Josef Kobra Kučera

JOSEF KOBRA KUČERA
humorista, novinář a performer

Žiju v Praze, narozen 9. 1. 1944 v Hostouni u Prahy, ale cítím se teplickým patriotem, vyučen univerzálním nástrojařem (dělal jsem ovšem i svářeče-státní zkoušky i na svařování barevných kovů, montéra ocelových konstrukcí a pomocníka ve slévárně), vystudoval jsem dálkově střední novinářskou školu s maturitou.
Trampovat jsem začal s osadou Lone Star, později přejmenovanou na Howgh. Byl jsem vedoucí, autor a režisér amatérského divadla TESTROJ (Teplické strojírny). Pro častou neúčast na čundrech, protože o víkendu jsem měl vystoupení, z osady vyloučen. Stávám se tulákem a zakládám Klub tuláků, abych se stal »Velkým tulákem«. Často jezdím na Fort Hazard, kde se nejen sedí u ohně, ale i píše a kreslí a vůbec tvoří. Kreslím, dělám koláže a asambláže. První otištěná báseň (3 kusy) 1963 v Mladém světě. První rozhlasové vystoupení v ústeckém rozhlase, v pořadu Mirka Kovaříka.
Na vojně zakládám VOKAP, (VOjenský KAbaret Poezie), píšu a režíruju a vyhráváme jedno kolo ASUT za druhým. (ASUT = Armádní soutěž umělecké tvořivosti.) Po udělení mimořádné ceny na celostátním finále dostávají všichni členové souboru, včetně našeho dixielandu, týdenní opušťák, zatímco já jsem dekorován Čestným odznakem ČSM za práci v kultuře a vyfocen před plukovní standartou. Fotku jsem hned zahodil a rámeček použil na jednu hanbatou koláž. Vracím se ze služby vlasti a na památku mám buldozer, který jsme tenkrát měli jako pracovní jednotky na výložkách.
Spolu s Václavem Duškem (dobrý duch divadélka) distributorem masných výrobků po okrese a později spisovatelem, s Karlem Krylem, mistrem přes výrobu záchodů v místní keramičce, souběžně písničkářem a básníkem, Alexem Koenigsmarkem, líným referentem Okresního kulturního střediska, vystudovaným sochařem a po FAMU dramatikem a spisovatelem, a dalšími, poezií, divadlem a jazzem posedlými, zakládám Divadélko v Černé kuchyni, které je v prostorné románské kuchyni s valenou klenbou na teplickém zámku. Po odvolání ředitelky a vyhození z těchto krásných prostor se přejmenováváme na Divadélko pro známé a stáváme se známými.
První samostatná výstava - koláže - v Teplicích 1966.
Zatím co básně, no spíše rýmovačky, jsem publikoval už před vojnou, první otištěnou kresbu jsem měl v roce 1966, v Mladém světě. Mít kresbu v MS, kde cartoons redigoval Haďák, bylo něco jako vstup, i když ne do extra ligy, ale rozhodně do 1. ligy kresleného humoru. 1966 zakládáme firmu SOS. Podnikání se tenkrát jmenovalo: Mimorozpočtová provozovna Národního výboru v Českém Jiřetíně se sídlem v Teplicích. SOS znamenalo Sportovní Opravárenská Služba a tak jsem si v n. p. Sport udělal kurs a stal se inspektorem přes tělocvičny a sportovní nářadí a náčiní.
V roce 1967 odcházím do Prahy, zakládám zde několik pracovních čet na generální opravy tělocvičen a vyhrávám konkurs na místo referenta a grafika v nově zakládané IRA MF = Inzertní a reklamní agentura MF. Spolupracuji s deníkem, píšu krátké noticky a občas publikuji i kresby, první otištěný fejeton je z jara 1968. V srpnu 1968 dělám tzv. Svobodnou Mladou frontu po celý týden a jsem hrdý na to, že po mně (ale inu asi do vzduchu) Rusáci střílejí. 1969 mě velmi slušný ředitel vydavatelství oznamuje, že mám dát ještě dneska výpověď, protože zítra mě musí vyhodit a měl bych to v kádrových materiálech. „Jste svobodný, tady máte spojení na šéfredaktora brněnského Kurýra, už o vás ví". Šéfredaktor Kurýra mi nalévá rum a ptá se: „Vy jste tuším trampoval?" „Ano." „Nechcete se zúčastnit konkurzu na šéfredaktora měsíčníku Zálesák?" „Chci." Tak tady máte adresu do Merhartovy ulice, spacák vám tam půjčí. Udělal jsem novou koncepci umírajícího časopisu, byl přijat, ubytován v redakci a spolu s redaktory Fedorem Skotalem-Ňufem, Láďou Vencálkem a jakýmsi neschopným blbem, který v redakci zastupoval Slováky (nic jsme mu neotiskli, zatímco Věře »Krásnoprsé« jsme otiskli jednu báseň) jsme časopis z nákladu 12 000 vytáhli na 30 000. Po zákazu časopisu v roce 1970 jsem se nervově sesypal, odmítl jsem být likvidátorem, i když mě všichni přemlouvali, že půl roku budu brát šéfredaktorský plat a nebudu nic dělat. Já jsem ale chtěl dělat.
