salalala

Tarantinovo filmové vyznání a taková melancholická vzpomínka na dobu, která už se nikdy nevrátí. Slavný autor skládá poctu poctivým hollywoodským filmům, na nichž vyrůstal, a které jsou dodnes základním kamenem moderní kinematografie a vůbec nevadí, že evropský divák pravděpodobně většinu odkazů nepozná. Tenkrát v Hollywoodu možná hapruje celkovým příběhem, není úplně soudržné a je plné zdánlivě nesmyslných odboček. Ano, film by se bez nich jistě obešel, jenže bychom přišli o naprosto famózní scény (souboj Pitta s Brucem Lee, naklíčování DiCapria do Velkého útěku), které jsou tím nejzábavnějším, co nabízí. Je sympatické i to, že tvůrce nejde naproti divákovi a vzhledem k pomalému tempu vyprávění a oněm odkazům je až antidivácký, zvláštním způsobem to nicméně funguje. Naprosto úchvatné pak jsou atmosféra, která je nostalgická, pohodová, v určitých částech ale také hodně hutná a skoro temná, a fantastický soundtrack. DiCaprio s Pittem jsou výteční a funguje mezi nimi poctivá chlapská (nikoli však homo) chemie a jejich společné scény jsou absolutním vrcholem, Margot Robbie sice tolik prostoru nemá, její roztomilost, charisma a specifická krása se ale nedají přehlédnout. Ostatní velká jména se objevují spíše v epizodních rolích, jsou ale podobně výborná, ačkoli prostoru mají hodně málo, což je možná škoda. Samotné finále pak je klasickou tarantinovskou jízdou, která je brutální stejně jako extrémně humorná a vtipná, především je ale dost nečekané a pro někoho může být až šokující. Once Upon a Time in Hollywood asi není tak působivý jako předchozí Tarantinovy počiny a asi by mohl být o něco kratší a svižnější, ale opravdu na tom v tomto případě tolik záleží? 80 %

Solidní thriller artovějšího ražení, který ale nevyužívá svůj veškerý potenciál. Když se u jednoho filmu sejdou jeden z nejzajímavějších a nejosobitějších tvůrců současnosti Steve McQueen a asi nejlepší současná ženská spisovatelka Gillian Flynn, člověk by čekal pecku, která ho uzemní na pár dní dopředu. Leč nestalo se tak a výsledkem je "jen" nadprůměrná žánrovka, která řeší příliš motivů a málokteré z nich uspokojivě uzavře. Musí se nechat, že napsaný je film výborně a nějak takhle by to asi vypadalo, kdyby se čtyři obyčejné ženy rozhodly, že provedou velkou loupež - nic nejde, jak má a ti zkušenější jsou o krok před nimi. Jejich postavy jsou navíc v rámci možností docela slušně propracované a nechybí jim motivace. Podobně je na tom i režie, která je výborná a střídá dlouhé záběry s dynamickou a syrovou akcí, která nepostrádá adrenalin. Dojem ale kazí roztahané tempo a velké množství dialogů, které pak ústí v dlouhou stopáž, která měla být o takových dvacet minut kratší, aby snímek působil sevřeněji. Ve slabších chvílích ho ale drží herecké výkony, které jsou výborné a vládne jim Viola Davis, stejně tak ale Michelle Rodriguez a Elizabeth Debicki jsou velmi dobré, z mužů nejvíce zaujme Daniel Kaluuya, ostatní jsou sice spolehliví, jenže mají hodně málo prostoru, na němž nemají šanci předvést něco výjimečného. Widows tak je ve výsledku film, který neurazí, potěší svou jinakostí a osobitostí, trochu ale doplácí na divácká očekávání a asi ambicióznější příběh, než by bylo záhodno. 70 %

