rozum i cit

Tato pohádka je trochu jako noc a den, první polovina je velmi dobrá, místy skvělá, druhá v sobě pro změnu vrší blbost nad blbost. Začnu tou druhou, a sice problém vidím v množství nesmyslů a nelogičností, jako je mnohými zmiňovaná zhola zbytečná linie s Přibíkem (zde trestuhodně nevyužitým Jiřím Dvořákem), jehož přítomnost v bažinách lze vysvětlit snad jedině tím, že dvacet let bloudil po světě a teprve před čtvrt rokem se po návratu usadil v močále, protože neměl odvahu přijít manželce na oči. Jak vytáhl, umyl oba hrdiny a vypral jim (a to dokonce aniž by je probudil), nevíme nic. Nesmyslem je i samotné posílání pronásledujícího vojáka do bažiny (resp. rybníku), když hrdinové zjevně museli pokračovat po břehu. O vzájemném odloučení v bažině již mluvili jiní. Souboj ve skalách je také neuvěřitelný, neschopnost vojáků Janka porazit lze opět vysvětlit snad jen jejich obecnou neochotou ho zajmout a pouhým předstíráním boje na základě interní dohody s Herkulem. Pozoruhodná je též počáteční nulová aktivita rádce i armády po podezřelém zmizení krále. Samostatnou kapitolou je pak plán hlavních hrdinů v duchu "ohlásit se u hlavního padoucha a nechat se zatknout", aby se nakonec ukázalo, že nejhloupější hlavou je ta korunovaná, která místo veřejného označení vraha své ženy jej raději uvědomí o své znalosti o samotě a v přítomnosti dalšího zločince, aby ho oba mohli snadno zabít či unést. K tomu v celém filmu přistupuje řada drobných lehce iritujících momentů, některé i v první části, které nicméně divák zaznamená až při opětovném shlédnutí (např. na rozdíl od Pyšné princezny nevyužitá záležitost s převlekem, král na můj vkus až příliš málo truchlící nad ztrátou jediného dítěte, v druhé části použitá,, nenápadnost" v pláštích, když jsem v celém městě jediný, kdo je nosí, je rovněž diskutabilní, zajímalo by mne i to, jak mohl Přibík poznat princeznu, když byl dvacet let pryč, po osvobození krále bych také čekala truhlu s okolo vysypaným sklem, když se s ní bezprostředně předtím házelo, ale to už je opravdu drobnost atd.). Poslední výtku mám ke slovníku, výrazivo typu kluci, holky apod. sem opravdu nepatří. Teď k pozitivům, kterými jsou zajímavá a neotřelá zápletka (ačkoli osobně jsem zprvu očekávala, že v truhle bude něco mnohem nebezpečnějšího než sklo od Swarovského, a tato temnější linie by se i s ohledem na poměrně strašidelný vzhled Norberta Lichého a pěknou práci se světlem ve sklepě nabízela), jakkoli následující vývoj v podobě odevzdání království a vlády je jen stěží uvěřitelný, a patří naopak k negativům. Druhým kladem jsou dobře zvolení tři padouši, jejichž vizuální i povahovou rozdílnost oceňuji. Maroš Kramár z nich vyniká asi nejvíce a je poměrně uvěřitelným vůdcem bandy. Zbytek obsazení rovněž nebyl špatný, byť Barbora Srncová na matku působí mladě (ale vzhledem k minimálnímu prostoru, který má, to nijak zvlášť nevadí) a Scapani je zjevem i chováním snad až přílišná karikatura, navíc podobných postav jsme už v podání Petra Nárožného (kterého mám jinak ráda) viděli už možná moc. Princezna je hezká a neobvyklá. Osobně si nemyslím, že princeznou musí být pokaždé blonďatá