S Láďou Vencálkem jsme napsali pro brněnskou televizi pohádku Nejkrásnější kočičí písnička – Láďa text písní a Bulis hudbu. Brno pro mne znamenalo začátek, dodnes trvající spolupráci s Ňufem, kamarádskou spolunáležitost s Bolkem Polívkou, Elzou Havránkovou (tedy Eliškou Balcerovou), Janou Švandovou, nezničitelně vitální Bakerovou, už tenkrát prvním milovníkem Bartoškou, ale to jsem jenom ti mnou nejoblíbenější studenti JAMU, to jsou lidičky z koleje na Veveří.
1970 byl můj začátek spolupráce na Ňufově (KptKidově) PORTÝRU, což jsem pak dělal 20 let. Střídavě jako šéfredaktor, redaktor, grafik, tajný spolupracovník, podle toho, zda jsem směl nebo nesměl. Eda Světlík mne, vedle Rudy Zemana (1. syndyka nové novinářské organizace), Vladimíra Bystrova, Slánského jr., dnešního předsedy Ústavního soudu a dalších, tehdy od všude vyhozených a snažících se nějak uživit, přijal do firmy Fortuna, kde jsem byl v Oddělení folk a country Michala Konečného. Fortuna měla pěkné logo. Červený čtyřlístek. Ale ani název, ani čtyřlístek pro štěstí, ani rudá barva, nezbránili tomu, že jsme se museli v rámci likvidace, nad pečeným kancem, rozejít. Ještě se mi podařilo v rámci II. Folk a country festivalu v Lucerně uspořádat v Savarinu velkou výstavu doprovázenou knihou SALON HONZY VYČÍTALA. Salon se později přesunul do divadla Ateliér a pak do Malostranské besedy, kam se po letech rekonstrukce a pobytu na dobré adrese Klubu Mánes částečně vrací. Už těch SALONŮ KRESLENÉHO HUMORU bylo 380.
Po krátkém působení jako produkční v divadélku Ateliér za 280 korun měsíčně + přípatky za pořadatelskou službu - (pořadatelskou službu jsem dělal za vzácného člověka Pištory v Lucerně před nástupem do MF, ale tam jsem dostával 170 korun za večer, ale když jsem přišel v černém obleku a tím pádem měl službu u vchodu, tak 210,- ) - jsem zoufale sháněl obživu.
Po dobře placené šichtě vykládání lodí, jsem se týden zmítal v horečce z vyčerpání. Ani vykládání vagonů nebylo o mnoho lepší. Protože jsem jako šéfredaktor zakázaného časopisu nemohl publikovat, (sem tam pod cizím jménem), neměl jsem tehdy potřebnou prověrku, tak mě nakonec prosadil jako staršího tiskového redaktora do jím řízené propagace Lidového nakladatelství Miki Ryvola. Pak jsem vyhrál konkurs na šéfa propagace Kulturního domu hl. m. Prahy, kde jsem měl k dispozici tiskárnu, a tak jsme, jako FCK, vydávali občasník PORTÝR a řadu zpěvníků.
Udělal jsem ilustrace k řadě knih (včetně grafické úpravy), řadu plakátů a sem tam publikoval kreslený humor (koláže). Teď mi už několik měsíců vychází Fuseklík, kreslený komentátor v Literárních novinách. Kreslený humor jsem nejdále publikoval v Číně. Z množství log jsem hrdý na logo Folk a country klubu (FCK) a Malostranské besedy (dnes už neužívané), rukaté sluníčko Svojšického slunovratu a vítězné logo v dobře obsazené soutěži Česká pojišťovna grup, kde se k tomu pojilo i vytvoření 280stránkového grafického manuálu.
Měl jsem desítky samostatných výstav, ještě víc společných a jako kurátor jsem, mimo SALONŮ realizoval cca 50 výstav. Vymyslel a realizoval jsem Mezinárodní bienále kresleného humoru v Písku a řadu let trvající Gastronomické grotesky, které jsou součástí mezinárodního festivalu televizí a rozhlasu o gastronomii Znojemský hrozen.
V lednu 1990 jsem, spolu s dr. Hrabánkem obnovil Stranu mírného pokroku v mezích zákona a vymyslel a realizoval humoristický měsíčník Škrt, který zanikl z ekonomických důvodů v roce 1992. Tak jako týdeník České unie karikaturistů KUK, který jsem vydával, pokud jsem mohl.
