Miloš Havel

Filmový podnikatel a producent, strýc Václava Havla, navázal na podnikatelské aktivity svého otce, stavebního inženýra Václava Miloše Havla, stavitele paláce Lucerna v Praze a zakladatele společnosti Lucernafilm (1912), dědečka Václava Havla.

Jméno Miloše Havla je spjato především se vznikem a rozvojem československého filmu a se založením filmových ateliérů na Barrandově. Financoval filmy, které patří do zlatého fondu české kinematografie. Na filmový trh uvedl řadu významných zahraničních titulů.Pružně reagoval na technický rozvoj v oboru, kde držel krok se světovou špičkou.

Předkové Miloše Havla pocházeli ze známé pražské mlynářské rodiny.Jeho otec, stavitel Ing.Václav Miloš Havel (1861 - 1921) pokračoval po studiích na reálce v Ječné ulici na pražské technice, avšak z finančních důvodů školu přerušil. Jeho obchodní úspěchy zanedlouho rodinu zařadily mezi pražskou společenskou smetánku. Podílela se na hospodářském vedení Národního divadla a měla úzké styky s řadou osobností kulturního života. Jeho nejvýznamnější stavbou byl palác Lucerna (vznikl v letech 1907 - 1921), jako první železobetonová stavba Prahy. Součástí Lucerny měla být i malá scéna Národního divadla. Záměr se nerealizoval a stavebník zde zřídil biograf. Tím zásadně ovlivnil život svého prvorozeného syna Miloše. V době, kdy kino slavnostně zahájilo svůj provoz, bylo jeho prvorozenému synovi devět let a již tehdy projevoval zájem o „pohyblivé obrázky“. V roce 1913 se stal ještě ne osmnáctiletý Miloš Havel spolumajitelem Lucernafilmu, který převzal Kinofilm a stal se první společností pro půjčování a výrobu filmů.

V té době stál Miloš Havel u zrodu dvou prvních českých filmů, ZLATÉHO SRDÉČKA se Švábem Malostranským, 1916 a PRAŽSKÝCH ADAMITŮ o rok později. Některé filmy natáčel na dvoře Švandova divadla na Smíchově. Pro komedii PRAŽŠTÍ ADAMITÉ, první český film prodaný se ziskem do zahraničí, byla sehrána řada scén na plovárnách v Podolí, Na Mlejnku a pod Zlíchovem. Snímky vznikly v období kolem první světové války, v době naprostého nedostatku základních životních potřeb a také materiálu nutného k výrobě filmů. Mladý podnikatel si věděl rady a odjel do Vídně do Kriegsfürsorgeamtu, který měl na starosti zásobování, a potřebné suroviny dovezl. Navenek se zde vyráběly propagandistické filmy, ale kromě toho se podařilo na filmový pás zachytit i události, jež se staly nedílnou součástí zápasu o samostatný československý stát (Oslavy Národního divadla, Dubnová přísaha poslanců a Praha je bez potravin).

Po vzniku Československé republiky bylo nutné odstranit monopol německých filmů a odpoutat se od Vídně. Znamenalo to navázat přímé kontakty s výrobci nebo půjčovnami v Paříži, Londýně či New Yorku. Potíž spočívala v tom, že pro zástupce francouzských, britských a především amerických společností, kteří vždy obchodovali s vídeňskými nebo berlínskými firmami, byla střední Evropa terra incognita. Po vypuknutí války byl dovoz filmů ze znepřátelených států zakázán a tuto bariéru se podařilo prolomit jen nemnoha titulům, jež byly získány přes neutrální země, především přes Švýcarsko. Na obchodní cestu do zahraničí se M. Havel vydal spolu s Juliem Schmittem. Poprvé dojeli do Terstu, podruhé je zadrželi již v Innsbrucku a až napotřetí se dostali v lednu 1919 do Paříže a brzy nato i do Londýna. V témže roce prodal společnost Lucernafilm bratřím Deglům. O rok později navázal obchodní kontakty s firmami ve Spojených státech amerických, uzavřel dohodu se společností Universal Film Manufacturing Company a založil firmu pro půjčovní filmů American Film Company. Využil tak vlny „amerikánství“, která v té době doslova zachvátila Prahu, přesto že se většinou jednalo o filmy předválečné, o něž již v zemích jejich vzniku nikdo nejevil zájem. Havel nakoupil pro svou společnost mimo jiné filmy DVACET TISÍC MIL POD MOŘEM či ČERVENÉ ESO, s nimiž měl velký úspěch. Majitelé kin za ně dobře platili a vyhrazovali pro ně nejlepší promítací termíny.

