salalala

I po jedenácti letech naprosto bravurní film, který skvěle funguje a je dokonalou esencí Nolana. Ten si v komorním příběhu diváka vede tam, kde ho chce mít a rozehrává před ním famózní souboj dvou kouzelníků, z nichž jeden je talentovaný a druhý to má více vydřené, přesto si konkurují a vzájemně se trumfují. Je třeba být v pozoru po celou dobu, protože se tu toho děje hodně a všechno má na konci své lehce šokující a logické vysvětlení, které film dostane do úplně jiného světla a ukáže, že ne všechny postavy byly po celou dobu takové, jakými se zdály být. Stejně jako na začátku upozorní postava Michaela Cainea na tři fáze triku, tak i film má své tři fáze, během nichž všechno zapadne do sebe a naprosto odzbrojí. V hlavních rolích excelují záměrně excentrický Jackman a stejně tak záměrně chladný a minimalistický Bale, které výborně doplňují Michael Caine, Scarlett Johansson, Andy Serkis i civilní David Bowie. Vytknout tomuto filmu vskutku nemám co, protože jsem si pointu už nepamatoval a hodně mě překvapila i po těch letech. Nolan byl vždy génius, což v posledních letech už jen potvrzuje. 100 % PS: Závěrečný Jackmanův monolog o ohromení diváka, který zná pravdu, je dokonalou definicí všech Nolanových filmů.

Villeneuve je jeden z mála režisérů, který si za velké peníze může dovolit natočit v podstatě, co chce, čehož je Blade Runner 2049 zářivá ukázka. Od začátku na diváka dýchne pochmurná a depresivní atmosféra ne tak daleké budoucnosti a uchvátí ho majestátní a nádherné obrazy Deakinsovy kamery, která je naprosto famózní. V kombinaci s extrémně pomalým tempem dává dohromady výborný výsledek, v němž je na všechno tím pádem víc času, což je asi taky zároveň největší problém filmu. Jakožto pokračování legendárního a mnohdy kultovního snímku funguje film asi nejlépe, jak je možné, tj. nekopíruje ho, ale věrně rozvíjí některá témata, de facto navazuje na jeho atmosféru a nepůsobí nijak vynuceně, ba naopak má co nabídnout. Villeneuve nastoluje spousty otázek, z nichž na některé záměrně neodpovídá, nechává diváka vychutnat všechny motivy a k celému filmu přistupuje pietně, nikoli však bojácně, ale dává do něj svou osobitost i evidentní lásku k němu. Škoda, že se mu nepodařilo udělat z města budoucnosti dalšího hrdinu filmu, jako to zvládl Scott. Ryan Gosling je v hlavní roli velmi dobrý a potřebně úsporný, Ford nemá moc místa a pokračuje v aktuálním módu nerudných staříků, o ostatních včetně Leta nemá smysl cokoli psát, protože jsou ve filmu extrémně málo. Celkově pak zamrzí asi jen absence jakýchkoli emocí, již zmíněná přílišná délka a v závěru i několik logických lapsů. Celkově vzato ale jde o vynikající snímek, který do jisté míry nemá a v nejbližší budoucnosti asi ani nebude mít obdoby. 85 %

Hodně silné téma, které má potenciál na silný příběh. Fontaine si s ním poradila se ctí, přesto to občas trochu dře. Celý film asi nejvíc zabíjí jeho monotónnost, chybí mu zásadní dějový oblouk, protože po pár minutách se točí pouze kolem rození jednotlivých jeptišek, které je víceméně pořád stejné. Moc tomu nepomáhá ani extrémně pomalé tempo, které by někdy potřebovalo malinko zrychlit. Také ústřední konflikt mezi mladou sestřičkou a abatyší kláštera není úplně vytěžen a překvapivě dost vyšumí. Chápu, že Fontaine chtěla historii zachytit asi věrně, nicméně v rámci atraktivity a zajímavosti možná mohlo dojít ke střetu některé z jeptišek s abatyší (nebo ostatními jeptiškami). Každopádně tu ale nechybí potřebná atmosféra izolovaného světa kláštera, nejistoty končící války a také určitého strachu z nevyzpytatelného chování všech vojáků. Prvotřídní jsou též herecké výkony, mezi nimiž vyniká Lou de Laage, která je výborně civilní a v tom nejlepším slova smyslu nenápadná, i ostatní představitelky jeptišek jsou ale fantastické. Mezi všemožnými povrchními hollywoodskými kousky je Agnus Dei příjemným evropským osvěžením, které reflektuje bolestivou problematiku, jen je škoda, že autorka nešla trochu víc na dřeň a nevyčerpala úplný potenciál. 70 %

