Jan Zelenka

Honza je dítě ze zkumavky. Rumunské malířce Lilianě se narodil ve čtyřiceti. Mimořádně inteligentní a zvídavý syn potvrzuje pravidlo, že děti narozené v pozdním věku matky i otce mohou být dementní nebo naopak výjimečné. Devítiletý Honza je naštěstí tou „druhou variantou“. Pro mámu se stal radostí, ale i starostí a úzkostí. Od chvíle, kdy se narodil, svou tvorbu odsunula na druhou kolej a milovanému synovi se věnuje 24 hodin denně. Dělá, co mu na očích vidí. Nechá se vtáhnout do jeho nálad, nápadů, poslouchá jeho úvahy, na video točí každý jeho krok. Je fakt, že se s ním nenudí. Honza je posedlý poznáním. Od dvou let s sebou všude v batůžku tahal těžké encyklopedie. V pěti, když se naučil sám číst a psát, knih přibylo. Dnes nosí kromě školních knih i pět encyklopedií. Zajímá ho vznik života, vesmír, ale hlavně historie. Po kapsách nosí všechno, co má rád: starověké mince, minerály a zkameněliny, úlomky kostí a pazourků. Když si koupil v Národním muzeu trilobita, jeho zájem se soustředil na pravěk. Život pravěkých lidí Honza dokáže popsat tak autenticky, jakoby s nimi žil. V první třídě „přesedlal“ na Egypt. Zaujalo ho, že Egypťané uctívali jeho milované zvíře kočku. Byl ale fascinován stavbou pyramid. Ke všemu si Honza vytváří svůj osobitý komentář: „Ty ostatní civilizace to dělali jen tak halabala, ale tady je vidět, že když se na tom člověk nadře, nakonec je to nádherný.“ Při studiu Egypta Honza samozřejmě narazil na Kleopatru. „To už byl krůček k Césarovi. Zjistil jsem, že všechno je historicky propojené a nic není náhodné.“ Současně studuje Honza i české dějiny. A znovu to jsou velcí panovníci, kteří ho oslovují. Zná o nich kdejakou podrobnost a drb. Ví, co dělali Karel IV., Rudolf VI. nebo Jan Roháč z Dubé v kritických situacích svého života, proč Žižka ztratil oko a nevyhrál tu či onu bitvu. Je schopný velmi fundovaně vyprávět o historických památkách Prahy. O Pražském hradě, Vyšehradu a starém městě dokáže vyprávět možná líp než kdejaký kunsthistorik. Na Karlově mostě zná každou sochu a snad i historii jednotlivých kamenů. Zařazuje příběhy do dějinných souvislostí. Sbírá a kupuje relikvie, čte encyklopedie a vše, kde by se mohl dopátrat dalších podrobností. Honza je dítě, které vyžaduje pozornost a za každou cenu chce na sebe strhnout pozornost. Často se převléká za různé panovníky a s mámou hraje na „Poklad Anežky České“. Nutí ji, aby uhádla, jakého panovníka a dobu představuje. Schopnost formulací, barvitá slovní zásoba a vypravěčské schopnosti by mu mohl závidět kdejaký politik i učitel. Ve třídě se většinou nudí, protože je ve svých znalostech dál než spolužáci a často možná i kantoři. Mnozí ho považují za genia a blázna zároveň. Nejvíc Honzu trápí, že nemůže najít kamaráda. Honzu zajímá i vesmír a různé záhady. Navštěvuje Planetárium. Máma nad jeho věčnými otázkami ze všech možných oborů jen tiše vrtí hlavou a neumí mu odpovědět: „Já jsem k dějinám nikdy neměla vztah. On mě ho učí.“ Mnoho času tráví společně v Národním a Náprstkově muzeu. Honza tam zná kdejaký exemplář. Doma má sbírku pravěkých i starověkých rekvizit, střepů, obrázků a mincí. Splnil se mu také velký sen – navštívil Řecko. Na otázku, co je v životě nejdůležitější Honzík bez váhání odpoví: „Poznávat a objevovat.“ Dokument o Honzíkovi Zelenkovi zachycuje nejenom jeho posedlost historií, ale také přibližuje častý problém těchto mimořádně nadaných dětí, které nejsou schopné existovat v kolektivu průměrných. Čas samozřejmě ukáže, jak Honzík se svými mimořádnými schopnostmi i povahou naloží.