O starších, ale nejen pro ně

Je vždy příjemné, když filmy neoplývající obří reklamou, za nimiž nestojí balík akcií nadnárodní filmové společnosti ani megahvězdy protřelých jmen, jejichž rozpočet byl spíše nižšího kalibru a scénárista je čtyřiasedmdesátiletá začátečnice, získají u amerických diváků takovou oblibu, že si vydělají na uvedení pro širší publikum. A přesně takový je snímek režisérky Susan Seidelman Boynton Beach Club, scénář napsala její matka Florence podle zážitků ze skupiny důchodců, kteří ztratili životní partnery. Původně měl být snímek promítán jen na Floridě, ale díky naprosto nečekanému výdělku $650 tisíc z třiceti kin, bez reklamy a za pár měsíců se jej firma Roadside Attractions rozhodla vyslat do zbytku Ameriky a pak podle toho, jak si povede, i dál do zámoří. Přestože se jedná o komedii o lásce staroušků, žádné záchodové gagy ala zkamenělina tu nenajdete. Spíše laskavý humor a životní pravdy. Byl to muž, jenž téměř nedokázal mluvit, aniž by plakal, řekla Florence o rodinném příteli Daveovi, s nímž navštěvovala skupinu, když jim zemřeli manželé. Po několika měsících se úplně změnil: Choval se jako kdyby znovu dospíval. Ta setkání Daveu Cramerovi pomohla uspořádat život. Diskuze obvykle začínaly ztrátou partnera, ale vždycky končily sexem... Chci říct, diskuzí o sexu, samozřejmě, smál se Cramer. Chtěli jsme natočit film nejen pro padesátníky, ale i jejich třicetileté děti, řekla Deborah van Eyck z Now Productions, kteří snímek platili. Už tehdy jsme věděli, že je to příběh, který bude srozumitelný všem věkovým skupinám. Téma lásky ve chvíli, kdy to nejméně čekáte je všeobecně přitažlivé Na přípravě snímku spolupracovalo celé okolí: Stovky lidí z Boyntonu pomáhaly. Domy byly otevřené, auta nastartovaná, společenská i obchodní centra se nabízela sama. Každý chtěl do filmu něco přidat. Doufáme, že film ukazuje radost a nadšení, s jakým jsme ho točili, říká produkční.