Strašně zvláštní počin, jehož extrémně rozlišná hodnocení hovoří o všem. Je z něj znát, že David Robert Mitchell má nakoukáno hrozně moc filmů a chce jim vzdát poctu. Od začátku uvádí diváka v nejistotu ohledně děje a moc toho neodkrývá, místo toho se soustředí na mnoho odkazů, symbolů a nejspíš i citací z některých klasických hollywoodských filmů. Jeho silná stránka spočívá v režii, protože atmosféra určitého tajemna a konspirace funguje výborně a stejně tak uchvacující jsou kamera, hudební doprovod a některé scény, které jsou aranžovány a natočeny tak, že jsou silně ironické, zároveň ale mají svůj skrytý význam. Slabiny pak jsou v Mitchellovi jako scenáristovi, protože publiku nijak nepomáhá a vzhledem ke zbytečně roztažené stopáži se mu děj rozmělňuje, je v něm spousta nepodstatných odboček a mnohdy se v něm vlastně ani nic neděje a scény jsou o pocitech, atmosféře a jejich precizním zachycení. Andrew Garfield je v hlavní roli velmi dobrý, leč někdy je převálcován autorem a stává se nevýrazným, ostatní už mají spíše epizodní roličky, v nichž nemají šanci toho moc předvést. Under the Silver Lake je vskutku osobitý snímek, který má spousty chyb, je velmi těžko interpretovatelný a potřeboval by lepší a svižnější tempo, jednoznačné odstřelení si ale úplně nezaslouží, protože je ve výsledku dost sympatický svou jinakostí. 70 %

Ve své podstatě klasické žánrové béčko na severský způsob. Moland moc dobře věděl, co točí a nemůže tedy lákat na nějaký promyšlený příběh, ba naopak. Na víceméně předvídatelný scénář však nalepuje drsnou severskou atmosféru, pomalejší tempo, místy brutálnější akci a decentní humor (jméno hlavní postavy Dickman je výtečným vtipem), který je někdy trochu načernalý. Vše oživil výborným a nevypočítatelným záporákem, který je také na hraně parodie. V hlavní roli uchvátí civilní Skarsgard, jehož "tatíkovatost" se sem náramně hodí, ke konci pak vládu přebírá famózní Bruno Ganz jakožto hlava srbské mafie, za pozornost určitě stojí někdy záměrně přehrávající Hagen, jehož záporák je stejně tak děsivý jako zábavný. Pravda je, že od severského filmu by jeden asi čekal trochu větší depresi, divnější a zvrhlejší humor a vzhledem k českému názvu i nekompromisnější akci, to se ale bohužel nekoná. Trochu zamrzí, že příběh není přece jen propracovanější a sem tam se v něm objeví nějaké ty nelogičnosti a nesmysly a hlavnímu hrdinovi vše prochází přece jen až moc snadno. Na jednou pokoukání ale Kraftidioten funguje báječně a dokazuje, že kvalitní žánrová béčka, která si na nic nehrají, se netočí jen v Hollywoodu. 70 %

Jeden z nejbizarnějších filmů poslední doby je zároveň dost působivý a naprosto fascinující. Ari Aster má evidentně smysl pro extrémně a brutálně černý humor, protože mnoho scén je tímto způsobem vtipných. Stejně tak se mnoho scén ocitá na hraně parodie, ale Aster je ustál, do kontextu děje přesně zapadnou a jen dotváří hutnou atmosféru, která funguje od prvních minut a výrazně jí pomáhá i umístění do odlehlé a nádherné krajiny severu Evropy. Navíc vypráví velmi pomalu, aby divákovi poskytl šanci proniknout do nitra psychicky zcela zničené a rozhozené hlavní hrdinky, což se mu daří a její vnitřní utrpení je chvílemi až nesnesitelné. Ona vůbec veškerá psychologie je propracovaná do nejmenšího detailu a snad každá postava má alespoň minimálně načrtnutou motivaci, čímž se divákovi dostává blíž. Naprosto precizní je také režie, protože explicitní scény, kterých tu není tolik, se dějí jako by mimochodem, o to působivější a nečekanější pak jsou. Hororové zařazení filmu není úplně přesné, spíše jde o psychologické drama s občasnými hororovými prvky. Naprosto fantastická pak je ústřední Florence Pugh, z jejíhož výkonu mnohdy běhá mráz po zádech, fantasticky se ale povedlo i obsazení všech vesničanů, kteří splňují onu představu "smějících se bestií". Jestli něco k dokonalosti chybí, je to asi údernější a působivější konec, který je sice trochu podvratný a zlomyslný, postrádá ale nějakou katarzi a možná i něco pro diváka uzemňujícího. Midsommar je každopádně naprosto fenomenální a syrová záležitost, na níž je třeba být připraven, a která dokazuje, že ta největší hrůza se může odehrávat za bílého dne mezi rádoby přátelskými lidmi. 90 % PS: Jeden z mála současných filmů, který přímo vybízí k dalšímu zhlédnutí.

