pečlivě volených obrazech, se sobě vlastní, zvláštní, jitřivou poetikou, promyšlené a vytvářené pro nás záměrně s až jakousi vypočítavou hravostí a nepřehlédnutelnou, bravůrní nadsázkou, chvílemi i přes morbidnost scén velmi úsměvnou. Nic není prostě v Tarantinových dílech jen tak a opakované shlédnutí a pozorné, zaujaté sledování je pro opravdové příznivce jeho osobité tvorby jistou nevyhnutelností, bravo!!!

Je jistě těžké napsat ještě něco obohacujícího k tak skvělému a časem prověřenému dílu, k jednomu z nejlepších, jestli ne úplně nejlepšímu rodinnému drama v dosavadní světové filmografii, k příběhu manželského páru Teda a Joanny, jež svým až kontroverzním obsahem ani po těch mnoha letech neztratil nic na své provokativnosti a určitě bude i nadále strhávat k více či méně vášnivým diskusím nad dramatickými událostmi, které se v ději příběhu postupně odehrály, vždyť už jen třeba ten úvodní, překotný Joannin odchod z domova, už jen ten určitě podnítí názorový střet obou nesmiřitelně antagonistických skupin, odpůrců proti příznivcům, ano, jistě si hned na úvod řada diváků položí otázku, ke komu se názorově přidat, opravdu to její soužití s Tedem bylo už tak nesnesitelné, už tak rozrušené, nefungující, že musela prchnout a opustit nejen manžela, ale hlavně svého malého syna, ano, toto je jistě ten nejsvárlivější moment, to co se odehrává dále, to už je jen jakási velmi emotivní, agitační kampaň pro stranu Tedových sympatizantů, jistě velmi zdařilá, protože Ted opravdu obdivuhodně, úplně sám, bez pomoci okolí kritickou situaci unese, vše nutné dokáže zvládnout, i když za cenu všestranných problémů a nevyhnutelných obětí, ale dokáže to a tak je pochopitelné, že to následně mezi jeho příznivci mocně začne vřít, když se Joanna Tedovi po třinácti dlouhých měsících konečně ozve a vysloví ten, pro ně naprosto nestoudný, pobuřující požadavek, že by ráda syna získala zpět a to do své výhradní péče, kdo by se jí v ten moment odvážil zastat?? Nevím, jak mnoho příznivců její, na první pohled nezodpovědné jednání může mít, ale bez ohledu na to Joanna bojuje o své neodpíratelné právo a opět pro stranu jejich odpůrců nepochopitelně zvítězí, jak je to jen možné?? Kde je spravedlnost?? Tak se jistě oni rozčileně dohadují, ale já vše vnímám odlišně, já bych se za ni postavil, i když bych v tento moment asi v tom nejlepším případě utrpěl pár šrámů v obličeji, ano, jak jsem již zmínil, příběh je kontroverzní a jeho překvapující závěr jistě obě původně vyhroceně znepřátelené skupiny uvede přinejmenším do rozpaků, mne tedy ano a nemalých, ale tak to asi vše mělo být, abychom my diváci nikdy nezapomněli a toto velmi silné drama v nás stále žilo a jitřilo i nadále naše vnitřní postoje k těm dvěma hlavním aktérům, bravo, bravo, bravo!!! Zajímavý komentář: jezurka42