sedmnáctiletá konzervatoristka. Zde si neodpustím poznámku k některým zdejším recenzentům, komentáře typu přestárlá kobyla pokládám za sprosté a zajímalo by mě, zda byste je dokázali dotyčné zopakovat do očí. Ale internet snese vše bez ohledu na to, zda to někoho urazí či raní, že? Podle mého názoru byl výběr dobrý, neboť Monice a Matoušovi to herecky ladí, tvoří spolu sympatický pár, a vzájemné špičkování hlavní dvojice je ostatně tou největší devizou jak první svižné a zábavné části, tak celého filmu vůbec. A námitka, že tu nejde o opravdovou lásku? Upřímně i v těch omílaných Třech oříškách pro Popelku to bylo veskrze jen povrchní zalíbení. Hlavním tahounem Princezny a písaře, jenž drží z větší části tento film nad vodou, je pak samotný Matouš Ruml, kterému to zde sluší jako v žádném jiném snímku, a to jednak vizuálně díky oděvu, účesu i strništi, jednak díky charakteristice Janka jako drzého, troufalého, provokujícího a ironicky vtipkujícího šaška, ale zároveň odvážného hrdiny, zkušeného šermíře a ochranitelského a občas nesmělého jedince, kterážto kombinace je obecně přitažlivá. Navíc tato poloha přidrzlého komedianta Matoušovi sedí jako poklice na hrnec a je v ní doslova k sežrání. Má díky tomu právě tak akorát charismatu i šarmu nutného k balení namyšlených a paličatých princezen. Humor ve snímku rozhodně nechybí (viz některé scény jako šplh, rodinná večeře apod.) včetně trochy té romantiky (např. klasický pád do náruče či klasický noční táborák) i laškovnosti se sexuálním podtextem pro dospělého diváka (viz převlékárna). Snaha navodit některými kostýmy či okamžiky a detaily (jako např. jizva vypálená katem) tak trochu atmosféru Tří mušketýrů či Francie je zjevná, u závěrečného souboje na mne i díky hudbě na chviličku dýchla. Ostatně hudba je v této pohádce celkově velmi dobrá a vhodně doprovází jednotlivé scény, od orchestrálních kusů u dramatických a akčních chvil až po decentní spinet při recitaci básně. K tomu připočtěme ještě hezkou píseň se skutečně smysluplným textem u závěrečných titulků, mimochodem i pěkně a kvalitně pěvecky provedenou. Vizuální stránka je také velmi dobrá, zejména některé interiéry působily krásně dobově (viz již zmíněná rodina u večeře). Šerm zde působí skutečně akčně a jako šerm, až na ta zbytečná salta, byť kloubouk dolů za ně, jen je škoda v závěrečném souboji toho hloupého prvního (takhle zbytečně naběhnout soupeři na kord, no fuj!), které ubralo na efektu tomu druhému. Když to shrnu, jakkoli naší staré klasice se tento snímek pochopitelně nevyrovná ani omylem, jde přesto o vcelku příjemnou záležitost a jednu z těch lepších novějších pohádek bez čertů, zpěvu a vyložených trapností, která je nenásilně vtipná a milá. Škoda, veliká škoda, že to nevyšlo až do konce a že scénář nebyl po stránce logiky více dotažen. V některých okamžicích prostě tento filmeček pokulhává více, než by bylo zdrávo, v mnoha jiných je to mezi naší současnou pohádkovou tvorbou nadstandard. Přesto se s ohledem na výše zmíněné klady někdy ráda znovu podívám. Update: Jak jsem nedávno zjistila z jedné studiovky, tak ona záležitost s truhlou přece jen není tak originální, jak jsem se domnívala.

