B_EyE

Whiplash je jeden z mála filmů, které mě dokázaly naprosto dokonale vtáhnout. Příběh o střetnutí dvou cílevědomých tvrdohlavých maniaků stojí na třech pilířích – na hereckých výkonech, na práci s kamerou a (samozřejmě) na práci se zvukem. Kouzlo Whiplashe je v tom, že všechny tyhle pilíře jsou stoprocentní. Být jeden z nich slabší, pořád bychom se bavili o skvělém filmu. Jenže není. Nedovedu si představit, co by se dalo filmu vytknout, co by šlo ještě zlepšit … co by jej mohlo posunout dál … Chemie mezi Tellerem a Simmonsem je neuvěřitelná, jejich vzájemná rivalita chvílema jakoby trhala plátno, zatímco hypnotický rytmus bicích k němu Váš pohled doslova přikovává. Se zatajeným dechem sledujete gradující záběry a žaludek se Vám svírá v očekávání Simmonsova známého gesta. Zdvihnuté, zaťaté pěsti – utni to, stojíš za hovno. Celé to graduje až k finálnímu sólu, které sledujete takřka v transu bez schopnosti vpustit dovnitř do hlavy jakoukoliv další myšlenku… A pak jen sedíte s hubou dokořán, čučíte na titulky a říkáte si jen WOW… V historii kinematografie byla spousta snímků, které měly hlubší příběh, epičtější záběry, emotivnější prožitek … přesto se však Whiplash dokázal vyšvihnout na můj (a doufám, že nejen můj) pomyslný filmový Olymp a zařadil se mezi jedny z nejlepších filmů, které jsem kdy viděl … pro mě 100%

Diane Arbus byla docela zajímavá fotografka. Věnovala se hlavně focení lidí, kteří byli něčím odlišní – lidí narozených s různými fyzickými deformacemi, transvestitů, prostitutek … spojení „lidí z okraje společnosti“ je v jejím případě sice ohrané, ale opravdu trefné. Rozhodně stojí za to proletět si její tvorbu alespoň v googlím vyhledávači. No a pak tu máme film. Tváří se to jako biografie, ale hned v prvních záběrech Vám otevřeně přizná, že je vlastně celý smyšlený a že je jen teoreticky možné, že se podobný příběh v životě Diane Arbus odehrál. V první moment mě to, přiznám se, trochu roztrpčilo. Ale jak děj plynul, přestávalo mi to pomalu vadit. Z filmařského hlediska jde o kus velice poctivé práce. Mám dojem, že při psaní scénáře si Erin Wilson opravdu poctivě nastudovala, jaká Diane Arbus byla – děj působí velice vyrovnaně a uvěřitelně. A velký podíl na tom má i Steven Shainberg, který téma určité posedlosti a prazvláštních mezilidských vztahů umí zpracovat velice přirozeně. Samozřejmě bez herců kvalit Nicole Kidman a RDJr by se tento film asi neobešel, nicméně film nestojí jen na nich. Ve výsledku je to velice zajímavá podívaná …

Roztomile úchylná romance... Upřímně jsem si nedokázal Maggie Gyllenhaal představit v takto smyslné roli (není to ten typ co by na první pohled působil eroticky), ale její obsazení rozhodně nebylo chybou - se svou rolí si dokázala poradit na výbornou ve všech fázích příběhu - ať už šlo o sebepoškozování, submisivnost, uspokojení z fyzických trestů či nervozitu z jejich odpírání, ve všech případech její herecký výkon dodává filmu punc opravdovosti. To samé se dá říct o hraní Jamese Spader, který na plátně se svým nutkáním bojuje bez zbytečného přehrávání. Chemie mezi ústřední dvojicí funguje na výbornou a neméně dobrá je psychologie. Výsledkem je výborný eroticko-romantický filmeček šmrcnutý trochou svérázného humoru, který se s tématem dokáže poprat i bez vyloženě explicitního obsahu (na full frontal dojde) ...