Rodriguez se pod produkčním dohledem Jamese Camerona hodně umírnil a výsledku to jedině prospělo. Alita: Battle Angel je hodně příjemný film, který odkazuje k devadesátým létům, bohužel toho ale o moc víc nenabízí. Atmosféra postapokalyptického světa tu funguje velmi dobře, Rodriguez tragédii, která se stala, jen naznačuje, v čemž je také její kouzlo a naplno využívá dnešních digitálních technologií a na prostředí si dává hodně záležet. S tím souvisí i výborné akční scény, které jsou propracované do nejmenšího detailu, je na nich znát poměrně štědrý rozpočet i to, že Rodriguez v nich mohl dát průchod svým béčkovým kořenům, protože vzhledem k tomu, že se tu mezi sebou bijí roboti, si mohl dovolit jejich těla různě usekávat a půlit. Body přidává i hodně sympatická Rosa Salazar v titulní roli, na níž nejvíc upoutají výrazné oči, po celou dobu je ale výborná a snesitelně naivní, což se ale k příběhu hodí, za zmínku určitě stojí i civilní Waltz, který zase jednou nehraje záporáka, upoutá určitě i suverénní a minimalistický Mahershala Ali. Škoda jen, že tempo je nevyrovnané a někde v polovině stopáže se snímek vleče dost pomalu a začíná se opakovat, taktéž příběh mohl být propracovanější a promyšlenější, protože v této podobě působí jen jako upoutávka na něco mnohem atraktivnějšího, co ale nejspíš nikdy nevznikne. Potenciál onoho světa nahoře je totiž obrovský. Alita: Battle Angel je ve výsledku nenáročná a příjemná záležitost, která je ale trochu povrchní a své možnosti vůbec nevyužívá. 70 %

Dosud nejlepší díl z celé série o Oddělení Q a pranic nevadí, že knihy se drží jen velmi volně a na všechny vedlejší zápletky naprosto rezignuje. Boe od začátku udržuje hutnou a nepříjemnou atmosféru čehosi, co bude asi větší, než by bylo záhodno a co hrdiny zavede do temnoty lidské zvrácenosti. Pomáhá mu i svižné tempo, které odsýpá a uhání dopředu, co to jde. Ocenit se musí i vyváženost decentní akce, která není opulentní a přehnaná a detektivní stránky, která dává smysl a je v ní jen minimum nelogičností. Výtečné jsou i výkony ústřední trojice - Nikolaj Lie Kaas je famózní a je úplně jedno, že z Mørcka dělá ještě většího sociopata a podivína, než jakým je v předloze, Fares Fares je jako Assad vynikající, stejně tak Johanne Louise Schmidt jako Rose, ačkoli i její postava je oproti knize úplně jiná a působí nejnormálněji ze všech. Pozitivem budiž i jemný sociální přesah, který do současné situace přesně zapadne, není ale nijak zdůrazňován, takže i za pár let bude působit úplně stejně. S blížícím koncem se tvůrci uchylují k nejrůznějším klišé a trochu na sebe vrší nesmysly, to ale v rámci famózní práce s napětím až tolik nevadí. Journal 64 je hodně nenápadný, o to ale působivější počin, který patří k tomu nejlepšímu, co bylo letos v našich kinech k vidění. 90 %

