Viktor Ponrepo

Narodil se jako Dismas Ferdinand Šlambor 6. června 1858 v Praze. Jeho otec trval na tom, aby se vyučil řemeslu pozlacovače a dodržel tak rodinnou tradici. Dismas jeho přání respektoval a dokonce tři roky vypomáhal v otcově zlatnické dílně, ale v koutku duše toužil po zcela jiné životní dráze. Proto zkoprnělému otci jednoho dne předvedl své nově nabyté Osvědčení o vykonání zkoušky u c.k. koncesovaného salonního kouzelníka Heinricha Gutwalda. Oznámil, že se vypraví na cesty jako principál kočovného Kouzelného divadla. Byl si však vědom neatraktivnosti svého jména a proto, okouzlen krásou zámečku u Lysé nad Labem s romantickým názvem Bon Repos (Šťastný odpočinek), zvolil pro svůj pseudonym jméno, kterým se zapsal do historie – Viktor Ponrepo.

Dobové prameny uvádějí, že byl skutečně zručným iluzionistou, který své publikum šokoval zejména použitím laterny magiky při mrazivém čísle s vyvoláváním duchů. Objížděl český venkov a po představení často zůstával do noci se svým obecenstvem a vyprávěl o městech, která většina vesnického lidu nikdy ani nespatřila. Svůj program neustále vylepšoval a stal se tak ve své době nesmírně populárním. Vrcholu ovšem neměl dosáhnout jako eskamotér, ale ve zcela jiné oblasti zábavy.

Když roku 1891 zavítal na Jubilejní výstavu v Praze, nadchl ho nevšední technický vynález, kterým byl Edisonův fonograf. O čtyři roky později navíc dorazil do Českých zemí další ohromující div, přístroj na živé fotografie kinetoskop, jehož popularita v dalších letech strmě stoupala. Ponrepův pozdější největší konkurent Jan Kříženecký následně uspěl roku 1998 na Výstavě architektury a inženýrství s Českým kinematografem. Když pak Kříženecký zakoupil i kinematograf bratří Lumiérů a začal promítat a dokonce i natáčet filmy, pochopil bystrý Ponrepo, kde je ukrytý úspěch a rozhodl se svou produkci radikálně inovovat.

S původně zakoupeným fonografem příliš neuspěl, ale pohyblivé obrázky si získávaly stále větší obecenstvo. Ponrepo pověsil kouzelnickou živnost na hřebík a zřídil si putovní biograf, který byl svého druhu prvním v Čechách, a samozřejmě změnil i název svého zábavního podniku na Divadlo živých fotografií. Jezdil po Čechách, Moravě, Slezsku a Haliči. Promítal po vesnicích populární filmy „Příjezd jízdy“ nebo „Souboj dam amerických“, nejoblíbenější byly dramatické záběry z Búrské války. Protože ale Ponrepo neměl licenci k promítání v Praze, objížděl prozatím její periférie tak dlouho, dokud nezískal roku 1901 povolení promítat na Vinohradech a o tři roky později v Holešovicích. Nakonec úřady jeho nepřetržitému přívalu žádostí podlehly a on mohl díky úspěchu své produkce založit v roce 1905 letní kino na zahradě restaurace Klamovka na Smíchově a po dvou letech provozu první stálé kino v Praze v Karlově ulici v secesním domě U Modré štiky. Otevřel 15. září 1907.

Promítalo se každý den kromě pátku. Promítací sál měl zpočátku 56 míst k sezení, první řady se sklopnými židlemi, další řady představovaly dřevěné lavice. Do sálu se muselo vystoupat po strmých schodech, před jeho vchodem byla pokladna, u níž seděla manželka majitele, usměvavá paní Karla. V předsálí se mohl návštěvník občerstvit, uložit kabát do šatny nebo zakoupit zákusek v cukrárně. Projekci filmů podbarvoval zvuk fonografu a komentáře k filmům zajišťoval ochotník pan Crha, Ponrepův bratr Jan nebo sám pan majitel.

Ponrepo měl ve zvyku každého návštěvníka u vchodu osobně přivítat. S narůstajícím počtem diváků se stal tento ceremoniál neúnosným, a proto se pan majitel nechal zvěčnit na filmový pás. Od té doby vítal obecenstvo přímo z plátna hlubokými úklonami na všechny strany. Touto kratinkou scénkou se nechal o mnoho let později inspirovat Karel Zeman k znělce Národního filmového archivu s legendárním panem Prokoukem.

V dalších letech založili nadšenci celou řadu dalších stálých kin a přibylo jich tolik, že se dostali do hledáčku kulturních představitelů, kteří upozorňovali na špatný vliv slabé úrovně valné většiny promítaných filmů na divákův vkus. Nastaly těžké časy cenzury, zvyšování poplatků do městských pokladen, omezování přístupnosti dětí. Majitelé kin se sjednotili do Spolku českých majitelů kinematografů, jehož předsedou se stal Viktor Ponrepo. Již tak složitou situaci ještě zhoršilo vypuknutí 1. světové války. Mnoho majitelů kin rukovalo na frontu a jejich podniky zanikly, protože lidé měli mnohem závažnější starosti.

Ponrepo v té době vytušil, že ho pouze promítání filmů neuživí a zřídil si obchod kinematografickým vybavením a půjčovnu filmů. S touto svou aktivitou ovšem neuspěl. Po válce se na chvíli zájem o filmy vrátil, ale v polovině 20. let nastala další krize a Ponrepo požádal o obnovení své kouzelnické licence. Zemřel jako mnoho jiných průkopníků na hranici chudoby 4. prosince 1926. Navzdory tomu fungovalo kino Ponrepo ještě dvacet let po smrti svého zakladatele, během třicátých let to bylo jediné kino promítající němé filmy.

Viktor Ponrepo neměl nikdy ambice stát se filmovým tvůrcem. Jediným filmem, ve kterém hrál, byl do celuloidu zvěčněný výstup PONREPOVO KOUZELNICTVÍ (1911). V tomto dvouminutovém kraťasu pan Ponrepo předvádí jedno ze svých kouzelnických čísel. Takto typicky ho zachytil režisér Antonín Pech budoucím generacím.

Genero