Magyar

13. září, Rock Café http://www.youtube.com/watch?v=q0ZrF7taMHA&feature=player_embedded

Kdo jednou spatří Zoru, město, které se rozkládá za šesti řekami a třemi řetězy hor, nemůže na ni už zapomenout. Ale ne proto, že by jako jiná pamětihodná města zanechávala ve vzpomínkách nějaký neobvyklý obraz. Zora má tu vlastnost, že se vrývá do paměti bod za bodem, tak jak jdou za sebou ulice, domy v ulicích, dveře a okna v domech, i když nevynikají mimořádnou krásou nebo nějakými zvláštnostmi. Jejím tajemstvím je způsob, jakým pohled přebíhá po obrazech, které jdou za sebou jako v hudební partituře, v níž nelze změnit ani přemístit jedinou notu. Člověk, který zná nazpaměť, jak Zora vypadá, si v noci, když nemůže spát, představuje, že se prochází jejími ulicemi a vybavuje si pořadí, v jakém za sebou následují měděný orloj, pruhovaná plátěná stříška u holiče, kašna s devíti vodními paprsky, astronomova skleněná věž, stánek prodavače melounů, socha poustevníka a lva, turecké lázně, kavárna na rohu, příční ulice vedoucí k přístavu. Toto město, které nevymizí z paměti, je jako holá konstrukce nebo mřížka, do jejíchž políček si každý může rozmístit věci, které si chce zapamatovat: Jména slavných osobností, ctnosti, čísla, třídění rostlinstva a minerálů, data bitev, konstelace hvězd, části řeči. Mezi každým pojmem a každým bodem itineráře si pak může stanovit vztah podobnosti nebo kontrastu, který mu umožní okamžitě si je vybavit v paměti. Takže nejmoudřejší lidé na světě jsou ti, kteří znají nazpaměť Zoru.

Marně jsem však vážil cestu, abych to město navštívil: Zora, nucená zůstat bez pohybu a beze změny, aby se vzpomínka na ni lépe vtiskla do paměti, zchřadla, rozpadla se a zmizela. Země na ni zapomněla. 

(Města a paměť. 4.)