Peter Berg tady dost možná mnohé překvapí, protože je umírněný a hodně upozaděný, není to ale ke škodě věci. Od počátku jede v pomalejším tempu, v němž dává prostor seznámení se s postavami a téměř dokumentaristickému líčení toho, co se dělo před výbuchem a bezprostředně po něm. Po celou dobu udržuje atmosféru plnou napětí, které výtečně graduje od nenápadného začátku, kdy tušíme, co je ve vzduchu, až po dokonale zvládnutou přestřelku v závěru, která je syrově realistická, přitom krásně přehledná a adrenalinová. Jestli stojí něco za speciální vyzdvihnutí, je to určitě realističnost, s níž Berg vše vypráví a jasně tu zdůrazňuje, jak mocná jsou média a jaká je současná doba, kdy jediná chybička a jediné špatné podezření a spouští se totální peklo. Především z toho důvodu je pak chování všech postav naprosto pochopitelné a logické. K pozitivním dojmům určitě přispívá i minimalistická a neklidná hudba dvojice Trent Reznor, Atticus Ross. Vše dokresluje vydařené obsazení, v němž nikdo nevyniká, ale všichni se podřizují kolektivu, takže tu je velmi dobrý Wahlberg, civilní Goodman nebo výborný J.K. Simmons, v menších rolích pak potěší i Kevin Bacon a Michelle Monaghan. Jen je škoda, že expozice je přece jen až moc dlouhá a postav je tu zbytečně moc, díky čemuž pak film nepůsobí úplně kompaktně a sevřeně a také závěr je příliš patetický. To ale nic nemění na tom, že co se vyobrazení boje s terorismem týče, patří Patriots Day k tomu nejlepšímu za poslední roky. 70 %

Neskutečně tíživé drama o tom, co dokáže způsobit jedno vylhané obvinění od dítěte. Vinterberg zcela záměrně volí pomalý rozjezd, v němž nám představuje klíčové postavy, aby zhruba od poloviny zapnul ještě vyšší stupeň. Od té chvíle je totiž filmu takřka "nekoukatelný" pro svou syrovost a realističnost, která je děsivá, zároveň pochopitelná, ale pro pozorovatele, který ví, co se seběhlo, totálně nesnesitelná. Atmosféra je neskutečně hutná a depresivní, postavám nechybí motivace a všechno plyne sice pomalu, ale intenzivně. Vinterberg tu hodně nenásilně upozorňuje na to, jak jsou děti dnes absolutně chráněné, vždy se jim věří a rodiče bez jakýchkoli důkazů hází vinu na druhé, protože přece jejich potomek je tím nejsvatějším na světě a nikdy nelže. Naprosto fantastické jsou i herecké výkony, mezi nimiž vyniká geniální Mads Mikkelsen, z jehož scén v obchodě a kostele běhá mráz po zádech a vůbec jeho postava je napsaná naprosto dokonale a každý s ní může soucítit. Taktéž malá Annika Wedderkopp je vynikající, a v jejím nevinném vzhledu se skrývá cosi šibalského až prohnaného. Malinko mě možná mrzí to, že samotný závěr nebyl intenzivnější a ničím překvapující, nicméně byl rozhodně uspokojivý a uvádí diváka a hlavní postavu v nejistotu. SPOILER: Jako člověk obdivuju hlavní postavu, že po tom všem dokázala ve městě zůstat a se všemi se stýkat. KONEC SPOILERU. Jagten je i po pěti letech nejlepší film za poslední roky a konkurenci bude ve svých emocích, upřímnosti, realističnosti a lidskosti hledat jen těžko. 90%

