Little Busters!

„DOTEĎ JSME BYLI JEDNA PARTA, ALE PŘÍŠTÍ ROK SE BUDEME MUSET ROZDĚLIT.“ „CO KDYBYCHOM SE DO NĚČEHO SPOLEČNĚ PUSTILI, TAK JAKO KDYSI...?“ „POJĎME TEDY PODNIKNOUT NĚCO, CO MŮŽEME ZKUSIT JEN TEĎ. ZAHRAJME SI BASEBALL...“ Tahle adaptace vizuální novely nám vypráví Rikiho příběh. Když přišel jako malý o rodiče, partička kluků a jednoho děvčete pod vedením Kyouskeho ho přijala mezi sebe. Nazývají se jako Little Busters. Nyní přichází rozhodující období, kdy jsou jako jedna velká parta na stejné střední škole a čeká je brzké rozloučení. Jsou rozhodnuti pro poslední klukovinu a tou je zápas v baseballu… » Co se mi líbilo: 1) Kresba. Sice to není práce studia Kyoto Animation jako v předchozích adaptacích, nicméně právě kresba a animace se studiu J.C.Staff povedla bravurně. Holčiny jsou tu vyobrazeny v plné kráse s jemnou špetkou lechtivého obsahu, která není vůbec na škodu. Ve skutečnosti vizuální novely od Key drobnou sexuální provokaci obsahují, tak proč to kritizovat. A když srovnám kresbu původního média se seriálovou adaptací, na plné čáře vyhrává druhý jmenovaný. 2) Hudba. Hudební skladatelé původní novely opět nezklamali. Otvírák se zavírákem se mi sice za těch 26 kapitol oposlouchal, nicméně budu na něj v dobrém vzpomínat. Melodie na pozadí tu vykreslují hloubku, jak se patří. Přímo mě zasáhly melodie Lamplight a Let's Return, u kterých jsem i slzu uronil. 3) Hrdinky. Sakra, bez ženských by to přeci nešlo! Jinými slovy; favoritek jsem tu měl povícero. Hned na počátku mě zaujala hloupoučká Komari, jejíž route tu byla dlouho jediná zajímavá; avšak po nějaké době mi její způsob vyjadřování pouze skrze komplet vysmátou tvář dával pocit, že snad něco bere. Na pozici druhé se drží děvčátko, která by si jinak u odpůrce lolitek, jako jsem já, ani neškrtnuto. Ano, mluvím tu o Kudryavce. Líbila se mi na její extravagance; kabátek, čepička, její krkolomná angličtina, vášnivý zájem o astronomii… Jo, proč ne. Její oblíbenou frázi „Wafú“ z hlavy ještě dlouho nedostanu, silně mi připomínala předchozí anime adaptace. A její route mě jednu chvíli dojímala k slzám. Není náhodou, že právě její obrázek mám ve svém popisu profilu. Yuiko, také velmi nadějná adeptka na oblíbenou postavu tu bohužel nedostala žádný prostor, takže tu budu opomíjet (a doufat, že se aspoň ukáže naplno v druhé sérii) a místo ní tu dosadím na první místo… hned dvě postavy. Haruku a Kanatu a jejich route považuji za vrcholnou část příběhu. 4) Masato. No to vám byl kus vola. Díky němu jsem se dobře bavil ve světlejších momentech seriálu. Ať už šlo o bitvy s pevně stanovenými pravidly, počty či jeho hrubiánský hlas. Avšak v jednu chvíli jsem měl pocit, že jsem ho přechválil, když Kengovi způsobil nepříjemnost. » Co jsem nemusel: 1) Nestálé drama. Sice tu na eskalaci problémů narazíte, o tom žádná, ale jejich podání je velmi necitlivé. Drama tu chvíli co chvíli střídají nemístné pozitivní motivační kecy, které se posléze opět přemění na nepříjemné drama. A to mám jako vnímat jak? Tak buď jedno, nebo druhé, ale určitě ne obojí dohromady a ve stejný čas. Pak mám akorát ve vnímání příběhu bordel a