Byl jsem spolumajitelem reklamní společností 1. ČESKÁ REKLAMNÍ, zástupce šéfredaktora (Ňufa) měsíčníku »...and you«, editor páteční přílohy Slovo na víkend v deníku Slovo. Tady jsem po úspěšné sérii celostránkových rozhovorů Hvězdy humoru pochopil, že pro dnešní novinařinu mám příliš vysoké IQ a živil jsem se až do důchodu všelijak. I jako SOKOL. Mezi tím jsem byl několikrát nezaměstnaný, což je namáhavá profese. Musíte se stále ucházet o místa, která nechcete. Oni by vás chtěli, a tak musíte ženám bonboniéru a mužům flašku nabídnout za razítko, že vás nechtějí, aby vám mohl stát dále vyplácet almužnu. Ale i jako nezaměstnaný jsem byl pilný...Howgh.
Redigoval a graficky upravil jsem 420 (+-) katalogů, 18 knih - sborníků kresleného humoru, jsem předseda občanského sdružení MUHUKA, které chce v Praze vybudovat Muzeum kresleného humoru a karikatury. 1969 až 1989 jsem byl spoluorganizátor festivalu PORTA.
A teď si vzpomínám (málo si pamatuju), že jsem dva roky míval pravidelné sloupky Co se povídá v Praze u piva a Fuseklíka ve slovenském satirickém čtrnáctideníku Bumerang, který za šéfredaktorování Fedora Vica vycházel v Prešově.
Napsal jsem scénář pro dvanáctidílný střihový seriál o trampské písničce, folku a country (á 30 minut) Ranč u ztracené podkovy (1994), režie Jan Bonaventura.
Autodidakt, až do svých 45 let bez auta i řidičského průkazu.
Byl jsem dříve šéfredaktorem, pak teprve maturoval na Střední škole novinářské, ale to už jsem zase nebyl v novinách...
Byl jsem textař v propagaci, který se urychleně doučoval taje interpunkce a záhady psaní velkých písmen, scénářů pro rozhlasové scénky (cca 60 skečů pro Lábuse a ... sakra, ten Alzhamr!) a marketing. Několik cen Alfa na Festivalu propagační tvorby v Brně, většinou s kolegou Víkem Hrabánkem, se kterým jsme realizovali asi 30 plakátů. Vše jsem se snažil využít při dvouletém působení v Sokole, ale holt, Tyrš je mrtev a proto může být v Tyršově domě, vedle nadšenců »Věrné gardy« i svoloč, česky pakáž. Jsem selfmademan, který jako antipolyglot, toto slovo dodnes neumí napsat ani vyslovit, užívá latinská slovíčka posbíraná z citátů jako je »curiculum vitae«, vím co znamená »P.F. - pour féliciter « a že je to francouzsky, že se mimo »P.S.« (post scriptum) užívá i »P.P.S.«, (ale už nevím, co to je).
Po léta jsem četl 2 - 3 knihy týdně a tyto nesourodé vědomosti z náhodné soukromé akademie jsem dokázal zúročit (zaprodat) a tak jsem vypracovával diplomové práce na Vysoké novinářské škole za čtyři tisíce a doktorské habilitace za sedm tisíc korun pro politicky dokonalé, ale blbé novináře z dob normalizace.
Známí výtvarníci (jako Pechánek) se podepisovali pod moje plakáty, aby prošly komisí svazu, jehož jsem nebyl členem. Pak jsem se pro změnu podepisoval s ženou Růženou pod rozhlasový seriál Jak se máte, Vondrovi?, které psali Landovský a Koenigsmark.
Do strany jsem (tedy komunistické) nikdy nevstoupil, neměl jsem na to žaludek, žaludek mi několikrát operovali, slinivku jenom jednou. Narodil jsem se tlustý (5.05 kg) a zřejmě i veliký (55 cm), pět minut před obědem v neděli (podle vyprávění matky). S tímto vědomím jsem se novopečených matek, které se chlubily, že jejich novorozeně má 3 kila 40, ptal, zda je ještě v inkubátoru.
V dětství, mládí, středním věku a na počátku stáří jsem nemocný. Kouřil jsem 60 cigaret denně (když jsem ve 12 letech začínal, byla to jenom krabička Lip), teď po třech infarktech nekouřím. Vadí mi to. Piju a jím rád. Mám rád táborák a zalamování palců a vůni lesa. Ovšem jsem jenom emeritní tramp. Je mi přes šedesát, nikdy jsem nebyl v Rusku, a přesto občas radím, ale poradit si sám se sebou neumím.
Tak jako jsem zmateně vybral některá fakta ze svého životopisu, tak i žiju. Mám utkvělou představu, že mě mají lidé rádi, ale nevím proč. Rád bych dělal lidem radost.
Lidi, mám vás rád (některé)!
Fuseklík na cestách, anebo co mi chodí hlavou

