pixy

Nadherný příklad zdárné socialistické filmové spolupráce. Dilema, zdali dát tomuto snímku pět hvezdiček, nebo ho hodit do odpadků, bylo opravdu obtížné:)

Mám v oblibě filmy, které k přesnému vyjádření niterných pocitů nespotřebují mnoho slov, což se zejména některým asijským tvůrcům výborně daří. Při sledování Žen v zrcadle mi ovšem na mysli vytanulo jedno jméno: Jára Cimrman. Polopatické, a vždy pro jistotu několikrát opakované, momentální poselství bez špetky nadhledu, evokující některé pasáže z jeho her, ve mně bohužel vyvolávaly pouze touhu, aby to už všechno skončilo. Když k tomu přidám monotónní basetí výraz jedné z hlavních postav (ano vnučky – její práce s obočím dosahovala kvalit Nicolase Cage), nemohu hodnotit jinak, přestože téma to bylo jistě zajímavé.

Nechápu, že jsem takový film objevila až teď. Když odhlédnu od výborného a novátorského filmařského zpracovaní, kdy se prolíná hraný film a dokumentární záběry i od toho, že se jedná o věrné a nesentimentální zpracovaní tématu holokaustu, musím ocenit i to, že režisér výborně vykreslil elitářství, které fungovalo mezi samotnými vězni.

Velmi nedoceněný film. Viděla jsem ho už docela dávno, tak snad mé hodnocení není vzpomínkovým optmismem, ale co se týče černohumorného vystižení totalitního režimu, tak si myslím třeba s takovým Uchem vůbec nezadal. Nechápu, proč je promítán tak málo často.

Velmi jemný a vkusně sentimantální film, na jehož atmosféře se mimo režiséra výrazně podepsal geniální dvorní kameraman Wonga Kar Waie Christopher Doyle.