Sedmdesátkové akce mají své kouzlo. Narozdíl od šedesátkových akčních filmů už jsou hrdinové o něco drsnější a chladnokrevnější a narozdíl od osmdesátkových akcí jsou stále ještě trochu komplexnější - ještě to nejsou ty jednoduché přehnaně svalnaté mašiny na zabíjení, které přišly později. Navíc se to tehdy ani nepřehánělo s roztřepanou kamerou a se zběsilou akcí.

Imitation game těží hlavně ze zajímavé látky, perfektních hereckých výkonů a kvalitní řemeslné práce - filmu lze opravdu máloco vytknout a občasné prohřešky oproti reálným událostem jsou vcelku ospravedlnitelné. Už tady ale někdo zmínil, že chybělo něco dechberoucího, něco z čeho sednete na zadek a mě osobně některé události ve filmu přišly značně zjednodušené a povrchně zmíněné. Počítám v to i moment rozhodnutí zatajit rozluštění šifry i za cenu ztráty lidských životů. Na druhou stranu by pak pravděpodobně mnozí remcali něco o hraní na city... Film rozhodně stojí za shlédnutí - jde o více než adekvátní zpracování osudu natolik zajímavého člověka, jakým Alan Turing bezesporu byl. 89,9999999999%

Nightcrawler je dobrý film, ale nedostatků má dost. Docela pěkně vykresluje současnou situaci v médiích, ale vyprávění příběhu je hodně utahané - jsou filmy, kterým to sedne, ale tady to bylo už vyloženě příliš. Víc mě ale štvala emoční plochost - film je chladnej jako hlavní hrdina, ale rozhodně není tak mrazivý. Mám za to, že kdyby se dopilovalo pár scén tak, aby diváka skutečně šokovaly, dojaly nebo ohromily, film by objektivně poskočil tak o 10% nahoru. Takhle to vidím sice na 4*, ale jen s odřenýma ušima.

Narovinu přiznám, že mě Birdman v mnoha ohledech ohromil. Forma je jednoduše skvělá. Keaton s Nortonem (a taky s Emmou Stone) jsou báječní – trocha karikatury sebe sama, trocha hyperbolizace a přehrávání, ale hlavně spousta chemie. K tomu načernalý humor, kopa nadhledu a drobná nejednoznačnost … mám rád, když přijdu z kina a musím ještě chvíli uvažovat, co jsem to vlastně přesně viděl. Nejvíc mě ale ohromilo to, jak pozitivně na mě film působil, přestože děj byl spíše lehce depresivní…

Je to dobrý. Proč? Jednoduše proto, že si to na nic nehraje. Je to přímočará popkornová komedie založená převážně na vizuálních vtípcích, ale občas dokáže dostat svou neskrývanou (a nutno dodat, že i záměrnou) stupiditou diváka do kolen. Je super, že se dokázala sejít původní sestava - jak před, tak i za plátnem. Pokud jste měli původní film, nebo máte prostě rádi svérázný humor bratří Farrellyových, s největší pravděpodobností Vás paka Harry a Lloyd nezklamou ani s dvěmi dalšími křížky na krku ...

No ... přiznám se, že pro mě je tenhle film docela mindf*ck. Skvělá předloha s dokonalou režií v rukou zkušeného Davida Finchera. Všechno to spolu s výbornou psychologií postav vytváří docela neskutečný film. V momentě kdy si myslíte, že už je Vám vše jasné a jste si jistí co se stalo, přijdete na to, že je vše vlastně úplně jinak. V době kdy už tak nějak čekáte konec se zápletka teprve doopravdy rozjede - tempo vyprávění je pomalé, takže je to trochu zkresluje vnímání času (což je však ku prospěchu věci - všimli jste si jak málo informace se vlastně vejde do velkých rozmáchlých akčních filmů?). No a potom skvěle vypointovaný závěr, který Vás nechá sedět na zadku s otevřenou hubou a uvažovat co byste asi dělali v takové situaci Vy ... celé to ve mě zachovalo dojem "tiché brutality" - ne brutality fyzické, spíše po té psychické. Naprosto bezvýchodná situace, vylučující všechny možnosti volby ...

Jasně ... jsou to Jackass, je to jednoduchý humor, dost primitivní, chvílema nechutný .... ale nejsem takový pokrytec, abych zapíral, že jsem se docela bavil ...