Réžia:
Ludvík RážaKamera:
Milan DostálHudba:
Jaroslav UhlířHrajú:
Alois Švehlík, Eliška Balzerová, Eva Kudláčková, Jan Potměšil, Eva Hudečková, Libuše Havelková, Radovan Lukavský, Jaroslav Moučka, Pavel Soukup, Jan Teplý st., Nela Boudová, Svatopluk SchullerObsahy(1)
Příběh o jednom setkání a o vztahu, který po mnoha letech odloučení dostal šanci na obnovení. Otec Vácha (A. Švehlík) se dozvídá o tom, že jeho syn Tomáš z prvního manželství (J. Potměšil) se ocitl na psychiatrické klinice. Je citově nevyrovnaný, apatický, na kliniku ho poslali kvůli jeho nepochopitelnému agresivnímu činu. Pomoci mu může jen klidné rodinné zázemí jeho otce. Vácha už má po rozvodu novou rodinu, syna dvanáct let neviděl, i když ne vlastní vinou, a váhá. Netuší, jak by mu mohl pomoci, zvláště když má sám starost o svou ženu a dceru, která zůstala po automobilové nehodě na vozíčku a má před náročnou operací. Ti dva však postupně k sobě najdou cestu a při sbližování, které iniciuje Váchova žena (E. Balzerová), se rozkrývají jejich nelehké osudy… (Česká televize)
(viac)Recenzie (13)
„Proč mě do toho taháte?“ Hodně pozapomenutá televizní inscenace s Aloisem Švehlíkem o tom, že „minulost nelze odhodit jako obnošené šaty“, zvláště když ta minulost jeho postavy je „živá a nese jeho jméno.“ Možná se může dnes někomu zdát, že jde o „odbytou záležitost“, ale bylo by škoda zapomenout… Zajímavý námět i velmi dobré zpracování (včetně hereckých výkonů nejen Švehlíka ale i Elišky Balzerové). Mladý Potměšil hraje svoji roli citově deprimovaného mladíka též moc dobře. Ten důvod, kvůli němuž mladík umlátil labuť, mi tedy přišel trošku vykonstruovaný, resp. zástupný. Příčina jeho celkového trápení totiž určitě musela být mnohem hlubší. Pravdou však je, že „trápení je vždy menší, když si o něm lidi řeknou.“ Mě trošku „potrápila“ doprovodná hudba Jaroslava Uhlíře. Zejména ten převzatý motiv z pohádky Princové jsou na draka ve všech pozitivních scénách, mi už posléze přišel až ubíjející. Jakoby pan Uhlíř neměl ani za mál té hudební fantazie. Celkově ale u mě dobrý. ()
Jemný, citlivě vyvážený příběh o křehkosti a zranitelnosti lidství, o tenkém rozhraní mezi pádem a povstáním a o schopnosti vzájemně si pomáhat. Jak je pro předlistopadové televizní inscenace častým pravidlem, špičková režie je doprovázena brilantním výkonem obsazených herců a slibným Potměšilovým uměleckým příslibem, který zbrzdil tragický úraz. Je se na co dívat a je se čím těšit a povzbuzovat. ()
Pozitivní hodnocení končí u chvalitebného námětu a absenci ideologického nánosu. Milovníci Nely Boudové navíc ocení, ze ji mohou vidět jako náctiletou. Scénář je však dost naivní, přes přítomnost jinak dobrých herců jednotlivé scény vyznivají nepřesvědčivě a neuměle. Avšak některé herecké výkony korunují eufemisticky řečeno rozpačitý dojem: (místy) Alois Švehlík, Jan Potměšil a (dětská herečka) Eva Kudláčková, její výkon nutí k přepnutí na jakýkoli jiný kanál, ale nejsem si jist, že by její přeobsazení zásadně pomohlo. ()
Přijde mi, že v sedmdesátých a osmdesátých letech bylo téma rozvod v kinematografii velice hojné. Zřejmě reakce na rozšíření tohoto společenského fenoménu. Občas poněkud naivní, ovšem jindy zase velice emotivní až dojemný příběh. Velice pěkně obsazený a zahraný. Každý potřebujeme oporu. Jen kupodivu Uhlířova hudba mi nesedla. ()
Psychologické drama par exceláns! Ludvík Ráža byl expert na mezilidské vztahy a touto inscenací rozehrává životní peripetie čtyř lidí, kteří mají každý svoje nelehké osudy z minulosti. Po herecké stránce naprostá paráda, zejména hlavní dvojice Alois Švehlík a Eliška Balzerová předvádějí přirozené lidské výkony, jenž by mohli leckteří novodobí adepti co se prohlašují za herce jen a jen závidět! Tohle je fakt jízda! Moc se mi líbila i hudba Jaroslava Uhlíře, která je po celou dobu skryta pod příběhem a přitom tak krásně a nenásilně podkresluje děj a vytváří tak důležitou emoční součást. Ve srovnání s blábolama, co se točí v dnešní době sázím plnej počet! ()
Reklama