Rozruch ve městě

Neobvyklá informační hutnost prologu vyvolává dojem, že film nezačal in medias res, ale dokonce až poté, co se všechno odehrálo. Skoro polovinu stopáže jste pak kromě probíhajícího dění zaměstnání otázkami týkajícími se děje minulého, shrnutého v úvodu bez vysvětlení souvislostí. Stevens nám proniknutí do vyprávění neusnadňuje. Neudělá pauzu, aby vysvětlujícím monologem nebo flashbackem objasnil, k čemu všemu došlo. (Oddalováním momentu prozrazení, který fakticky nikdy nenastane, jsme neustále drženi v nejistotě, čemu napomáhá také obsazení Caryho Granta, jehož nečitelnosti o rok dříve mistrně využil Hitchcock v Podezření). Právě naopak – přidává na obrátkách a zapojuje do příběhu nové postavy, což dosahuje absurdní rozměru ve scéně, kdy se v jednom pokoji sejde snad půlka města. Teprve pak přichází zpřehlednění a vyprávění je až do konce víceméně omezeno na dva muže a jednu ženu. Zejména ona dodává filmu, který začal jako kriminální thriller, výrazně komediální nádech. Vtipná (a podvratná) je již skutečnost, že stereotyp roztržité a nesoběstačné ženy naplňuje záměrně, aby odvedla pozornost od přítomnosti skrývaného muže. Méně vypočitatelnou zůstává také po zbytek filmu, ale to už je její chaotičnost motivována požadavky vyprávění, které někdo musí udržovat v běhu. Ke zpomalení zběsilého screwballového tempa dochází až v poslední třetině, která věnuje více prostoru soudní linii a profesorovi. Záběry jsou delší, střídání úhlů a délek záběrů méně časté, tedy v souladu s povahou řešených témat a člověka, který v životě potřebuje řád. Podobu Rozruchu ve městě v podstatě určuje povaha dvou potenciálních snoubenců hlavní hrdinky, jednoho rozvážného a jednoho spontánního. Těkání mezi dvěma žánry Stevensovi umožňuje konstantně nenaplňovat či obcházet naše očekávání, jelikož s jistotou nevíme, na jakém žánrovém teritoriu se film pohybuje. Výsledek připomíná dva filmy (sebe-shazující se a melodramaticky vážný) vklíněné do sebe. Pozoruhodné, ale zároveň rozpačité a v žádné žánrové poloze plně uspokojivé. 75% (16.01.2020)

Zkrat(k)ovitě: Cary Grant je střevo! Má hlas jako řemen a k tomu neuvěřitelnou paletu mimických výrazů, což ho posunuje do abnormálního stavu (II. rytířský level). Cha! Má-li člověk slabost pro tenhle typ komedií s legračním postojem všech herců, bude nadšený. Já jsem od přírody mimo svou generaci, takže se nad černobílým filmem neofrňuju, leč vím, že pro někoho infantilní přehrávání (které je však nutné!), bude naprosto neúnosný. Částí radosti je fakt, že jsem senzačně ulevil mozku od přemítání o bytí a nebytí :) Ježíši, to jsem zase napsal blábol! (24.06.2010)

Cary Grant, obviněný ze žhářství a vraždy, uteče z vězení a ukryje se na půdě domu své přítelkyně z dětství Jean Arthur. Domu, který si o pár minut později přichází pronajmout věhlasný psychiatr Ronald Colman. Podivné chování Arthurové, hekticky těkající mezi ním a půdou, profesor zpočátku sleduje s profesionálním zaujetím a chvílí to vypadá na starou dobrou bláznivou komedii, ale to se tak úplně nepotvrdí. Film je rozkročen mezi screwballovou komedií a sociálně-kritickým dramatem a s tím mám trochu problém. Chvílí se v něm bláznivě pobíhá a vymýšlejí se improvizovaná vysvětlení pro zdánlivě nesmyslné chování hlavní hrdinky, chvíli na to se zcela vážně medituje nad povahou pravdy, cti a viny. Asi bych Rozruch ve městě nedoporučil někomu, kdo chce vidět zkrátka jen typický screwball s Carym Grantem, mimo jiné i proto, že Grantova postava je zde pasivní a hybateli děje jsou Colman a Arthurová. Rozvážný Ronald Colman filmu - možná neplánovaně - s přehledem dominuje. Stylově nevyrovnaná, ale pořád nadprůměrná komedie. 60% (16.02.2011)

Hezká komedie s pěkným příběhem, která sice nepůsobí tak bláznivě jako třeba Bringing up the Baby nebo Arsenic, ale rozhodně se člověk nudit nebude. Herci jsou vynikající. Cary Grant v poměrně netypické úloze. Jean Arthurová je neodolatelná. Kvůli ní bych se taky oholil :-))) ... sakra, já se vlastně holím normálně. Takže kvůli ní bych si nechal narůst plnovous a pak se oholil :-) (28.11.2010)

Nenápadná perla mezi hollywoodskými komediemi 40. let (a že jsem jich pěkných pár viděl) a zároveň jeden z nejlepších filmů Caryho Granta. Ten zde vystupuje mimochodem v úplně jiné poloze, než v roli potrhlého, roztržitého chlapíka s kulometnou vyřídilkou, která je pro něj typická. Ale to není hlavní důvod, proč je tenhle film tak zajímavý. Když dáme stranou opravdu vynikající scénář, je na The Talk of the Town zvláštní vztahové napětí mezi třemi hlavními protagonisty. Jean Arthur je tady výborná, ale překvapivě největší chemie funguje mezi Grantem a Colmanem - a to až do takové míry, že jsem uvažoval, jestli celá zápletka není chytrým coverem homosexuální romance. Přinejmenším by se dalo mluvit o tom, že story silně koketuje s principy polyamory. Což u mainstreamové hollywoodské produkce dané doby působí... nečekaně. (04.02.2019)