Vodou

Když jsem odcházel z kina, tak jsem skoro nemohl mluvit, vlastně nechtěl, nemohl. Tolik krásy v jednom filmu, která je samozřejmě spojená s bolestí. Chvílemi jsem nevěděl na co se těšit víc, na scény o vzniku světa, nebo sledovat rodinu. Slova, zvuky, obraz, všechno plyne jako nějaký živelný proud... 3 komentáře pod čarou: - část kina se k filmu po projekci chovala ironicky, sarkasticky - to mě mrzelo. - jsem rád, že Brad Pitt natočil po Tarantinovi takovýhle film, a ještě mu pomohl ke vzniku. - film stříhalo asi 5 střihačů....

Charlotte Gainsbourg je skvělá herečka.

Musím popsat jednu scénu: hrdina, znaven a vyčerpán, s posledními silami vyleze do okna krásné ženy. Ona leží v posteli, oblečena jen do noční košile. S noblesou ho požádá, aby chvíli počkal. On, na pokraji sil, vyleze zpátky za okno. My se koukáme na slečnu, jak se v pokoji převléká, on dlouho visí za oknem, ...na pokraji sil. A takovýchto detailů je ve filmech Karla Zemana mnoho. (možná, že tenhle komentář smažu).

film nebo jakási meditativní báseň, která na Vás dolehne s prvním a zároveň posledním závěrečným titulkem, a velmi silně

Kdybyste někdo chtěl vědět o čem ten film je, dal by se děj shrnout do tří vět, možná čtyř. A to téma by se mohlo zdát tak moc jednoduché, že by člověk ani neměl důvod se na takovýto film koukat. Film má ale svou velkou originalitu. Je hravý, lehký. Natočen na jakési rovině intuice. Zachycuje dobu, přitom v sobě nese prvky stylizace. Zapomenutý film české nové vlny. František Daniel učil v Americe na filmové škole, a ovlivnil Davida Lynche a Terence Mallicka. A taky mám pocit, že dokázal, stejně jako Evald Schorm využít jakési české nátury k vyjádření pocitů, aniž by člověka jako takového nějak snižoval. Nádherná je scéna, kdy se dívka poznává.... Rozhodně to není film a tom, jak vypadaly bazény, anebo modely plavek. To opravdu ne.

Vlastně je těžké hodnotit nějaké další filmy bezprostředně po Návratu ztraceného syna. Doufám, že to Jim Jarmusch neodnese, ale myslím, že ne.... Jak popsat ten pocit, který mi tu a tam při sledování tohoto filmu odcházel. Jako kdyby se ty jarmuschoviny každou další povídkou ztrácely. Postupně mizely. Proto už mě ta třetí povídka tolik netěšila.(zase si říkám, jestli ten Tarantino, jestli ho ta třetí povídka k tomu Pulp fiction trochu neinspirovala).

Ta nespoutanost a svoboda a hravost je příliš, příliš chtěná. Vadilo mi to. Musím ale říct, že mnoho záběrů Spielbergovi dýchalo - což nemyslím vůbec ironicky, vzhledem ke kvalitě, v které jsem ten film viděl. Ale, že jsou vypravěčsky kulaté.

Naopak. Zdálo se mi, že jsem celou dobu svázaný v dlouhých záběrech a že z nich není cesty ven, ani na chvíli. Tím nemyslím tísnivou atmosféru filmu. Myslím tím příznačnou uzavřenost otevřeného vnímání filmu.

Když má americký film všechno, co má americký film mít.

Viděl jsem ten film, už je to dlouho, dlouho. Ale pořád se ke mě jakýmsi způsobem vrací, tak proto.