Réžia:
František VláčilKamera:
Rudolf MiličHudba:
Zdeněk LiškaHrajú:
Miroslav Macháček, Vítězslav Vejražka, Čestmír Řanda st., Karla Chadimová, Vít Olmer, Vlastimil Hašek, Bedřich Karen, František Kovářík, Zdeněk Kutil (viac)VOD (1)
Obsahy(1)
Baladický příběh se odehrává v oblasti Moravského krasu v první polovině 18tého století. O krásné krajině kolovaly podivné zvěsti, ve kterých se objevoval ďábel. Mlynářská rodina Spálených odedávna zkoumala tajemství přírody, které vždy dokázala využít ku prospěchu svému i vesnického lidu. To se však nezamlouvalo regentovi a biskupovi, a tak spojili síly, aby nepohodlného mlynáře zničili. (oficiálny text distribútora)
(viac)Recenzie (149)
"Lidé sami vytrhnou jedovaté býlí z kvetoucí zahrady Hospodinovy." Ďábel nastražil past, obékl černé kněžské roucho. Místo pastýřem ovcí, stal se lovcem. Jako protiváha k němu stojí prostý mlynář, který není studovaný, ale je dobrým pozorovatelem přírody. Naprosté prohození rolí - ten který mě byl vzdělávat vystupuje jako zpátečník, mlynář v bílém tu vystupujejako nositel nových myšlenek. Vyprahlou krajinou prochází procesí se zástavami a modlí se za vodu. Procházejí kolem muže, který kope v zemi. Jedni se modlí, jiný se dá do práce a začne kopat. Blahodárná voda, která by měla přinést všem osvěžení ale paradoxně rozdmýchá nesmysný svár. Střet s prostou vírou a selským rozumem mlynáře a studovaného ortodoxního kněze je krom trefně sepsaného dialogy vystupňovaný i dramatickou hudbou Zdeňka Lišky a vytříbenými záběry Rudolfa Milíče. Svůj román Mlýn na ponorné řece napsal Alfred Technik už v roce 1956. Vycházel v něm ze zkušeností, které nasbíral při zaměřování podzemních prostor v Moravském krasu, v kraji opředeném pověstmi. Předlohy se chopil František Vláčil, který z ní vytvořil filmovou baladu, která si nijak nezadá s dílem Bergmanovým. Scenář: František Dvořák, Miloš Kratochvíl Zajímavé komentáře: Radek99, sportovec ()
Skvělý vizuální zážitek, jako vždy, když mám to potěšení vidět Vláčilův film. Naprostá fascinace detailními záběry herců, horním snímáním tanečníků ve stodole, mystickými přírodními scenériemi! Kdeže francouzská nová vlna, Vláčil sice na nic neodkazuje, ale ta volnost pohybu a přirozenost prostředí, všichni ti Godardi a Truffautové by se od něj mohli učit. Jediná věc, která mi zde nesedí, jsou tak trochu divadelní projevy obsazených. ()
František Vláčil v roce 1961 natočil neuvěřitelně moderní a doznívajícím dobovým schematismem nezatížený (velko)film srovnatelný s předními evropskými historickými snímky Bergmana či Tarkovského, v němž rozvíjí především svou příznačnou spiritualitu, ale jakoby v něm již předznamenává historické snímky pozdější - a to nejenom svou legendární Markétu Lazarovou, ale především Vávrovo Kladivo na čarodějnice - Vláčil tu staví prostý příběh, který mohl systémem stranických dohližitelů (rozuměj cenzorů) projít jedině tak, že se primárně stavěl proti církvi a její historické úloze. Pod tím se však kdesi hlouběji skrývá podobenství o mnohem současnějších věcech, v němž tmářství ruku v ruce s mocí a manipulací davem přispívají ke konstituci totalitní moci. Ústředním fenoménem je dogma a dogmatické myšlení, které spojuje jak katolickou (a obecně jakoukoliv) církev, tak i zřízení komunistické (což např. politolog prof. Klein-Jánský považuje také za svého druhu církev a náboženství...). Oproti adaptaci vrcholného Vančurova románu Markéta Lazarová nedosahuje ještě takové symbolické síly a pestrosti, nerozmachuje se tak ve výpravě a netočí poému ze syrového středověku, nyní je mnohem komornější a prostější. Zajímavý je zvýrazněný kontrast mezi vertikálním a horizontálním, symbolické podzemní rozcestí a především ta úžasná Vláčilovská vizuální síla - pravá genialita velkého režiséra spočívala v řeči obrazu, skvostné práce s kamerou, všechny ty jízdy a podhledy, častá subjektivní kamera, které ve spojení s expresivním hudebním (i ruchovým) doprovodem a nadstandardními hereckými výkony dělá z Ďáblovy pasti skutečně velké dílo... Podobné filmy: Kladivo na čarodějnice, Marketa Lazarová, Údolí včel ()
Priam ezotericky pôsobiaci snímok. Zručne natočená a vierohodne zahraná tragická balada, ktorej hlavná myšlienka predčila obsah. Ten postupne strácal svoje čaro a i keď gradácia napätia mala vzostupnú tendenciu, záver nedokázal strhnúť moje hodnotenie k pozitívnejšiemu výsledku. 70%. ()
Ne příliš známé Vláčilovo dílo je svým způsobem rafinované. Jak použitým tvaroslovím, tak vnější podobou hlavně z počátku připomíná obvyklou agitku své doby. Teprve s dalším postupem děje se začíná ukazovat, že průzračnost je vícelomná, přímočarost ne snadná a postavy-schémata vlastně živí lidé. Už nevadí, že kněz a vrchnost nejsou dobří (jejich nelidskost je skutečná, ne papírová), svět lidu přitažlivý (je opravdu živý se svým vlastním paralelním duchovým světem). Agitka se mění ve skutečně napínavý a strhující příběh, jehož vyprávění řadou náznaků vypovídá o budoucím Vláčilovi největších projektů a děl zejména přelomu šedesátých a sedmdesátých let. I takhle začínala cesta k Pražskému jaru. Cesta k naději, seberealizaci, potřebě plného a svobodného života. Nikomu neuškodí, když si ji čas od času zopakuje. Například zhlédnutím této "protiagitační neagitky". ()
Galéria (6)
Fotka © CS Film
Zaujímavosti (9)
- Pád nové stodoly, pod kterou se propadla země pod náporem dobového dupavého tance, byl točen "pro sichr" na 5 kamer současně. (Marator)
- Film byl natočen v těchto exteriérech: Žvahov, Skalní mlýn u Blanska, okolí města Beroun. (Kulihrášek)
- Aby kůň nesoucí herce Miroslava Macháčka (kaplan Probus) vypadal dostatečně vyčerpaně a unaveně, musel ho štáb opít lahví koňaku. (alonsanfan)
Reklama