ZP •• Z tvého Fuseklíka se stala obecně známá figurka. Má krásné a jedinečné jméno. Leccos o něm tušíme, nicméně má za sebou dlouhou anabázi. Jak vlastně vznikl? Máš vůbec spočítáno, kolik jsi jich vytvořil?

Fuseklík vzniknul jako PF. Ovšem mimochodem. Všichni dělali PF na šířku, a tak jsem udělal PF na výšku. Pracoval jsem hlavně s koláží, a tak tu bylo sice atraktivní výtvarno, ale humoru pomálu. Tiskař, se kterým jsem hrál v sokolovně nad betonovou cestou zakrývající protékající potok Saubach (pro ty, kteří nejsou ze Sudet – Sviní potok), kuželky, mi vytisknul i náročné věci. Ale pořád (zůstalo mi to) jsem byl posedlý humorem. Tak jsem se pokoušel vymyslet strip (několik na sebe vázaných obrázků, řekněme minikomix), ale pořád to bylo zajímavé, ale neveselé. A odešel jsem na vojnu. Jako člověk hlásící se k surrealismu a dadaismu jsem se, za úplatu, hrabal v balících ve sběrných surovinách, a tak jsem posbíral hromadu vzácných xylografií a vytištěných rytin. Ale nechtěl jsem opakovat dvacátá a třicátá léta, a tak jsem hledal barevné obrázky. Ale viděl někdo z vás barevné obrázky v novinách a časopisech na začátku 60 let? Ty rozmazané fleky na špatném papíře?
Když otevřu poštovní schránku, vypadne na mne půl kila barevných reklamních prospektů. Nádherné barvy na krásném papíře. Ale když se mi v roce 1964 dostal do rukou katalog Quelle, byl jsem vyveden z míry: 150 stran barevných obrázků. Samozřejmě, že jsem ho nejprve musel půjčit k prohlížení všem spolubojovníkům, abychom v údivu hleděli na to, co se v Německu prodává, o čem se nám nesnilo. Po dohodě mi spoluvojínové dovolili vytrhnout si nějaké stránky. Například 11 stran nabízejících ponožky všech barev a vzorů. Nevšimli jste si, jak ta bavlněná krátká hokejka je výtvarná?
Tak jsem je (fusekle) pověsil na šňůru, inu, kolíčky jsem nakreslit uměl, a nechal mluvit. A bylo to to pravé. Vytištění PF s komickejma Fuseklíkama mě stálo 3 žoldy, ale byl tu úspěch. Ale krásné barevné fusekle byly studené. Bubliny, kterými se vyjadřovali, přinášely vlastně jen rozfázovaný slovní vtip. A holt, bylo to drahé (tiskem). Tak jsem na šňůru Fuseklíky nakreslil - a hned to bylo o něčem jiném. Pak už to bylo jednoduché, prostě slezli ze šňůry a začali chodit, začali se tvářit, začali žít. Všechno se vyvíjí. Fuseklík pracoval sám na sobě. Stala se z něho chodící hlavička; ostatně při jeho publikování v Mladé frontě Dnes se rubrika nazývala Co mi chodí hlavou.