Ani nevím, kde bych měla začít. Snad tím, že snímek je dobré shlédnout o samotě, v zatemnělé místnosti a ve chvíli, kdy je na něj člověk naladěn, aby se na něj mohl vnitřně napojit. Pokud se mu to totiž podaří, je film skvělý. Osobně jsem ho neviděla v dětství, ale až jako dospělá, a je to nejspíš dobře. Není to v mých očích horor, jak se často tvrdí, ostatně myslím, že toto žánrové zařazení by mohlo některé potenciální diváky zbytečně odradit. Ano, jsou tu některé drastické scény, úvod v podobě obrazů ve stylu něco mezi surrealismem a Boshem, a celková atmosféra, která by žánru hororu odpovídala, ale horor to z mého pohledu přesto není. Daleko spíše je to sled poetických obrazů, imprese, psychologicky laděná fantasy v temném hávu a ve výsledku krásný a velmi dojemný příběh v duchu gotického románu. Zásluhu na tom má skvělá předloha z pera Františka Hrubína a scénáristy Oty Hofmana, režie Juraje Herze, který rovněž přidal do scénáře některé prvky, ponuré varhany evokující requiem za zaživa pohřbeného a krásná romantická hudba od Petra Hapky, výtvarná stránka a práce kamery a vynikající herecké výkony, jmenovitě pana Vosky v roli otce, a především dvou hlavních představitelů. Julie (Panna/Kráska) zde není moudrou světicí, nýbrž sice laskavou, ale zároveň obyčejnou naivní dívkou, která netouží po vdavkách, nicméně poté, co stráví ve snu noc v náručí pohledného muže a objeví novou část vlastního já, ráno roztouženě objímá sochy v zámku. Tato interpretace Krásky je uvěřitelnější, možná i sympatičtější, a umožňuje hlavní hrdince vývoj, z dívky v ženu, od pouhé zvědavosti a naivních představ po skutečnou lásku. Klobouk dolů před Studénkovou i Medveckou, kterým jsem věřila každý výraz i každé slovo. Nejdůležitější postavou je ovšem sám netvor, který je opatřen nezvyklou ptačí maskou. Ta není příliš děsivá (já mám ostatně dravé ptáky ráda), ale jeho krvavé pařáty děsivé skutečně byly. Celkově jde o originální nápad a svým způsobem velmi vhodný. Opět klobouk dolů před Vlastimilem Harapesem, který netvorovi místy vtiskl skutečně ptačí chování a pohyby. Ještě větší klobouk dolů před Jiřím Zahajským, kterému jsem věřila veškerou bolest i každý záchvěv duše, a jehož hlas je na konci tak neuvěřitelně něžný, bolestný a prosebný zároveň, že si neumím představit ženu, která by se k němu nevrátila i za tu cenu, že by zůstal navždy ptákem. Vnitřní dialogy netvora svádějícího trýznivý souboj mezi svými zvířecími instinkty a svou původní lidskou podstatou pak umožňují divákovi nahlédnout do jeho srdce tak, jako v žádném jiném snímku a adaptaci tohoto příběhu (která díky výše zmíněným tvůrcům v tomto ohledu překonává i textově shodnou starší československou verzi z roku 1971). Zdejší netvor je vskutku nebezpečný, zároveň ale trpící, osamělý i charismatický. Všude tam, kde jsou jiné filmy prázdné, je zde množství hlubokých citů, všude tam, kde jsou ostatní adaptace v lepším případě jen poetické či laskavé, je zde skutečné utrpení, úzkost a doslova mučivá potřeba lásky a přijetí. Panna a netvor je skutečně film plný strachu, strachu ze ztráty a zániku, ovšem nejen zániku v podobě fyzické smrti, ale i strachu ze ztráty milovaného člověka, strachu ze samoty i strachu z lásky samotné, která také znamená nevratnou změnu, po níž člověk jakoby už nikdy nepatřil pouze sám sobě, a které se oba hlavní představitelé nakonec brání jako v horečce. Není to rozhodně pohádka pro děti, ovšem nikoli kvůli hororovým prvkům, které mnozí diváci oceňují jako hlavní přednost tohoto snímku, ani kvůli sexuálnímu podtextu, nýbrž kvůli všemu tomu, co jsem napsala výše, a co může člověk pochopit až jako dospělý, potažmo dospělý, který v životě již něco zažil a něčím prošel. Ostatně pohádky