Do dvou třetin vesměs výborná záležitost, která skvěle buduje atmosféru a vysloveně navnazuje na další sledování. Peele od počátku pracuje se zajímavou zápletkou, rozehrává jakousi tajemnou událost a pomalejším tempem postupuje vpřed. Vypomáhá si výborným soundtrackem a houstnoucí atmosférou, která diváka vtáhne. Postupem času se ale stává obětí vlastních ambicí, protože s onou zápletkou, která je originální, nemá divák strach o postavy, neboť neustále čeká, jak se vše vysvětlí. A pointa je totálně neuspokojivá a dost "na sílu". Peeleovi bohužel nestačí jedno vysvětlení, ale pouští se ještě do dalších rádoby šokujících závěrů, které vše jen zamotávají, hlavně ale ubírají všemu smysl a jakousi vnitřní logiku. Těžko pak říct, zda měl být film společenskou satirou, podobenstvím nebo jakousi alegorií. Pokud chtěl Peele naznačit, že největším nepřítelem je člověk sám sobě, mohl to udělat jednodušeji a v tomto případě možná i doslovněji, protože poslední třetina je dost špatně pochopitelná. Jestli něco filmu výrazně chybí, je to více humoru (scéna, kdy začne hrát Fuck Tha Police, je de facto osamocená), kterého je tu opravdu zoufale málo a těch pár dialogů to nezachrání. Stejně jako rozporuplné pocity nezachrání výborné obsazení v čele s výtečnou Lupitou Nyong´o (za zmínku stojí ale i oba dětští herci) a několik krvavých scén. Us je typickým příkladem chytré žánrovky, která se stala obětí svých ambicí a možná i lehké nabubřelosti svého tvůrce. 60 %

Překvapivě inteligentní a pohodová dramedie od krále hollywoodských buranských komedií. Peter Farrelly v The Green Book ukazuje, že dokáže natočit citlivou a divácky hřejivou podívanou o nesmyslnosti rasismu, lidských předsudcích a o jednom na svou dobu netradičním přátelství. Z celého snímku čiší dost pohodová dobová atmosféra, která je ovšem čas od času narušena právě oním všudypřítomným rasismem a naprosto nepochopitelnou diskriminací lidí, kteří nic neprovedli. Velkým překvapením je i to, že po celou dobu funguje humor, který se nikdy nesníží k prvoplánovostem, lacinostem, natožpak k nějakým fekálním výkřikům, což je tedy u Farrellyho filmů skoro zázrak. Výsledku pak pomáhá i příjemná hudební složka, která rozhodně není tím hlavním, ale celkovou náladu krásně dotváří. Samostatnou kapitolou pak je obsazení, protože lépe asi vybrat nešlo - Mahershala Ali je zcela přesný a vnitřní boj a samotu své postavy ztvárnil naprosto precizně, Viggo Mortensen si zase svého lehce buranského rváče viditelně užívá, mezi oběma navíc funguje perfektní chemie a jejich společné scény, kdy jeden ovlivňuje druhého, stejně jako jejich naprostý povahový protiklad je radost sledovat. Ano, můžeme snímku vytýkat předvídatelnost, určitou prvoplánovost, malinko přetaženou stopáž a možná i to, že se ve druhé polovině cyklicky opakuje, to by ale k němu nebylo úplně fér, protože jistá režie a ona atmosféra si to nezaslouží. 70 %

Na mainstream trochu divné, na Lanthimose překvapivě umírněné drama, v němž fascinuje to, jak řecký tvůrce dokázal vybalancovat onu hranici mezi "přijatelným" a "bizárem" tak, aby bavil většinu diváků a byl přístupný. Od první chvíle vyniká fantastická dobová atmosféra a hodně zajímavá "pokřivená" kamera, která někdy vysloveně kouzlí. Výprava tedy není nijak opulentní, přesto bohatě stačí k dotvoření autentického dojmu. Favoritka je ale především o břitkých, někdy ironických, sarkastických až černohumorných dialozích a naprosto precizní psychologické drobnokresbě tří žen, z nichž jedna je pravděpodobně psychicky nemocná, nevyrovnaná a hodně slabá a zbylé dvě jsou nekompromisní manipulátorky, které pro vlastní úspěch udělají cokoli a nestačí jim, když jedna druhou porazí, ale musí ji i ponížit. K tomu přispívají i dokonalé herecké výkony, z nichž přece jen trochu vyniká Olivia Colman, jejíž proměna je fascinující, stejně tak ale Emma Stone a Rachel Weisz jsou bezchybné a z jejich vzájemných konfrontací mrazí. Hodně netradiční je i to, že muži jsou zcela upozaděni a jejich role spočívá jen v karikaturním glosování. Je asi fakt, že film mohl být kratší, často se opakuje a nepřináší nic nového, oproti jiným historickým dramatům je ale silně nekonvenční, a i přes značnou tvůrčí umírněnost je na něm znát, že ho točil někdo, kdo "normální" kinematografii nedělá. 80 %