I ti quelloví Fuseklíci, i ti první neuměle nakreslení, si získali na popularitě, protože ty fusekle vedly velezrádné řeči. Komentovaly marast kolem nás. Fuseklík byl »protistátní«! Člověk by nevěřil, kolik lidí dokáže takový sloupek vyvést z míry. Tedy z jejich komunistické víry. Na základě udání mě občas pozvali někam. Nepovažovali moji protistátní činnost za až tak důležitou, takže mě vyslýchali tu na služebně v Teplicích, tu v Libni, tu v Holešovicích. Žádná StB, lampy svítící do očí, jenom otrávení orgáni (ano, členům Veřejné bezpečnosti se říkalo »orgáni«), kteří čučeli na Fuseklíka, netušili, o čem to je, a tak se mne na to ptali. Po vysvětlení - dvanáctiřádkový protokol – mě propustili.
I z Mladé fronty, (promiňte mi, že nejsem ochoten přejít na jejich nečeský název DNES – proč tedy ne česky »Dnešek«?, ale cizáčtí majitelé nemají pro češtinu cit, anžto ji vůbec neznají, a jejich místní přisluhovači jsou tu jenom na kejvání, což je jejich problém, jenže já už budu vždycky hrdý na to, že jsem začínal v Mladé frontě, že jsem psal do Mladé fronty v týdnu po 21. srpnu 1968 a vůbec), mi sice neřekli, že Fuseklíky nechápou, ale prostě mne i je přestali náhle tisknout. Když jsem tam začal Fuseklíka publikovat, zeptal se mne Martin Komárek, jestli máme sepsat smlouvu nebo jestli stačí podat si ruce. Anžto jsem blbý, tak jsme si podali ruce. Inu nikdy si s ním už ruku nepodám, neměl ani tu slušnost, aby mi poslal SMS: »Trhni si nohou«.

ZP •• Víš, pominul jsem v úvodu perexu Rozprav ZP zmínit, že i já znám Fuseklíka poměrně důvěrně, neboť mi ho posíláš jako novoročenku už celá léta. Nedokážu už spočítat, jak je tomu dlouho, ale ta figurka patří do mého života a neodmyslitelně i k přelomu každého roku.

Ano, je to neuvěřitelné, že ta, ten, to Fusekle chodí už 45 let po stránkách různých novin a časopisů. Zkusím hrábnout do paměti: Mladá fronta, Svobodné slovo, Zálesák, PORTÝR, Melodie 88-89, B´revue 90-91, ŠKRT, KUK, Metropolitan, Bumerang, Nový dikobraz, Podvobraz, ...and you, Divadlo, Můžeš, Sokol, Měšec (internet), Účetnictví, MfD, Literární noviny a PF 1965 až 2010... Pravda, není to strukturovaný životopis, jak jej požadují dnešní kapitalistická kádrová oddělení, ale je to životopis o životě.

ZP •• Jak ti změnila život něžná revoluce roku 1989?