byly málokdy určeny pro děti a příběh Krásky a zvířete pro ně asi nebyl určen nikdy. Závěr je pak vysloveně dojemný, s krásnou Hapkovou melodií, přičemž kombinace skvělé textové předlohy a Zahajského hlasu způsobila, že jsem se do netvora téměř také zamilovala, a dokonce jsem poprvé nelitovala jeho proměny v člověka, a to je co říci, protože Harapes není a nikdy nebyl můj typ. Důkaz toho, že charisma nespočívá jen ve fyzickém vzhledu, ale i v hlase, a že vnitřní krása dokáže udělat v očích druhého přitažlivým i někoho, o koho by člověk normálně nezavadil. Pokud snímek docílí u diváka takovéhoto pocitu či toho, aby ho film zasáhl a nezapomněl na něj, pak je to asi to nejvíc, co si může kterýkoli filmový tvůrce přát a čeho může vůbec dosáhnout. Panna a netvor možná není dokonalou adaptací Krásky a zvířete, uměla bych si představit méně rozpadlý interiér hradu, absenci bublajícího jezírka (které už na mne bylo příliš), skřetích sluhů (jejichž původ zůstal neobjasněn), vysvětlení netvorova zakletí, delší vzájemné poznávání se hrdinů a daleko lépe ztvárněné sestry jako ve snímku z roku 1971. Jako romantický film s lehce mystickým nádechem je ovšem dokonalý a všechny tyto věci lze nakonec pominout a odpustit. A čím více našich i zahraničních adaptací Krásky a zvířete poznávám, tím dokonalejší mi tento film připadá. Stejně tak čím více překvapených a nadšených komentářů zahraničních diváků čtu, tím větší cítím hrdost, že tento snímek vzešel právě z našich československých luhů a hájů. Jediné, co bych vytkla, je tak poněkud krátký závěr. Přílišné protažení by ho rozmělnilo, ale půl minuty navíc, třeba i jen v delším zopakování Juliina snu, by celek vylepšilo. Pro mne jde tedy dosud o nejlepší a rozhodně o nejemotivnější verzi tohoto příběhu, jakou jsem viděla, a proto navzdory zmíněným drobnostem udílím maximální hodnocení.

Překvapivě příjemný film a dobré zpracování tématu, což mne u německé pohádky opravdu překvapilo. Hrdinka se s podobou Zvířete obeznámí bezprostředně po příchodu do hradu, dotyčný se k ní zpočátku chová značně hrubě, ale je zde dostatek prostoru na budování vzájemných sympatií a vztahu, takže výsledek nakonec působí zcela uvěřitelně. Hrdinka je skutečně krásná a hraje svou roli dobře, netvorova maska sice není příliš děsivá, ale navzdory své větší míře lidských prvků je zajímavá a na rozdíl od většiny směšných kočkopsů z jiných verzí umožňuje proměnu od nechutnosti po zalíbení, až je nakonec člověku v závěru líto, že dotyčný nezůstal raději v této podobě. Zasazení spíše do středověku snímku také prospělo. Linka se sluhy byla sice zbytečná, taktéž ta se zhrzeným nápadníkem, ale ani jedna nijak zvlášť neruší. Zajímavým motivem byl růžový keř a jeho spojitost s erbem a životem netvora, což dává trochu jiný rozměr a silnější důvod pro jeho vztek nad utrženou růží. Otec mi sice typově úplně neseděl, ale to až tak nevadí. Závěrečná proměna byla dobrá, jen jak jsem napsala výše, litovala jsem, že netvor nezůstal ve své zvířecí podobě. Obecně si myslím, že v případě verze s dominantním netvorem by pak i po proměně měl dotyčný působit silně. Osobně bych raději viděla někoho charismatického než typického jemného hezouna, jakého filmaři v rozličných adaptacích tohoto příběhu obvykle volí, nikoli chlapce, ale muže. Nicméně uznávám, že podstatně mladší ročníky, pro něž je film primárně určen, asi více ocení ty první. Ačkoli z mého pohledu tedy nejde o tak dobrý film jako Panna a netvor, jde o velmi pěkné zpracování a ze západních adaptací tohoto příběhu dosud nejhezčí, jaké jsem viděla. O sto procent lepší než novější francouzská konina i disneyovská zpěvohra a pro děti, pro něž Herzův snímek není, určitě jedna z nejlepších verzí této pohádky.