V rámci současných trendů kinematografie asi ta nejlepší možná adaptace rozsáhlého románu, kterou divák mohl dostat. Ačkoli kouzlo knihy spočívá v prolínání několika časových rovin, ve filmu se snesitelnou stopáží to není možné, takže se tvůrci rozhodli román "rozpůlit" a první polovinu věnovat dětem, druhou pak dospělým. Jestli se Muschiettimu něco povedlo, je to zachycení typicky kingovské nostalgické atmosféry dětského světa, na jehož pozadí ale číhá velké zlo. Ruku v ruce s tím pak jde dokonalé obsazení dětských herců, kteří spolu přirozeně kooperují a tak nějak splňují čtenářské představy o Klubu nul, jak je ve filmu jejich spolek přeložen. Ke všemu ještě přispívá vydařený soundtrack, ačkoli jeho písničková část je možná až moc optimistická, což se k filmu vzhledem k jeho ději moc nehodí. Takový ten dětsky naivní humor, připomínky období prvních lásek a polibků, dlouhého léta, žabomyších válek mezi staršími a mladšími tu funguje perfektně a celkově vztahy mezi postavami jsou výborně vykreslené. Skarsgard je potřebně děsivý, i když možná mohl trochu víc přitlačit na pilu, nicméně v rámci možností si stěžovat opravdu nelze. Je asi škoda, že Muschietti obecně až moc spoléhá na lekačky (i když některé jsou vynikající) a nejde víc do dusnější atmosféry a celkového děsu, protože výsledek pak mohl být ještě lepší. Vadí také, že z filmu není cítit ona osudovost, která je snad na každé stránce knihy, tudíž zůstává v divákovi pocit, že tu trošku něco chybí. Dojem malinko kazí konec, který je až moc na efekt, i když na druhou stranu obsahuje emočně asi nejsilnější scénu z celého filmu, taktéž stopáž asi měla být o pár minutek kratší. Jako kingovská adaptace ale film uspěl prakticky po všech stránkách a rozsáhlý román zatím převádí na plátno důstojně. Opravdovou zkouškou pro režiséra ale bude až kapitola druhá, v níž už nebude moci spoléhat na nostalgii a roztomilé dětské špičkování, ale bude muset pracovat s čirou hrůzou a hutnou atmosférou, čehož se trochu bojím. 80%

Typicky millerovské drama je naprosto brilantní a má hodně blízko k pozdějším dílům Davida Finchera. I Bennett Miller v něm záměrně šetří emocemi, které zcela potlačuje, aby na konci došlo k něčemu, co je naprosto nečekané a šokující, o to víc ale působivé. Vše vypráví v hodně pomalém tempu, v němž vytváří čím dál víc houstnoucí atmosféru, která je s příchodem Davea na farmu hodně nepříjemná a napětí mezi postavami je ve filmu cítit až geniálně. K cílenému efektu pomáhá jednak naprosto minimalistická hudba, především ale vynikající výkony ústřední trojice - Tatum hraje opravdu výborně, nepřehrává a některé vyhrocené scény zvládá s přehledem, podobně je na tom vlastně Ruffalo, po němž se chce jen to, aby byl civilní a nestrhával na sebe veškerou pozornost, což se mu daří, největším trumfem je ale Carrell, který člověka, který nedává najevo jakékoli emoce a je těžké se v něm vyznat, ztvárnil dokonale a mrazivě, po jindy bláznivém komikovi není ani stopa. Všechno dohromady dává zajímavý celek, jemuž škodí snad jen přehnaná délka a také to, že závěrečná scéna není datovaná, protože může působit tak, jako by se stala bezprostředně po skončení olympijských her. Foxcatcher je hodně nenápadné, ale dost působivé drama, které ve druhém plánu může trošku podhalit to, proč chtějí být mnozí miliardáři spojováni se sportem. 85%