Velice velmi. Ale přišla pozdě a zastihla mě v nedbalkách. Síly, fyzické i duševní jsem ještě měl na rozdávání. Bylo mi 55. Podařilo se mi za komunistů realizovat spoustu neuvěřitelných věcí. Byl jsem hrdý na to, že jsem slušný člověk. Že neberu úplatky, i když jako vrchní disponent na generálním ředitelství České pojišťovny jsem rozděloval mezi média desítky milionů. Byl jsem hrdý na to, že jsem nikdy nebyl v komunistické straně. Nebyl jsem vekslák ani podvodník, nekradl jsem. A to se mi všechno nevyplatilo. Založili jsme s doktorem Hrabánkem ještě v prosinci 89 a znovu obnovili Stranu mírného pokroku v mezích zákona a začali vydávat humoristický časopis Škrt. První číslo vyšlo v nákladu 350 tisíc v lednu v nakladatelství Novinář, protože podnikání bylo uzákoněno až po Novém roce. Po dvou letech jsem se stal jako šéfredaktor jeho vydavatelem, a jeho ekonomický zánik, to je přímo obžaloba tehdejšího Klausova protěžování veksláků a podvodníků. Nebudu to rozvádět. S výše jmenovaným Hrabánkem a Frantou Ježkem jsme založili První českou reklamní společnost, která prosperovala, uměli jsme to, já jsem například pro našeho největšího zákazníka Českou pojišťovnu vypracoval grafický manuál: 678 stran. Lidé věci znalí vědí, že je to pro grafika mistrovský majstrštyk. Vyhrál jsem anonymní soutěž o logo Česká pojišťovna Group a zastupovali jsme je. Se vstupem amerických reklamních agentur jsme přišli o všechny velké zákazníky a ti malí nás nemohli uživit. Tak jsme firmu za pakatel prodali. Pak už to bylo tak, že realita sametové revoluce pro mne začaly být velmi minusová. Komunisti se mi posmívali a nabízeli mi místo vrátného v některé z jejich firem. V listopadu jsme každý den chodili s ženou zvonit klíči. Vítali jsme jako první Jardu Hutku, Na zábradlí jsme čekali na příjezd Landovskýho, který u mne přespal, než odejel ráno na letiště, aby se stal exulantem... Inu, nevzali jsme to!

ZP •• Poslal´s mi fotografii z nemocničního lůžka, ale bez komentáře či popisku. Co se ti to přihodilo a proč?

Lukáš mě vyfotil: je tam oholenej »kdosi«, kterej by měl spíše ležet na prosektuře. Žena Růženka mě poprvé v životě viděla bez vousů a nepoznala mě. Rodina, když jsem říkal, že mě pálí na prsou a těžko se mi dejchá, že asi ráno pudu k doktorovi, tak zavolala záchranku. Přijel lékař, dvoumetrový černoch, udělal mi EKG, dal mi nějakou injekci, pak mě odnesli do vozu a za houkání odvezli na Vinohrady. To už jsem skoro nedejchal, a tak mi strčili nějakou rourku do třísel, že prej takhle dosáhnou až do srdíčka, ale to už jsem nedjechal vůbec, a tak mi dávali kyslíkovou masku. Nic se nedařilo. Když jsem se po 16 hodinách probudil, tak mi řekli, že jsem byl na větráku (umělá plíce) a kolem mě poskakovali všichni lékaři ve službě. Ráno, tedy druhý den, se na mne přišel podívat pan primář a povídal, že kdyby mě dovezli o hodinu později, tak by mě dovezli pozdě.

