Vladimír Horák

Narodil se v roce 1925 v Užhorodu v rodině českého legionáře a majitele trafik na Podkarpatské Rusi. Když v roce 1946 nastoupil ke studiu fakulty žurnalistiky, byl jedním z pěti tisíc přijatých převážně dělnických studentů. Pro tak velké množství posluchačů se muselo přednášet v cirkusovém stanu.

Když za čtyři roky promoval, zbylo jich v ročníku padesát. A protože žurnalistika podle názoru bystrých komunistických reformátorů jistě nějak souvisí s obchodem, spadala tato fakulta pod Vysokou školu obchodní. Pozdější filmový a televizní režisér tak získal titul inženýr. Asi inženýr žurnalistiky.

Na vojně byl na základě konkurzu převelen k Armádnímu filmu (ČAF), kde zůstal pětadvacet let. Ve dvě hodiny ráno 21.srpna 1968 byl probuzen spojkou. Na letišti v Ruzyni se to ráno shromáždili všichni armádní režiséři a kameramani a v týmech začali natáčet začínající okupaci Československa. Nesměli domů, pracovali v terénu jako frontoví zpravodajové. Později byly všechny natočené materiály uzamčeny na další dvě desetiletí do trezoru. Na školení marxismu-leninismu rozdával Vladimír s přáteli papírové pytlíky na zvracení. Když odmítl podepsat souhlas s tzv. vstupem spřátelených vojsk, když odmítl spolupráci s StB, byl vyhozen.

 

Po listopadu 1989 byl Vladimír Horák osloven vedením tehdy ještě existujícího ČAF a z trezorových materiálů sestříhal dokument o okupaci 1968 pod názvem Konec experimentu. Tento snímek úžasné výpovědní hodnoty získal řadu ocenění především v zahraničí.

Vladimír postupně absolvoval obecnou školu, střední obchodní akademii, vysokou školu, učil se mlynářem a modistkou (maminka měla v Příbrami salon), vyučil se knihkupcem, nakladatelem a papírníkem. Navzdory tak rozsáhlému záběru po dvacet normalizačních let nemohl najít zaměstnání. Psával pod pseudonymy, tak či onak připravil na tři sta krátkých filmů.

V letech 1990 až 1992 natočil v Československé televizi sérii dokumentů, věnovaných trampingu, vodáctví a sportu na osadách. Tehdejší šéfredaktor sportovní redakce ČST Jan Dobiáš mu dal kontakt na muzikanta, kreslíře a trampa Marko Čermáka. Sešli se na Brdech v kytínské hospodě – Marko s Paběrky ve striktně zeleném, Vladimír s červeným batohem. Avšak spřátelili se a zůstali kamarády dodnes. Vladimírovi tak začala další etapa života.

Devadesátiletý režisér stále občas točí – má svou digitální kameru a doma digitální střižnu. Zabývá se počítačovou grafikou, miluje techniku, hraje na mandolínu všude, kde se dá. S osadou Paběrky, jejímž je dnes členem, a s dalšími kamarády jezdí na vodu, na čundry, spává pod širákem, chodí podle GPS, měsíc putoval se stanem po Aljašce a každý rok se těší na zimní čundry na Brdech. Pro potřeby natáčení byl před časem ochoten seskočit padákem nebo projet se na vodních lyžích. Nemá čas. Když jsme si domlouvali schůzku, trochu jsme narazili na problém. V navrhovanou dobu totiž Vladimír pravidelně chodí plavat do Podolí. Na vizitce má vedle jména a adresy i souřadnice, to kdybyste šli k němu do Košíř na návštěvu.

Každý podzim vyráží na Old Boys Expedition. Několik desítek trampů kolem Mikiho Ryvoly, vesměs ve věku 60 až 80 let, deset dnů kráčí krajinou. Spávají pod stany, vaří na ohni. Občas také expedici předčasně ukončí – např. na Šumavě jim vichřice, sníh a déšť rozmetaly tábor.

Vladimír Horák byl kamarád s legendárním prvorepublikovým trampem a vodákem Fixínem. MUDr.Jiří Votava zvaný Fixín byl policejní lékař a na starosti měl zdravotní stav pražský prostitutek. Zemřel v 94 letech a skoro do posledních dnů trampoval. Jeho 97letý bratr JUDr. Miloš Votava až do své smrti pravidelně chodil na výlety s tzv. Čtvrtkaři: na nádraží v Braníku se každý čtvrtek scházívá parta veteránů (mezi nimi Vladimír) a Posázavským pacifikem popojedou někam pod Medník. Za zvuku kytar kráčí kolem řeky do některé ze spřátelených hospůdek a večer se zvesela vracejí domů. Marko Čermák, sám letos pětasedmdesátiletý říká, že ve svém životě takový unikát, jako je režisér Horák, nepotkal a ani o něm neslyšel. A já to potvrzuji, občas s tím ďáblem také vyjedu.

Inženýr žurnalistiky Vladimír Horák byl povýšen do hodnosti majora v záloze s právem nosit ve významné dny slavnostní uniformu, musí si ji však sám koupit. Má nárok na vojenský pohřeb se všemi poctami a čestnou salvou. Avšak Vladimír na nějaké pohřby nemyslí a představa střílení na hřbitově se mu už vůbec nelíbí.

Nedávno byl násilím zadržen, když se chtěl zeptat na správnost trasy, kterou kráčel podle GPS. Nedůvěřivými dotázanými, kteří o navigaci nikdy neslyšeli, byl považován za popleteného chovance domova důchodců v Hostomicích.

Avšak musí být krásné se v devadesáti letech ráno probudit s nutkavým pocitem, že je třeba natáhnout nové struny na mandolínu a taky se pobalit. Protože zítra vyrážejí s Čermákem a Paběrky na vodu, a tam je v tuto dobu vždycky spousta hezkých mladých děvčat.