Autorem předlohy je František Hrubín a scénáře Ota Hofman, většina monologů i dialogů je tedy obsahově totožná (a to slovo od slova) s pozdější Pannou a netvorem z roku 1978, a to až na pár detailů. Interiéry nezchátralého zámku jsou možná lepší a pro pohádku vhodnější než v druhé zmíněné verzi, naopak prosluněný exteriér zámku hodnotím jako nevhodný. Maska Zvířete v podobě kočkovité šelmy byla opět spíše směšná. Bohužel ani v tomto případě se o dokonalou verzi příběhu nejedná. Navzdory shodnému textu u mne pak vítězí Herzův snímek díky pro mne uvěřitelnějším citům a většímu emocionálnímu dopadu. V této verzi mi některé repliky připadaly lehce teatrálně pojaté, stejně tak Klem se nevyrovná Zahajskému s Harapesem. Šulcová, ač vskutku pěkná Kráska, je spíše prototypem ušlechtilé a moudré světice, Studénkové a Medvecké hodná, ale obyčejná, naivní dívka pro mne byla uvěřitelnější. Fišerova hudba zvláště v závěru je krásná a srovnatelná s Hapkovým Motivem Panny, ač ten se mi možná líbil ještě víc. Otcové v obou snímcích byli taktéž srovnatelně dobří, byť Voska mi seděl typově lépe. Co je podle mého názoru v této adaptaci lepší než v mladším filmu, jsou obě sestry hlavní hrdinky. A nápadník v podobě Josefa Kemra mne pobavil už svým štěkem v první scéně. Srovnám-li naše tři československé verze tohoto slavného příběhu, tak O Rozárce a zakletém králi je pohádka pro nejmenší děti, Kráska a zvíře z roku 1971 pohádka pro větší děti (až na tu závěrečnou milostnou scénu na koberci) a Panna a netvor fantasy v duchu gotického románu pro dospělé. Všechny však hravě předčí většinu zahraničních adaptací téhož tématu, které jsem až dosud viděla.

Na úvod musím říci, že animovanou verzi jsem neviděla, tudíž nehodnotím jako člověk zklamaný z toho, jakým jejím remakem snímek je, ani jako divák nadšený z téhož. Hodnotím jako člověk znalý pouze základního příběhu. Tento film mi ovšem připomíná Kinder vajíčko, je to drahé, čokolády málo a uvnitř kýčovitá blbost. Téměř nulová chemie mezi Kráskou a Zvířetem, do určité míry i způsobená otřesným počítačovým vzhledem onoho přerostlého kozla, proti němuž i Azog působí uvěřitelněji (byť na konci jsem opět litovala proměny netvora), některé lepší momenty proloženy množstvím stupidního balastu v podobě scének s mluvícím nábytkem, písničky snad každých pět minut, které ruší i jakýkoli vývoj hlubšího citového vztahu mezi hlavními hrdiny, či ho dokonce přímo nahrazují (zamilovanost Krásky do Zvířete neexistuje v podstatě do chvíle, kdy se nám náhle prostě v písni sdělí, že teď už je mezi nimi něco víc, co tam dřív nebylo), Emma Watson jako Kráska vcelku dobrá, jeden povedenější zloduch, který se nicméně nikterak nevymyká z hollywoodských představ a obvyklých typů zloduchů, stejně počítačově neuvěřitelná krajina, typický kýčovitý disneyovský zámek, některé nelogičnosti (Zvíře se z podrápání vlky léčí dny, ale s čistým průstřelem hrudníku nemá problém skákat po střechách), dramatická hudba v momentech, kdy by bylo lepší ticho, neskutečně pitomý závěrečný souboj ve stylu Legolasových kousků atd. Čert vem genderovou vyváženost a rasovou korektnost, jen kdyby to mělo opravdový obsah a působilo to alespoň trochu realisticky. Obecně si myslím, že příběh Krásky a Zvířete je