Protože mi otrnulo, tak jsem pana primáře prosil, aby mě co nejdříve propustil, protože mám rozdělanou velkou mezinárodní výstavu ve Znojmě; a pan primář kroutil hlavou... Rezultát jsem měl dostat za týden. V pátek při vizitě mi řekli, že jestli bude všechno stabilizované, (byl jsem na všech možných a nemožných přístrojích na JIP), tak se v pondělí začít bavit o propuštění. No, a v neděli večer jsem dostal další inkfart. To kolem vás pobíhají lékaři, cpou vám na pusu různé čuchometry s kyslíkem a nutí vás dýchat, když to je přesně to co vám nejde. A tak jsem skončil na větráku, tentokrát už na celé dva dny. Pak všechny ty elektrody, hadičky, měřiče a jiné vymyšlenosti ukazovaly, že mě doktoři ze všeho dostali. Mezi tím Růženka zjistila, že kamarádi našich kamarádů znají vrchní sestru, a tak jsem jí vysvětlil svůj obrovský problém s firmou a ona zapnula všechny páky. Protože se všechno se ve mně stabilizovalo, byl jsem byl v pátek přeložen na normální lůžko s tím, že by mě mohli v pondělí pustit. V neděli večer jsem zase nemohl dýchat, ani zazvonit na sestřičku, tak ji zavolali spolupacienti. Mezitím jsem zkolaboval, a když se mě sestry z JIP, ke kterým jsem se vrátil, ptaly, jestli si pamatuju, jaké se mnou měly trápení, tak jsem jen přikyvoval, ale nepamatoval jsem si vůbec nic. Tři těžké infarkty během 14 dnů, a kdybych v té době nebyl v nemocnici, tak bych Ti teď na žádné
otázky neodpovídal.

ZP •• Běžnému čtenáři nic neřekne trampský výraz „zalamování palců": vysvětli ten pojem a přiznej, proč právě zalamování palců máš vedle vůně lesa rád.

Národy, sekty, spolky, prostě všichni lidé, nějak k sobě spříznění mají obvykle nějakou formu pozdravu. Nebo znamení. Jestliže skauti si podávají levou ruku a ještě k tomu si nějak propletou prsty, východní národy se klaní, komunisti zvedají zatnutou pěst a fašisti otevřenou dlaň, všichni se k něčemu hlásí. Nevím, jak zalamování palců vzniklo, ale greenhorn to má jako první poučení. Není to ortodoxní pravidlo, protože u trampů, kteří chtějí být v první řadě svobodní, nemá ortodoxní úvaha cenu. Ale když ti někdo podá ruku a mimo stisk ještě nabídne pevnější spojení, tak víš, s kým máš tu čest. A cítíš se tak trochu jako templář nebo zednář.

ZP •• Ve svém CV uvádíš, že jsi četl 2 až 3 knihy týdně. Jak jsi na tom s konzumací literatury dnes? A vůbec: který druh umění jednak preferuješ, jednak sám provozuješ?

Inu, já jsem nedbale vzdělaný blbec. V rámci encyklopedického vzdělání mám vědomosti na přeskáčku a s dírama. Ale Čapek prohlásil, že novinář má vědět něco o všem a o něčem všechno. Já opravdu vím o všem něco, takže jdu lidem u piva na nervy, protože mám ke všemu komentáře. Ale o humoru vím mnoho. Ono to všechno se může vztahovat jenom na nějaký segment, ale humor, literární, dramatický a výtvarný, to je opravdu široká škála tvůrčí aktivity. Ale i tady vím o něčem mnohé a o kresleném humoru všechno (s nadsázkou). Salonů kresleného humoru jsem od roku 1970 realizoval 386. Ke všem výstavám jsem vydal katalog se svým kritickým textem, graficky jsem je upravil a vytisknul... Od roku 1990 jsou Salony zastřešeny i Českou unií karikaturistů. Tady jsem,od založení, místopředsedou. Mimo to jsem jako kurátor uspořádal dalších 87 výstav kresleného humoru, vymyslel a realizoval Mezinárodní festival kresleného humoru v Písku a Gastronomické grotesky ve Znojmě, viz výše, ale mimo kreslený humor je to dalších několik desítek výstav, komerčních nebo »politických«. K těm patří 11 výstav v předsálí Španělského sálu na Hradě (Exil, Naši letci v Anglii, Holocaust, Justiční zločiny komunismu, bratři Mašínové atd.). Reprezentační výstava v celém ambitu Vídeňské radnice (36 panelů) k Českým dnům ve Vídni, pod patronátem primátora Jaroslava Kořána. Nároční byla realizace výstavy Duchovní spojení Vídně a Prahy v Chrámu sv. Víta. Při předávání kopie Pražského jezulátka v Manile na Filipínách a následné prezentace českých firem jsme realizovali, vedle komerčních výstav skla, obsáhlou výstavu o litoměřickém profesoru Liebentrotovi, který byl osobním přítelem jejich národního hrdiny Rizala. Celou výstavu jsem věnoval jejich národnímu muzeu (mám schovaný děkovný dopis, podepsaný prezidentem). Já jsem i nedbalý vůbec. Vždycky mi všichni říkal, věnuj se jenom jednomu – já na ně nedal. Takže od roku 1960 kreslím, dělám koláže, asambláže, píšu básně i hry a kabarety, fejetony, všechny novinářské žánry. Chtěl jsem být novinářem. S odřenými zády jsem dálkově maturoval na Střední novinářské škole, abych se za svůj život stal třikrát šéfredaktorem, prošel od deníku, týdeníku, měsíčníku až po nynější fungování v internetovém portálu Music Open. To pomíjím pravidelného Fuseklíka v Literárních novinách, i když bych neměl. Vážím si toho, když některá redakce má smysl pro humor. Moc jich není.

