Viktor Jablonskij

Viktor Petrovič, rodným příjmením Zajkin, pracoval po dokončení školní docházky ve státní správě. Tehdy se, v roce 1916, seznámil s básníkem Sergejem Jeseninem. Do bojů světového konfliktu se zapojil až v řadách Rudé armády během občanské války (1918– 1921). Utrpěl zranění, následkem kontuze trpěl epilepsií, onemocněl tyfem. Od roku 1923 byl členem Vachtangovského divadla a vedle toho pracoval jako funkcionář odborového svazu umělců. Přesto v roce 1925 oznámil úmysl ukončit členství v komunistické straně, protože se „cítil balastem“. K tomuto kroku nicméně nakonec nedošlo.

Od konce 20. let točí v leningradských filmových studiích a záhy získává i svou první hlavní roli. V Razgromu je jako představitel velitele partyzánského oddílu oceňován nejen kritikou a diváky, ale i autorem literární předlohy filmu. I v dalším revolučním filmu, prvním zpracování příběhu legendárního velitele Čapajeva, se Jablonskij ucházel o hlavní postavu, ale – nejspíš to má souvislost souvislosti s nadcházejícími událostmi – nakonec hrál jen epizodní roli bílého kozáka. V únoru 1935 byl totiž po anonymním udání na jeho údajné nesprávné hodnocení vraždy Kirova vyloučen ze strany a vysídlen z Leningradu. Tím byla definitivně přerušena kariéra úspěšného herce, kterému nicméně ve stejné době šel do kin další film, kde hrál hlavní roli (Puť korablja).

Několik následujících sezon strávil v Rostově na Donu, ale v předchozích letech po sobě zanechal natolik výraznou stopu, že na něj přátelé nezapomněli a usilovali o rehabilitaci jeho jména. V souvislosti s tímto se zmiňuje především právě autor úspěšného Razgromu A. Fadějev. Na sklonku 30. let byla nakonec Jablonskému opět plně navrácena občanská práva a byl mu umožněn návrat do města na Něvě. Jenže to už byl předvečer Velké vlastenecké války.

Když Němci přepadli Sovětský svaz a dostali se až pod Leningrad, odmítl se herec Jablonskij evakuovat a vstoupil do dobrovolnických oddílů. Padl během obranných bojů nedaleko Gdova.

chamonix