krásný, hluboký, a sluší mu spíše tajemnější a mystičtější provedení, nebo klasická pohádka s pozvolným průběhem, muzikál pokládám za dost nevhodné a nešťastné řešení, ačkoli od Disneye lze asi těžko očekávat něco jiného. Bylo mi téměř líto vidět takové herce jako Ian Mc Kellena a Emmu Thompson v podobném snímku, ale zřejmě šlo o nabídku, která se neodmítá. Zdejší nepřiměřeně vysoké hodnocení nechápu. Já dám jednu hvězdičku: čtvrt hvězdičky za nějaké ty stopy humoru a citu, čtvrt za Emminy taneční šaty, z designového hlediska zajímavé plesové náušnice a modrý kostým hlavního hrdiny v závěrečné scéně, v němž opravdu působil jako rokokové princátko, čtvrt za písničky, které působily ve filmu otravně, ale řada z nich byla hudebně i pěvecky povedená a mohly by fungovat dobře na divadelních prknech, a čtvrt za chvályhodnou snahu přimět děti číst knihy jako hlavní hrdinka. Celkově však mnoho povyku pro nic. Díky Bohu za Pannu a netvora.

Toto zpracování Krásky a zvířete odpovídá obvyklému rámci západních adaptací, tj. Belle od počátku zná podobu netvora (s tím rozdílem, že v této verzi jí o něm otec řekne dopředu) a tráví s ním čas v zámku. Osobně mi sice mnohem více vyhovuje Hrubínovo zpracování vyskytující se v československých verzích, podle něhož si dívka zamiluje charakter a hlas, aniž by znala vzhled svého hostitele, ale proč ne. Ve své době byl tento film jistě převratným počinem, jenž ovlivnil mnohé pozdější tvůrce, ovšem tvrdit, že nezastaral by bylo přehnané, stejně jako tvrdit, že jde o dokonalou a lepší verzi než Panna a netvor, naše asi nejslavnější zpracování, které ke srovnání s touto pro změnu nejslavnější francouzskou adaptací přirozeně vybízí. S Pannou a netvorem tento francouzský počin srovnání nesnese, jakkoli na druhou stranu je film bezpochyby lepší než novější nesmysl z roku 2014 i kýčovitá disnyeovská zpěvohra z roku 2017. A není to záležitost vizuálního provedení, v tomto směru by si oba filmy mohly možná podat ruce, s tím, že jeden je pohádkovější a druhý hororovější. Je to onou velikou citovou hloubkou Herzova snímku, kterou Cocteauův film postrádá. Uvěřitelný vývoj vztahu a vznik skutečné lásky mezi hlavními protagonisty chybí, některé proslovy a dialogy mi obsahově nesedly (,, Já mám ošklivý vzhled, ale dobré srdce.“,, Neříkejte mi, pane, říkejte mi zvíře.“), zvlášť když byly vyslovovány Maraisem ve snaze o jakousi dramatičnost naprosto monotónním až patetickým způsobem (viděno ve francouzském originále), takže chvílemi působily téměř směšně. Stejně tak jeho vlastní vnitřní zápas byl převážně pouze vysloven či se projevoval kouřem (který jsem místy nechápala) na rozdíl od naší verze, v níž jsme mohli nahlédnout do netvorova nitra, trpět a soucítit s ním. Když porovnám hlasový projev netvora v podání Maraise a Zahajského, srovnávám nesrovnatelné, stejně tak když porovnám Maraisův toporný pohyb (ačkoli byl patrně způsobem maskou, která mu nedovolila se hýbat) a skutečné ptačí pohyby Harapese, opět srovnávám nesrovnatelné. A totéž by se dalo říci i o Studénkové, Medvecké či Voskovi. Nemluvě o prapodivném konci, kdy to téměř vypadá, že Zvíře nevysvobodila láska, nýbrž další hamižný pošetilec, který se možná jako kdysi on vloupal, kam neměl, a jehož podobu na sebe