Absolutně chápu, proč o zfilmování románu usiloval Scorsese sedmnáct let a je vlastně dobře, že k tomu došlo až ve chvíli, když je mu přes sedmdesát. Silence je pomalé a filozofické drama o pochybách o vlastní víře, o ceně, kterou za ni zaplatit, i o tom, že některé kultury zkrátka nikdo nepředělá, i kdyby se rozkrájel. Stejně tak je to o tom, že člověk může něco popřít navenek, ale uvnitř svůj názor nezmění. Scorsese pokládá hodně otázek, ale odpovědi nenabízí, protože ví, že to nemá cenu a nechává diváka, aby si svou cestu našel sám. Pomáhá si opravdu skvostnou Prietovou kamerou, která jen dotváří zvláštní meditativní atmosféru a místy zabírá opravdu nádherné obrazy, navíc nechybí hned několik silných scén (povětšinou ty s exekucí). Pozorouhodná je i práce se zvukem, který je po většinu času utlumený a nevýrazný, chvílemi ale přebírá vedoucí úlohu a hlasité cvrkání brouků najednou vytrhne z klidné atmosféry. Vyzdvihnout ale určitě zaslouží fenomenální Andrew Garfield, který tu ztvárnil asi nejlepší roli své kariéry a je s podivem, že ho nikdo neocenil, protože se vyhýbá jakémukoli přehrávání a je naprosto přirozený a skoro autentický, jeho občasná podoba s Ježíšem určitě není náhodná, Scorsese si tu vůbec se symboly pohrává naprosto famózně. Driver ani Neeson už tak výrazní nejsou, to ale i proto, že tu nemají tak velký prostor. Filmu vytýkám jen a pouze přehnanou délku, která mohla být klidně o půl hodiny kratší, protože hodně situací se tu opakuje, na druhou stranu je mi ale jasné, že Scorsese film natočil přesně tak, jak chtěl, takže mu to nelze vyčítat. Silence není film pro každého a velmi snadno nad ním lze mávnout rukou, pokud ale máte jen trochu otevřenou mysl a rádi přemýšlíte o věcech, které nejdou uchopit, je to přesně pro vás. Vynikající zážitek. 80 %

Při hodnocení se ve mě bije fanoušek Slavie a filmový divák. Z prvního pohledu samozřejmě film zaslouží plný počet, protože je v něm plno historických momentů, na které nelze zapomenout (především postup do Ligy Mistrů a běžící Standa Vlček), tři tituly v éře samostatné ligy a několik zajímavostí, o nichž jsem vůbec nevěděl (třeba Burianův truc přestup do Slavie). A nesmím zapomenout ani na podmanivý komentář velkého slavisty Jana Kačera. Druhý pohled by ale chtěl trochu delší stopáž a trošku víc informací, protože někdy jsou časové skoky příliš velké a o některých letech se vůbec nemluví. I nezasvěcený divák se z filmu ovšem dozví to nejpodstatnější - kdo ze známých umělců fandil Slavii, jak ji soudruzi nenáviděli a protlačovali dělnickou Spartu, které hvězdy za ni hrály atd. Jen je malinko škoda, že snímek končí v nepříliš lichotivé situaci, kdy klubu hrozí insolvence a žádné velké úspěchy neslaví, na druhou stranu právě konec může působit jako varování a memento. Pro každého fandu mužstva se sešívanou hvězdou na srdci a těmi nejkrásnějšími dresy je tohle jednoznačná povinnost a určitě by film unesl delší stopáž. Je mimochodem paradox, že takhle kvalitní dokument o fotbalovém klubu natočí ženská režisérka. 80%

Sausage Party je vlastně úplně typický film z dílny Rogenovy party. Má originální nápad, který je v tomhle případě fakt zcela netradiční a zábavný, jenže mu úplně chybí dramaturgie a nějaká sebereflexe. Na jednu stranu tu jsou nápadité a nekorektní vtipy o náboženství, politice a různých kulturách, na té druhé tu ale nechybí hluchá místa, kterých je na tak krátkou stopáž až moc. Animace je příjemně nedokonalá a jednoduchá a k celkovému ladění filmu se dokonale hodí, oceňuji, jak si tvůrci dokázali vyhrát s různými druhy potravin a opatřit je jednotlivými přizvuky. Závěr filmu je vskutku jak z jiné dimenze a je jasné, že v každém bude vyvolávat jiné pocity, mě osobně nevadil a naopak mi přišel vtipný. Je opravdu škoda, že na jeden dobrý vtip připadají dva až tři průměrné a tempo není vlastně vůbec strhující a celé se to tak nějak vleče. Je víceméně jasné, že režijní vklad Vernona a Tiernana byl asi minimální a důležitější byly příběh a dialogy, které asi budou opět improvizované. Sausage Party už kvůli svému pojetí stojí za vidění a některé momenty (ano, zejména závěr) jsou nezapomenutelné a v dnešní době je fascinující, že si je vůbec někdo dovolí natočit, k lepšímu výsledku ale filmu chybí soudržnost a lepší příběh. Pohled na nákupy v supermarketu se ale rozhodně po zhlédnutí změní. 60%