nedokážu si titul emočně užít. 2) Nedostatečně propracovaný děj. Začátek anime seriálu si počíná nadějně, avšak po pár dílech se to zvrhne k epizodnímu dobrodružství, kdy se v ději prakticky nic nemění. A pak najednou bum a prásk, něco se děje. To však trvá maximálně tři epizody a zase stojíme s příběhem na místě. Seriál postrádá onu gradaci, kterou měli všechny předcházející adaptace. Dostává se mi pocitu, že tu byl příběh vyprávěn do prázdna a téměř nic jsem si z něj neodnesl. 3) Nevhodný závěr. Je krásnou ukázkou kritiky v druhém bodě. Seriál je sice zakončen otevřeně, ale jak jinak než už za tu dobu vyčpěle positivně. Všechno je skvělé, jsme šťastní, nic nás netrápí, se vším si víme rady… To už jsem za tu dobu viděl tolikrát, že to se mnou nehnulo ani o mikrometr. Snaha o originální zakončení je tu naprosto nulová. » Shrnutí: Když jsem šel do této adaptace, byl jsem varován jak kamarádem, tak i průměrem zde na databázi, že to nebude žádná hitparáda. Ale i tak jsem neočekával, že se to vyvine až tak špatně. Příběh je zcela neprocítěný, v dramatu schází plynulá eskalace. Celkově titulu schází ona pověstná jiskra. To ale neznamená, že nezkusím druhou sérii. Některé holčiny jsem si oblíbil a zajímají mě jejich další příběhy. Taktéž je jisté, že dříve či později sáhnu po původní vizuální novele. Nicméně, přes všechna ta negativa jsem rád, že jsem nad seriálem strávil čas, který za skouknutí přeci jenom stál. Shlédnuto v japonském znění se slovenskými titulky v TV verzi (27.08.2018) (menej) (viac)

„DNY POKLIDNĚ PLYNULY, TAK JAKO OBVYKLE. ALE... PROČ CÍTÍM TAKOVOU ÚZKOST? ZŘEJMĚ NA NĚCO ZAPOMÍNÁM. NA NĚCO VELMI DŮLEŽITÉHO…“ Přímé pokračování na předešlou anime sérii nás zanese do chvil, kdy baseballový klub oslavuje realizaci prvního oficiální zápasu formou palačinkové párty. Nedlouho poté si Riki najde přítelkyni a vypadá to, že veselé dny nebudou brát konce. Jenže to Riki ještě nepřišel na tajemství tohoto světa, které možná nebude tak prosté, jak se to zprvu tváří… » Co se mi líbilo: 1) Komplexní myšlenka. Hned v první kapitole se začínají dít nekalé události. Z drobné nejasnosti příběh přejde během pár epizod do nekončících útrap. Určitou roli v tom má taktéž narkolepsie, jíž Riki trpí. A možná ještě něco… ale co? Rád bych tento bod více rozvinul, ale cokoliv, co bych k tomu řekl, by vás mohlo ochudit a překvapení, které je pro prožití této sérky zásadní. 2) Příběhové zvraty. Konečně se dočkávám příjemné příběhové nejistoty, co se bude nadále dít. Ta v této sérii není rušena radostnými chvílemi, které tu nemají takovou hloubku jako v první sérii, kdy pokaždé zabíjela dramatickou část. Nečekané dějové změny vrcholí v posledních epizodách, ze kterých jsem býval často v naprostém šoku. Některé díly jsem si po přehrátí musel znovu pustit, abych dokázal pochopit vyřčenou myšlenku. A to je na mě už co říct. 3) Děvčata. Konečně tu dostane Yuiko svoji část příběhového koláče. Natolik mi zachutnal, že navzdory již vyřčené náklonnosti k fialovlasým děvčatům jsem si ji zařadil v imaginárním pořadači jako mě nejmilejší. Holt mám rád děvčata, kterým to pálí a zároveň s nimi není