mohl vzít. Nemluvě o nepotrestání zlých, potrestání možná nejméně negativní postavy z nich, Kráska miluje jeho i Zvíře a kouzla nemizí ani po zlomení kletby. Co lze pochválit je maska Zvířete, která sice nepůsobí až na vzácné okamžiky příliš děsivě, ale odpudivě rozhodně ano, a pak zejména vizuální zpracování a některé drobnosti ve scénáři. Cocteauův snímek obsahuje celou řadu opravdu zajímavých nápadů a řešení pro vytvoření magické atmosféry, která i do určité míry funguje. Stejně tak práce s kamerou je na mnoha místech výborná, se spoustou uměleckých záběrů a krásnou prací se světlem. To je zřejmě, soudě i dle obsahu většiny zdejších komentářů, hlavním důvodem pro podle mého názoru až příliš vysoké hodnocení. Bohužel jsou tyto zdařilé prvky tajemna obvykle setřeny nevhodnou hudbou, což je nešvar nejen tehdejších filmů. Době vzniku pak odpovídá i občas poněkud teatrální herecký projev. Paradoxně nejlepší z mého pohledu byla většina scén odehrávající se na statku, které některým komentátorům vadily, ale na mne působily zpravidla podstatně civilněji a tudíž uvěřitelně (v podání všech postav, sestry vskutku výborné), a měly pěknou atmosféru starých francouzských dobrodružných filmů. Když to shrnu, pěkný vzhled, vcelku dobrá atmosféra, ale pro mne citově příliš chladné a sterilní. Možná, že s dobrým dabingem by film působil o něco lépe, kdo ví. Pro mne je vnitřní obsah vždy daleko podstatnější než pěkný vnější obal, a proto hodnotím pouze průměrem.

Příjemná drobnost, kvalitně zahraná všemi zúčastněnými, ne tak třeskutá jako Námluvy, ale milá.

Tradičně dobrý herecký výkon všech zúčastněných (ačkoli podstatnou část tvoří Werichův monolog), přesto mne to nenadchlo ani nepobavilo tak, jak bych čekala dle zdejších komentářů. Bezpochyby kvalitní zpracování, ale možná mi tu chyběla chemie, takže to zalíbení na konci jsem jim nevěřila. Rozhodně nesouhlasím s tím, že Čechovovy Námluvy s Pivcem, Peškem a Chramostovou jsou slabší, podle mého názoru jsou naopak o stupeň, ne-li o dva vtipnější a údernější.

Na úvod svého komentáře musím říci, že film je žánrově špatně zařazen. Nejedná se o kriminálku, což pravděpodobně stojí za zdejším poněkud nespravedlivě nízkým hodnocením. Divák totiž očekává klasický detektivní příběh, tj. úvodní zločin, pátrání kriminalistů, sledování stop a závěrečné poirotovské odhalení. Ničeho z toho se mu nedostane, takže je pochopitelně zklamán. Já dle popisu očekávala detektivku také, nicméně záhy jsem pochopila, že jde o psychologický snímek a vrcholně jsem si jej užila. Navzdory své delší stopáži mne nenudil ani na chvíli. Film sleduje pozvolnou proměnu člověka, jemuž do života zasáhne pokus o vraždu, který vede ke ztrátě důvěry, postupně mění jeho pohled na okolí a ničí jeho (již dříve nepříliš funkční) vztahy. Hlavní hrdina se v životě chová mnohdy jako necitlivý až arogantní a sobecký jedinec, takže motiv by měli mnozí, a možná trochu i podle hesla ,, podle sebe soudím tebe" tak dotyčný začíná pochybovat o všech lidech okolo až na hranici naprosté paranoie. Jak děj postupuje a atmosféra houstne, divák tápe spolu s hlavním hrdinou. Chce ho zabít kolega z práce? Nebo snad jeho zištný syn? Či snad snacha? Přetvařuje se jeho švagrová? Stojí za vším synovec? Že by si s