ZP •• Jsme-li u tvůrčí kultury, můžeš jmenovat někoho, kdo ti v českém oudolíčku silně konvenuje?

S Jiřím Slívou a Františkem Heřmanem

Pokud myslíš, zda mi je někdo sympatický, tak je odpověď nejednoduchá. Já mám strašnou spoustu lidí rád. Mám tady udělat výčet? Byl by dlouhý. Když se tak zamyslím, tak moje bilance není špatná. Mám sice jen několik desítek kamarádů, stovku přátel a něurekom známých. Když ti nejlepší a největší kamarádi odcházejí, jako Wabi Ryvola, Jarda Studený, Igor Ševčík, Jeňýk Pacák... Inu, kácí se už v našem lese. Když u karikaturistů začnu u Bartáka, přes Renčína a Slívu se dostanu až k Zábranskému, ale nejsou to všichni, které mám rád. Maruška Plotěná – Mlejnková, ale už toho nechám. A to je z mého ranku. Mám tedy říct, poté, co jsem byl po letech dvakrát v Národním divadle, že mám rád Dvořáka a Smetanu? Ale, já mám rád taky Pavla Klikara, takže řeknu šalamounsky: Z výtvarníků si nejvíce vážím profesora Šalamouna.

ZP •• A kdo ti vadí či přímo pije krev?

Vynecháme politiku. To bych tu psal takový malý telefonní velkých škodlivých hovad. Jsem v podstatě velmi, velmi tolerantní. Kritik Ivan Hanousek o mých kritikách říká: „Inu, napsal je pochvalovač." Drzé čelo je lepší než poplužní dvůr. To najdete v kapitole Rčení u Jungmanna. Kolik poplužních dvorů má takový Knížák? Rektor, profesor, ředitel Národní galerie (při nástupu do funce byl jeho první nákup Knížákovy artefakty. Zhovadilost toho člověka, kterého se nikdo nezeptal, jestli řádně dokončil základní školu, je nesmírná, pardon vesmírná. Jeho výstavy v N. Y. Já jsem tam měl výstavu před 10 lety. Můj trampský kamarád se mnou opil v Malostranské besedě a vydundal na mě čtyřicet věcí – koláže, kresby, kombinovaná technika. Za půl roku mi přišel mail, kde byla nafocená moje výstava v jazzovém klubu na 27. ulici a bylo to tak pěkné, jako prostředí, tak instalace, že jsem mněl radost. Pak mi Causy napsal: „Kobříku, celou výstavu jsem prodal a 5 kousků si dokonce upil nějaký galerista. Ale já jsem si mezitím zlomil nohu, a protože nemám žádné pojištění, tak mě to bude stát 250 dolarů. Výstavu jsem prodal za 220 dolarů, takže jsem mohl zaplatit. Až se uzdravím a najdu si práci, tak Ti ty peníze pošlu..."
Zbytek příběhu není podstatný.
Chcete mít výstavu, jako Knížák v N. Y.? Každý kamarád vám najde hospodu, ve které vám rádi udělají VÝSTAVU. Ale Knížák je nejvíc vidět, je nejvíc sebestředný, nezranitelný – profesůru dostal od Havla, Klaus na něj nedá dopustit a rozhodl se, že všem ukáže, že on je neomylný fýrer umění, kterému nerozumí... Ale dál by to už bylo žalovatelné.