V roce 1929 byly do ČSR dovezeny první zvukové filmy, které ihned ovládly přední pražská kina. Němé filmy se dostaly na okraj zájmu a byly promítány pouze v menších kinech, jejichž majitelé neměli prostředky na nákup zvukové aparatury. První okouzlení však záhy pominulo, neboť rozvoji zvukového filmu se postavila do cesty jazyková bariéra. Zatímco pro velké národy bylo ekonomické vytvořit zvláštní jazykové verze, filmy pro české publikum byly opatřeny pouze mezititulky. Zvukový film se tak stal mohutným impulsem pro rozvoj domácí filmové výroby. Premiérový film KDYŽ STRUNA LKAJÍ německého režiséra Fridricha Féhera byl přijat ještě s rozpaky, ale hned následující Lamačův C. A K. POLNÍ MARŠÁLEK s Vlastou Burianem v hlavní roli měl obrovský úspěch a prokázal, že i český film může být obchodně úspěšný a přinést zisk.

M. Havel ihned docenil význam zvukového filmu. Již na podzim 1928 jednal se společnosti Western Electric o zakoupení prvního zvukového zařízení a 13. srpna 1929 mohli návštěvníci bia Lucerna zhlédnout první zvukový film u nás LOĎ KOMEDIANTŮ. Téhož roku získal i aparaturu na výrobu zvukových filmů, v následujícím roce již natáčel vlastní zvukové filmy. Právě v této době byly dokončovány A-B filmové ateliéry na Barrandově (1931 - 1933). Na stavbu získal úvěr Havel se státní zárukou a stát měl zájem na tom, aby se zde co nejdříve točily filmy. Obchodní politiku tehdy určovalo filmové oddělení ministerstva průmyslu, obchodu a živností, které zcela ovládla společnost A-B, jež de facto rozhodovala o veřejných filmových zakázkách. Se systémem kontingentů nesouhlasily především americké společnosti. Když se jej nepodařilo odstranit, začaly český trh bojkotovat. To přimělo M. Havla, který se předtím stavěl na odpor jakýmkoli ústupkům vůči Američanům, k nabídce, že jim umožní dovézt 80 až 100 filmů, když na Barrandově vyrobí 20 filmů. Američané však tuto nabídku odmítli. O dva roky později, v listopadu 1934, byl vytvořen nový tzv. registrační systém, který zavedl jednotný dovozní poplatek za každý hraný zvukový film a odstranil vazbu na natáčení českých filmů.

Období první republiky se díky dokončení filmových ateliérů na Barrandově společností A-B stalo zlatým obdobím českého zvukového filmu. Po obsazení Československa německou armádou a vyhlášením protektorátu Čechy a Morava v roce 1939 se filmová společnost A-B stala vítanou válečnou kořistí. Němci využili skutečnosti, že jeden ze členů správní rady společnosti, Oskar Kosek, byl židovského původu a firma podle nich podléhala zákonům o arizaci. Když neuspěli, zvýšili svůj podíl ve společnosti z 4,5 miliónů korun na 30 miliónů, čímž dosáhli naprosté majority. Její místo zaujala nová firma Pragfilm, která vyráběla také propagandistické filmy. Němci na Barrandově provedli rozsáhlé investice, ke dvěma existujícím ateliérům přistavěli další tři. Komplex staveb na Barrandově přečkal bez větší újmy celou válku i květnové povstání v roce 1945. Svým majitelům však nebyl vrácen. Vztahoval se na něj prezidentský dekret o znárodnění a na Miloše Havla, který se během okupace ocitl v exponovaném postavení, tzv. malý dekret za „spolupráci s okupanty“. Vypovídal osmkrát před disciplinární radou Svazu českých filmových pracovníků. Byl obviněn z nepřístojného chování v době okupace a z toho, že vyrobil film JAN CIMBURA s antisemitskou scénou. V prosinci 1947 bylo řízení pro nedostatek důkazů zastaveno. M. Havel však přišel o Lucernafilm, který existoval od roku 1912 do roku 1949. V červenci 1949 byl zadržen při pokusu o útěk do Rakouska v sovětské zóně rakouskými četníky a v Československu odsouzen k dvěma letům vězení. Byl dokonce získán jako spolupracovník StB: "…úkoly však řádně neplnil".

V roce 1952 se mu podařilo uprchnout do Mnichova, kde založil obchodní společnost Lucernafilm a v letech 1961 - 1962 byl spolumajitelem restaurace Goldene Stadt a v letech 1963 - 1967 vlastního podniku Zur Stadt Prag. V 60. letech se hojně stýkal s Čechy, kteří vyjeli na Západ. Pražského jara se však nedočkal. Zemřel v únoru 1968 jako majitel obchodu s květinami.