nuda (a mají stužku ve svých vlasech sahajících až po boky). Způsob, kterým si dobírala druhé, jsem měl rád; ale jednoznačným rozhodnutím bylo odhalení jejího hudebního talentu. Holt klavíristka; to byla trefa do černého. Ale hlavní hrdinkou tu byla Rin. Kočkofil…chtěl jsem říct bruneta s copem, vyzdobená drobnými rolničkami, hraje v příběhu zásadní roli. Přijal jsem ji jako poměrně zajímavou postavu a její příběhovou linku si užíval. Uměla se ozvat, když někdo sáhl na jejího zvířecího mazlíčka a v případě potřeby pachateli nakopala zadnici. Tomu říkám správná prchlivost! Rozhodně nebyla tak nudná narozdíl od nejmenované tvrdohlavé lolitky, která mi zruinovala Clannad After Story… 4) Hudba. Otvírák tu nedosahuje takových kvalit jako ten z první sérky. V posledních kapitolách mě fakt iritoval, nicméně zavírák; to bylo jiný kafe. Elektronickou hudbu já můžu, takže nemám žádné výhrady. A pak tu byly klasicky melodie na pozadí. Jak jsem už zmínil, mám pro klavír slabost, a právě proto jsem při poslechu melodií Unused Track a In the Town of Incessant Rain zadržoval slzy. Nicméně, stejně mi jedna sjela po tváři… 5) EX speciály. Dodatkové díly přidávají Refrainu další zápletky. Dostává se tu i na novou postavu, která zabírá celou polovinu speciálu. Dojde tu taktéž na romantickou zápletku a musím říct, zase jsem byl jak na trní a prožíval jsem to. Druhá polovina nabízí menší odhalení příběhů dvou vedlejších hrdinek, ze kterých především Sasami upoutala mou pozornost. Pozměněná rocková verze openingu rozhodně patří mezi nejlepší otvíráky v seriálu. Doporučuji speciály nevynechat, protože to považuji za příjemnou třešničku na dortu. » Co jsem nemusel: 1) Poutavý obsah seriálu až v druhé sérii. Už když se podívám do statistik hodnocení, svítí tu na mě velmi nízké číslo vyjadřující počet hodnotitelů. Je to zvláštní; však to byl ještě před pár lety tzv. ongoing, proč mu většina diváků přesto nevěnovala pozornost? Odpověď je jednoduchá; ukažte mi v dnešní uspěchané době dobrovolníka, kdo by shlédl předchozí sérii bez větších připomínek a neopustil v průběhu od sledování. A když se takový sebemrskač přeci jen najde, tak si stopro řekne, že druhá série bude to samý a zařekne se, že se na to zvysoka vykašle. Větší omyl jako anime fanoušek udělat snad ani nemůžete… » Shrnutí: Jak se říká, „kdo si počká ten se dočká“, a taky že ti vytrvalí rozhodně neprohloupí. Chcete znovu zažít ty těžko popsatelné emoce, které ve vás probudily předešlé adaptace vizuálních novel od studia Key? Keyovky v komunitě patří mezi známé visual novely, které se prodávají i na naších západních trzích úplně samy. To samé se dá říct i o adaptacích. Uplynuly už dva roky, co jsem viděl svou první Keyovku – Kanon. Dnes se jen usmívám nad tím nadšením, které jsem z toho seriálu měl. To samé platí i o komentáři, kdy dnes vím, že jsem v něm napsal asi tak jednu třetinu svého názoru a pocitů (a proto jsem ho kompletně přepracoval). Jedno je ale stejné; anime založené na romantice a dramatu mě stále baví. A asi jen tak nepřestane… Shlédnuto v japonském znění se slovenskými titulky v BD verzi (01.09.2018) (menej) (viac)