Alexandr Batrov

Alexandr Sergejevič Batrov se narodil do námořnické rodiny. Od svých 15 let musel kvůli smrti otce těžce pracovat. Učil se na kováře a zámečníka, byl plavčíkem na plachetnicích, později byl zaměstnaný v přístavu a loděnicích. Na moře definitivně odešel v roce 1926, kdy se převážely lodě z Archangelska na Černé moře. Jako námořník dálné plavby navštívil mnoho zemí a ze svých cestovatelských zážitků čerpal ve své pozdější tvorbě. První krátké povídky publikoval ve svých dvaadvaceti letech. Do Svazu spisovatelů byl po krátkém kandidátském období přijat v r. 1935. První román publikoval o rok později.

Po napadení Sovětského svazu se přihlásil do armády jako dobrovolník a v září 1941 odešel na frontu. Byl válečným korespontentem, účastnil se obranných bojů za polárním kruhem, na vlastní kůži zažil „mlýnek na maso“ u Rževa. Osvobozoval Smolensk či Vitebsk. Je nositelem medailí „Za bojové zásluhy“, „Za vítězství nad Německem“, „Za obranu Zapoljarja“, obdržel „Řád Vlastenecké války“ 2. stupně a další. V květnu 1944 byl převelen z fronty na Daleký sever. Záhy po skončení války se vrátil k psaní – v srpnu 1945 byl na žádost Svazu spisovatelů uvolněn ze společnosti Sevmorpuť spravující dopravní cestu kolem břehů Severního ledového oceánu a přesunul se na jih do Oděsy.

Napsal více než 30 knih (většinou šlo o sborník kratších příběhů) svázaných s mořem a určených zejména pro mládež, některé z nich (např. „Něrazlučnyje druzja“, „Zavtra – okean“, Ty moloděc, Anita“) byly zfilmovány, mnohé byly přeloženy do cizích jazyků (česky vyšel v r. 1956 „Náš přítel José“). Je dvojnásobným nositelem ocenění za nejlepší dětskou knihu. Zemřel v Oděse a na domě, kde strávil posledních dvanáct let, je ukrajinsky psaná pamětní deska.

chamonix