Zajímavosti

Barrandovské filmové ateliéry představovaly svět uzavřený do sebe. Miloš Havel si potrpěl na okolí typické pro hollywoodské samovládce, na kamarilu přitakávačů a podkuřovačů. Mnohdy lidé nekvalifikovaní, ale snaživí a loajální měli velkou šanci zaujmout v přísné hierarchii Lucernafilmu významné místo.
V období války pobíral M. Havel ve společnosti Lucernafilm mnohem nižší měsíční gáži než jeho špičkoví zaměstnanci. Oženil se až v roce 1934 s Marií Weyrovou, ale "spíše ze starého přátelství než z touhy po ženě".
Pamětníci často připomínali jeho homosexualitu. Nacisté se na homosexualitu dívali prizmatem ideologie, která jakékoli odchylky brutálně potlačovala. V Havlově případě to mohlo znamenat hrozbu zatčení či koncentračního tábora. Měl štěstí, že byl pro německé úřady důležitou osobou ve vysoce ceněném oboru. Režisér Otakar Vávra tvrdil, že Havlova orientace ovlivňovala i chod firmy včetně natáčení filmů, protože na něho měli největší vliv intimní přátelé, jako například režisér František Čáp. Jiří Brdečka něco podobného zpochybnil: „Zaměstnanci poctění jeho důvěrnější přízní neovlivňovali - jak tomu někdy bývá v podobných případech - chod podniku. Takové vměšování pan předseda nepřipustil. Především byl vždycky big boss.
Nejproblematičtější byly Havlovy večírky v období protektorátu, jichž se účastnili kromě českých filmařů, především hereček Nataši Gollové, Ediny Mandlové či Zity Kabátové, i zaměstnanci Úřadu říšského protektora a významní členové SD a gestapa, jako Horst Böhme či Werner Dress. Havlovy styky ovšem měly i své pozitivní stránky. Intervencemi dosáhl propuštění mnoha ohrožených obětí. Jeho přičiněním nenastoupily stovky českých kulturních pracovníků na nucené práce do říše. V říjnu 1944 ho navštívili spisovatelé Václav Řezáč a Jan Drda se žádostí, aby u sebe zaměstnal spisovatele, kteří mají být nasazeni do práce. Havel jim vyhověl. V posledním údobí války angažoval mnohem více herců, než bylo ve skutečnosti třeba. Díky němu se oba vůdčí režiséři Lucernafilmu -Otakar Vávra a František Čáp mohli vyhnout spolupráci s německým filmem. Zasadil se i o zastavení stíhání několika svých blízkých přátel, mezi nimiž i Vítězslava Nezvala. Lucernafilm natáčel snímek Jenom krok s Oldřichem Novým jen proto, aby herce uchránil před pracovním táborem, což se nezdařilo. Havlovi se však podařilo zmařit natáčení proněmeckého filmu Kníže Václav, a naopak obhajoval produkci českých vlastenecky laděných filmů, jako byla například v té době veleúspěšná Čápova BABIČKA. Sám řekl, že s Němci se muselo bojovat takřka o každý metr filmu, který vyjadřoval českou myšlenku. Podle něj bylo zastavení filmové výroby cílem okupantů, ale český film pokládal za natolik významný projev národní kultury, že jej musel zachránit za každou cenu: „A toho nebylo lze docílit jinak než vhodnou taktikou a stykem s Němci, jelikož český film byl přímo podřízen Němcům. S jinými Němci než filmovými jsem za války nepromluvil." Pozoruhodné byly jeho styky s německou zpravodajskou službou. V roce 1939 se seznámil s informátorem československé zpravodajské služby a agentem SD Paulem Thümmelem, který prosazoval Havlovy zájmy při prodeji barrandovských ateliérů. Agentovo zatčení v březnu 1942 nahnalo Havlovi hodně strachu. Předtím mu totiž půjčoval kromě peněz i svůj vůz se řidičem, z něhož Thümmel vysílal tajné zprávy do Londýna. Za uvedené služby agent vymohl například propuštění režiséra Jaroslava Kvapila z vězení. I když se M. Havel po válce příliš vděku nedočkal -Jan Drda dokonce prohlásil: „…vždy mi bylo jasno, že Havel je typický kapitalista, který pro své hospodářské zájmy korumpuje všechny strany, jak Němce, tak Čechy" - nic to neubírá na jeho podnikatelské velikosti.
Společnost AB usilovala od svého vzniku o postavení vlastních ateliérů. Na počátku 30. let padla volba na tehdy pustý vápencový kopec Barrandov. Možná, že o tom rozhodla i náhoda. Jeden z majitelů firmy Spojené pražské továrny na staviva, Ing. Rudolf Bárta vzpomínal, že Miloš Havel, jeho bývalý spolužák, jej o vyhledání vhodné lokality požádal. Nabídl mu prohlídku Barrandova a producent napoprvé pochopil, že je to pravé místo pro realizaci jeho záměru. Krásná vyhlídka na Prahu, nedotčená příroda a rozsáhlé nezastavěné pozemky ležící v bezprostřední blízkosti velkoměsta, díky své poloze na náhorní planině izolované od okolního světa. Navíc zde převažují severozápadní větry a území tak chrání před škodlivými exhalacemi a kouřem z průmyslových závodů pražské aglomerace. Není pochyb o tom, že Miloši Havlovi se podařilo vybudovat na Barrandově v duchu Hollywoodu, moderní filmové ateliéry, které ve své době neměly v Evropě obdoby.

Roman "kikulin" Porteš