ním hrál jeho dobrácký a neustále nápomocný přítel? Nebo ho snad chce rafinovaně přivést k šílenství onen navenek lehkovážný policista, kterému prý kdysi operoval matku? Co když pátrá jen naoko a zdálky se baví? Je motivem touha po majetku, kariéře, či pomsta? Souvisí spolu kyanid a střelba, nebo jde jen o náhodu? Náhody přece neexistují. A patřila ta kulka vůbec jemu? Komentáře typu ,, zdlouhavý, černobílý, nudný, žádná akce, upovídaný, jen promluvy z denního života" apod. u tohoto i jiných starších filmů nevypovídají ani tolik o kvalitě daného snímku, jako spíše o současné době a ,, kvalitě" filmů, na nichž poslední generace vyrůstala. Mně osobně tedy stačí ,, pouze" dobrý příběh, smysluplné dialogy, skvělé herecké výkony, a klidně se pak spokojím se statickou kamerou a nulovými efekty. Kvalita tohoto filmu nespočívá totiž jen ve vynikajícím výkonu Karla Högera i všech zdejších aktérů, kteří mu sekundují více než zdatně, ale je výborný rovněž svým scénářem a režií. Pod navenek obyčejným povrchem je vcelku promyšlený, je velmi dobře vystavěn, úmyslně drobnými detaily vyvolává pochybnosti a napětí i v divákovi, stačí nevinná věta některé postavy (to jsou ty promluvy z běžného života) či banální akce (vážně zlobí Brejchovou spojka?), aby vyvolaly podezření. Jediná má výtka směřuje k pasážím s písní, které jsou rušivé a svou délkou otravné, navzdory tomu, že odzpívána je dobře a má i jistý význam. Prostě všeho moc škodí. Rozuzlení je možná pro někoho lehce očekávatelné, pro jiného překvapivé, svou prostotou však tvoří dokonalý kontrast k celému předchozímu vypjatému ději. Samotný závěr je dobrý, také bych jej asi ráda viděla se všemi postavami, zároveň si ale uvědomuji, že by to tu pointu na konci příliš rozmělnilo a nevhodně natáhlo. Vizuální stránka pěkná, vedle moderní nemocnice a panelákového sídliště většinu času malostranská zákoutí, Kampa, interiéry zdejších bytů s klenutými stropy a starožitným nábytkem. Navíc prakticky totální absence nějaké agitky či ideologie. Pro mne jde tedy o jeden z nejlepších psychologických snímků, který jsem za poslední dobu viděla. Kam se většina dnešních tzv. psychologických filmů hrabe. Kéž bychom uměli takto točit i dnes.

V podstatě dobrá, civilně pojatá detektivka se slušnou atmosférou i napětím, k tomu zajímavé prostředí bývalých obchodních domů, nechyběly ani roztomilé vedlejší figurky v podobě bytné a sousedky-svědkyně. Závěrečná pointa pak byla vyloženě milá a zahřála u srdce. Přesto snímek zanechá neurčitý pocit, že mu malinko něco chybí, možná je to dáno tím překotným úvodem a rychlým závěrem bez dořešení některých věcí. Taktéž Nový a mladičký Brzobohatý, ač důležité postavy v příběhu, měli na můj vkus příliš málo prostoru. Možná, že kdyby ho měli více a kdyby byl film obsazen v některých rolích výraznějšími herci (ač to neznamená, že by ti zdejší hráli nějak špatně, nicméně při nejmenším místo Řandy si umím představit i jiné, vhodnější typy, to v podstatě platí i pro Pohana, ačkoli ten mi seděl víc), působil by nakonec o stupeň lépe. V takovém případě bych snesla i delší stopáž. Za daných okolností byla tak akorát. Každopádně mne tento snímek docela potěšil. Jedna z těch lepších dobových detektivek, která vyloženě nenadchne ani neurazí.